Zmizelý svět Libně

Plánek libeňského přístavu s ramenem Vltavy, které bylo zasypáno v r. 1874

Nová výstava v Muzeu hlavního města Prahy nazvaná Libeň - zmizelý svět nás chce seznámit s historickým a kulturním dědictvím svébytné pražské čtvrti, jejíž malebný kolorit s četnými vinicemi a usedlostmi byl přestavbami ve druhé polovině 20. století již téměř úplně setřen. Zvláštní sekce výstavy je věnována dokumentaci památek libeňského židovského města, které nás zajímají především.

Jméno Libeň je nejspíše odvozeno od přídavného jména libý (krásný). Osada toho jména vnikla zřejmě ve 13.-14. stol. podél říčky Rokytky kolem dvou tvrzí, které stály na místě dnešního zámku a poněkud dále v Podviní. Do historie Libně se významně zapsali její majitelé z let 1520-1595 Bryknarové z Brukštejna, kteří spojili panství Libeň a Podviní a přikoupili Kobylisy, Střížkov, Klecany a Brázdim. Do zdejší židovské historie se zapsal hlavně královský prokurátor Mikuláš Albrecht Bryknar, který se ujal Židů vypovězených z Prahy v letech 1541 a 1557 a dovolil jim usadit se v Libni.

Židovské osídlení se značně rozrostlo po polovině 17. století, kdy tehdejší majitel hrabě Jan Hartvík udělil roku 1656 svým Židům privilegium samosprávy. O pět let později Libeň přešla do majetku Starého Města pražského a Libeňský zámek se stal sídlem staroměstských purkmistrů a později primátorů. Po roce 1680 posílili libeňskou židovskou obec Židé utíkající před morem, který zahubil jen v pražském ghettu tři a půl tisíce obyvatel. V roce 1702 tvořili Židé již 23 % obyvatel libeňského panství, další sem přicházeli z Prahy poté, co je vypověděla Marie Terezie v březnu 1745: tehdy se ghetto rozrostlo až na 766 osob. Podobné velikosti dosáhlo židovské osídlení znovu až ve 2. polovině 19. století: v roce 1860 Židé tvořili 13 % (697 osob), roku 1880 dokonce 22,9 % všech obyvatel Libně, pak však nastal rychlý pokles: roku 1900 už pouze 12,7 %. V roce 1898 byla Libeň povýšena na město, o tři roky později byla sloučena s Prahou jako její VIII. čtvrť.

Tehdy se již libeňské židovské město stalo příbytkem nejchudších předměstských vrstev. Regulační plán z roku 1922 počítal se zbořením ghetta a výstavbou činžovních domů. Od 30. let 20. století bylo židovské město postupně bouráno, největší část po roce 1952, v 60. a v 70. letech 20. stol. Donedávna zbývalo ještě několik domů v Koželužské ulici, tři z nich však zničila velká povodeň v srpnu 2002. Do dnešního dne se tak z rozsáhlého židovského města dochoval jen dům s vnějším schodištěm a mansardovou střechou č. p. 561 v Koželužské ulici a dva domy ve Voctářově ulici - č. p. 595, kde míval hospodu Adolf Kohn (U Horkých), a č. p. 589 z poloviny 18. stol. s pavlačí a zesílenými zdmi proti povodním.

Libeňská synagoga kolem roku 1910

Judenstadt Lieben

Židovská čtvrť se od 16. století vytvářela postupně na jih od zámeckého areálu, v prostoru odděleném tokem Rokytky, kolem dnešní Koželužské, Vojenovy, Chocholouškovy a Voctářovy ulice. V roce 1661 je tu doloženo 12 židovských domů, které se během 18. století rozrostly na celou čtvrť s 50 domy. Po zrušení ghetta patřila většina jeho území k administrativně samostatné čtvrti Židovská Libeň (Judenstadt), která se v roce 1880 sloučila s osadou Stará Libeň.

