V noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách Osvětimi zavražděno 3792 židovských mužů, žen a dětí, z Čech a Moravy, došlo k největší hromadné vraždě českých občanů za celou německou okupaci.
České židovské rodiny přijely do Osvětimi z Terezína 8. září 1943 transportem, který čítal na 5000 lidí. Na rozdíl od jiných transportů nebyl tento podroben selekci a nikdo také nešel rovnou do plynových komor. Mužské a ženské bloky byly umístěny v jednom úseku, později vznikl i samostatný dětský blok. A potom, během několika hodin březnové noci, byli naráz zavražděni všichni, kteří do té doby nezemřeli vyčerpáním při práci či nemocemi. Podle dochovaných svědectví židovské ženy před vstupem do plynové komory zpívaly Kde domov můj a také Hatikvu - hymnu sionistického hnutí, která se později stala hymnou Státu Izrael.
Propagandistické divadlo
S odstupem více než půlstoletí nám vraždění z 8. března 1944 - až na výjimky zamlčené v českých učebnicích dějepisu - nabízí přinejmenším dva náměty hodné pozornosti. První se dotýká těch, kteří o své vůli přistoupili na nečestnou hru nacistů. Budoucí oběti opustily Terezín v září 1943 ze stejných důvodů, z jakých odtud bylo v prosinci téhož roku vyvezeno do Osvětimi 5000 Židů a dalších 7500 v květnu 1944: Přeplněné ghetto neumožňovalo nacistům připravit kamufláž pro delegaci Mezinárodního výboru Červeného kříže.
Řekněme, že náš úžas byl mimořádný, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem,
napsal později ve své zprávě o návštěvě Terezína vedoucí této mise Maurice Rossel. Jak dále uvedl, Terezín je konečným táborem
; nikdo, kdo do něj přišel, již není dále transportován.
Rossel v Terezíně pořídil snímky hrajících si dětí a ty 1. července 1944 poslal s poděkováním německému ministerstvu zahraničí. V té době však už byl zářijový transport českých Židů téměř 4 měsíce po smrti - a z těch, které po něm následovaly, zahynulo v plynových komorách ještě v červenci dalších 6000 terezínských Židů během pouhých dvou nocí. Do konce října 1944 navíc z Terezína do Osvětimi odjelo na smrt dalších 18 400 lidí.
Historici soudí, že soustředění rodin v osvětimském táboře souviselo se snahou nacistů sehrát i zde komedii pro pozorovatele. Jejich příjezd do Terezína byl několikrát odložen, v Osvětimi se podle všeho čekalo, zda projeví zájem i o návštěvu tohoto místa - a ani zde nesměl být rodinný tábor přeplněn: Vražděním se uvolňovala scéna pro propagandistické divadlo. Nebylo ho však třeba. Pozorovatele pobyt v Terezíně uspokojil, Mezinárodní výbor Červeného kříže už na návštěvu Osvětimi nenaléhal.
Můžeme se ptát: O kolik obětí mohlo být méně, kdyby se nacistická mašinérie smrti nesetkala s podporou těch, kteří ji poskytnout nemuseli? Kdy ve vypjatých chvílích života člověk chlácholí vlastní svědomí, zavírá oči před zlem a kdy mu - třeba jen z naivity, netečnosti či oportunismu - sám napomáhá?
Výsměšná symbolika
Osmý březen 1944 však nevyvolává jen takové obecné otázky, ale provází ho i jedna souvislost specificky židovská. Nacisté stanovili datum smrti pro české židovské rodiny na den, který podle hebrejského kalendáře odpovídal 14. dni měsíce adaru, a tedy svátku Purim. Jaký cynický žert! Vždyť svátek Purim, navozený událostmi biblické Knihy Ester, je nejveselejší židovskou náboženskou slavností - a má to svůj dobrý důvod. Purim připomíná záchranu Židů od zkázy, kterou pro ně před téměř 2500 lety osnoval v perské říši nenávistný královský rádce Haman. Ten, jak praví Bible, chtěl vyhladit, povraždit a zahubit všechny Židy od mládence po starce, děti i ženy v jednom dni
. Haman - historický archetyp protižidovské zášti - pro své účtování určil datum losem. O mnoho staletí později nacisté - výsměšně a zlovolně - zvolili pro svůj zločin na českých Židech ten samý den. Na rozdíl od Hamana uspěli a den vyhrazený židovskou tradicí veselí z přestálého nebezpečí proměnili v triumf smrti.
Také tato hra s daty a symbolikou nám dnes může stát za pozornost. Před 60 lety se pokoření evropských Židů zdálo úplné. Nazí a bezbranní byli ve své většině vydáni neodvratné zkáze. Avšak přes její monstrózní rozsah je zřejmé, že pokračovatelé Hamana nezvítězili. Proto i ti, kteří přežili nejstrašnějšího Hamana židovských dějin, a jejich potomci mohli opět slavit svůj svátek Purim. V Čechách a na Moravě už bude navždy prodchnut vzpomínkou na umučené z osvětimského rodinného tábora, ale přesto v souladu s tradicí je a zůstane svátkem veselým. Radost a život jsou mocnější než smutek a smrt. Je v tom naděje lidu s dlouhou pamětí - a nejen pro ty, kdo si připomínají 8. březen 1944 a slaví svátek Purim.