Židovské město se nacházelo v samotném srdci Staré Libně, v mírně klesajícím terénu od dnešní Zenklovy třídy kolem Koželužské ulice, která tvořila jeho hlavní osu. Při jejím západním ústí do Voctářovy stávaly také nejcennější historické domy, především blok dvou až třípatrových domů č. p. 578-582. Zhruba uprostřed Koželužské stávala i původní synagoga, údajně z konce 16. století. Z Koželužské vybíhala k severu Chocholouškova a k jihu (k židovskému hřbitovu) Vojenova ulice. Dále ke čtvrti patřily dnes už zaniklé uličky Jirchářská a Kožní a domy na východní straně Voctářovy ulice, stojící původně na břehu vedlejšího vltavského ramene, které ze západu obloukem obtékalo celou čtvrť. Zástavbu tvořily většinou patrové domky, často s barokními mansardovými střechami krytými šindelem, dřevěnými vnějšími schodišti a pavlačemi, z nichž některé pocházely snad ještě ze 17. století.

Vzhledem ke své poloze při ústí Rokytky do vedlejšího ramene Vltavy byla židovská čtvrť pravidelně sužována povodněmi. K nejničivějším patřila povodeň v březnu 1845; zatopenou Libeň tehdy navštívil i místodržitel arcivévoda Štěpán a věnoval postiženým hojnou podporu. Povodeň poškodila i starou synagogu tak těžce, že už se v ní konaly bohoslužby jen výjimečně (zbořena byla údajně v roce 1862, později byl na jejím místě postaven obytný dům, nedávno pak nevábná administrativní budova Metrostavu). V roce 1874 bylo zasypáno rameno Vltavy obtékající židovskou čtvrť, nebezpečí záplav však nezmizelo: počátkem září 1890 postihla Libeň další velká povodeň a nejvíce bylo opět postiženo židovské město, v němž musela být řada domů stržena.

Židovský hřbitov o povodni v únoru 1920

Nová synagoga a starý hřbitov

Po katastrofě r. 1845 získali majitelé poškozených domů v ghettu právo zakupovat nemovitosti ve výše položených oblastech Libně. Židé toho využili i ke koupi pozemku pro novou synagogu v Ludmilině ulici (dnes Na Palmovce). Slavnostního položení základního kamene se zúčastnil sám arcivévoda Štěpán z Vídně, pro nedostatek finančních prostředků však byla stavba dokončena až v roce 1858. Synagoga stojí mimo území bývalého ghetta, za východní stranou Zenklovy ulice (Primátorské) na nároží ulic Na Žertvách a Ludmiliny. Mohutnou budovu v novorománském slohu tvoří trojlodí s masivními pilíři, valenou klenbou a ženskou galerií, vestavěnou do synagogy ze tří stran nad předsíní a postraními loděmi, přístupnou dvěma postranními schodišti v západním průčelí.

Po roce 1941 byla budova využívána jako sklad konfiskovaného židovského majetku, po válce jako skladiště, později sklad kulis Divadla S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou). V souvislosti s výstavbou stanice metra Palmovka měla být synagoga v roce 1989 zbořena, v důsledku revolučních událostí byl však demoliční výměr zrušen a libeňská synagoga je dnes nejstarší a nejlépe dochovanou synagogou pražských předměstských čtvrtí. V roce 1994 byla vrácena ŽOP a svěřena do péče uměleckého sdružení Serpens, které ji od roku 1995 využívá jako výstavní a divadelní sál.

Starý libeňský hřbitov ležel jižně od židovské čtvrti na táhlém stoupajícím pozemku v prostoru mezi ulicí Vojenovou, Libeňským mostem a Dolním nádražím. Založen byl snad již koncem 16. stol. (nejstarší náhrobek zjištěný v roce 1940 měl prý dataci 1583), později byl několikrát rozšiřován, pohřby zde byly ukládány do 90. let 19. století (vedle Libně také z Karlína a Holešovic), kdy byl roku 1893 založen Nový libeňský hřbitov v Davídkově ulici. Poprvé byl starý hřbitov zmenšen před rokem 1875 o jihovýchodní cíp, který zabrala nově budovaná železniční stanice, vstupní část hřbitova na severozápadě s obřadní síní a hrobnickým domkem zabrala ve 20. letech stavba Libeňského mostu. Největší, střední část hřbitova s cennými náhrobky od 17. do konce 19. století byla bezdůvodně zasypána několikametrovou navážkou při rozšiřování Libeňského mostu v roce 1965. Západní a jižní část hřbitovní zdi ještě stojí, zatravněný pozemek je označen pomníkem na památku obětí šoa libeňské obce. Současné úvahy o jeho znovuodhalení a rekonstrukci narážejí na nedostatek finančních prostředků.

Továrna Otakara Baumanna, 1912

Libeň roste

Devatenácté století je v dějinách Libně převratným obdobím - venkovská obec se přeměnila v průmyslové předměstí, řada viničních a zemědělských usedlostí se změnila na továrny. Z Libně pocházelo mnoho židovských řemeslníků a židovské rodiny přispěly ke vzniku řady zdejších továren. Několik podniků v židovském městě pokračovalo v tradici jirchářství a koželužství. Největší z nich byla barvírna kůží Libenia Ludwiga Jellinka č. p. 418, která stávala mezi Voctářovou a Vojenovou ulicí (zbořena 2005); součástí podniku byla chemická továrna, která vyráběla např. krémy na boty. Dalším kožedělným podnikem ve Vojenově ulici byla jirchárna S. Schönberger & syn č. p. 112, která se specializovala na výrobu a barvení rukavičkářských kůží, rovněž nedávno zbořená. Na jižním okraji ghetta mezi Voctářovou a Vojenovou ulicí stávala také Strojní přádelna, tkalcovna a barvírna Bratři Perutzové, od svého založení v roce 1875 jeden z největších zdejších podniků. Na sever od ghetta v Povltavské ulici pracovala barvírna a bělidlo na přízi Feitis & Kornfeld.

K libeňským zajímavostem patřila továrna na dýmky Fritsch & Thein, zřízená 1892 ve staré usedlosti Kotlaska č. p. 64; po první světové válce vystřídala luxusní sortiment výroba elektrotechnického porcelánu a elektroinstalačních potřeb. Známým libeňským podnikem byla i továrna na chemické čištění Václava Jelínka č. p. 406 v ulici Na Žertvách, založená roku 1868 jako první svého druhu u nás. V roce 1912 měla Jelínkova prádelna a čistírna v Praze 22 sběren a zaměstnávala 180 lidí. Na Sokolovské třídě bývala továrna na krém Derby Otakara Baumanna, továrna na knoflíky Ederer a továrna na výrobu lučebnin a tukových leštidel Bratři Wurmové. Z dalších židovských podniků v Libni uveďme podniky Otta Katze, Bohumila Hellera, bratří Fuchsů, Karla Weise, S. Kleina, dále firmy Ornstein & Koppel, Sigmund Feigl, Knöpfler & spol., K. A. Wiesner, A. S. Engländer či Rudolf Holič.

Historicky nejcennější domy ghetta před asanací koncem 50. let 20. století

Významní rodáci

Podobně jako Praha, Hořovice, Slavkov (Austerlitz), Ústí (Aussig) či Třebíč dala i Libeň (Lieben) jméno mnoha zdejším židovským rodinám. Z přímých rodáků nemůžeme opomenout pedagoga a radikálního stoupence osvícenských reforem Naftaliho Herze Homberga (1749-1841), dále krajského rabína Prácheňska se sídlem v Březnici (1840-1858) Markuse Pollaka, dirigenta a zakladatele symfonického orchestru FOK Rudolfa Pekárka (1900-1974 Austrálie), spisovatele Arnošta Lustiga (1926) či malířku Helgu Hoškovou- Weissovou (1929). Asi nejznámější osobností spojenou s židovskou Libní je českožidovský spisovatel Vojtěch Rakous (1862-1935), který se tu usadil a provozoval obchod s obuví na Primátorské ulici 13, č. p. 252 (a je pohřben na Novém libeňském hřbitově v Ďáblicích). V Libni žil a pracoval rovněž spisovatel Bohumil Hrabal, v jehož díle se objevují některé libeňské židovské motivy, např. svědectví o devastaci hřbitova a interiéru synagogy v memoárové próze Vita nuova (1991).