Židovské muzeum se brání

Koncem roku 1998 vydala Židovská agentura pro Izrael ve spolupráci se Světovou židovskou restituční organizací druhé upravené a aktualizované vydání knihy Itamara LevinaPoslední kapitola holocaustu? (The Last Chapter of the Holocaust?).Abraham Burg, předseda Židovské agentury a Sionistické organizace, v úvodu knihy o uloupeném židovském majetku napsal: Musím přiznat, že jsem by šokován tím, co bylo odhaleno, rozsahem loupeže, nestoudností těch, kdo se jí dopustili, a jejich absencí zábran.

Zděšení Avrahama Burga a jeho odpor vůči těm, kdo se dodnes těší z majetku obětí nejstrašnější masové vraždy v dějinách, sdílejí Židé na celém světě - a spolu s nimi všichni čestní lidé bez ohledu na národnost či vyznání. Má-li však být úsilí o nápravu křivd minulosti hodnověrné, musí vycházet z ověřených skutečností. K vznešenému cíli nevedou nečestné prostředky. Pravda se netříbí špiněním jiných.

Platí to o těch částech knihy, které pojednávají o Židovském muzeu v Praze (ŽMP). Na stranách Itamar Levin nahromadil několik desítek chyb, nepravd a fakticky nedoložených tvrzení. Ve svém souhrnu svědčí o povrchnosti bádání a mnohdy i o zahanbující neznalosti nejzákladnějších skutečností vztahujících se k dějinám českých zemí, historii Židovského muzea v Praze a jeho přítomnosti. Kdyby zůstalo jen u těchto nedostatků, byly by pouze k ostudě autora. Itamar Levin, který v úvodu připomíná podporu, jíž se jeho práci dostalo od význačných mezinárodních židovských institucí a jejich významných představitelů, však ve svém textu porušil nejen zásady věcné správnosti, ale i normy etické. O ŽMP se neštítil vyslovit - a není důležité, zda ze zlého úmyslu, či z neinformovanosti - četná lživá tvrzení a nactiutrhačná osočení, která hrubě překrucují skutečnost, poškozují dobrou pověst ŽMP, jeho pracovníků i celé české židovské komunity.

V textu se tak například v souvislosti se ŽMP píše, že ti, kdo spolupracovali s Němci, nemají právo zadržovat majetek lidí, kteří byli zavražděni. ŽMP je přitom od 1. října 1994 nezávislou židovskou institucí, která spravuje restituované sbírky rituálních předmětů pocházející výlučně z českých a moravských židovských obcí. K navrácení sbírek bývalého Státního židovského muzea české a moravské židovské komunitě se I. Levin vrací citací názoru představitele izraelské organizace Menora, M. Moskovitze. Podle něho ti (Židé), kteří dnes žijí v České republice, přišli odjinud, hlavně z Ruska, a to oni ve skutečnosti obdrželi majetek". ŽMP je v Levinově publikaci dále obviňováno z hrubého zanedbávání péče o svěřené židovské památky. Autor například píše, že ve sklepě kostela 50 km od Prahy je uskladněno na 3000 chrámových opon vystavených vlhkosti a hryzavým myším. Ve skutečnosti ŽMP kompletně opravilo a rekonstruovalo venkovskou synagogu z 19. století a vybavilo ji protipožárním a bezpečnostním zařízením, stejně jako zařízením monitorujícím optimální teplotu a vlhkost. V tomto centrálním depozitáři textilu nechalo ŽMP současně zhotovit speciální, 4,6 m2 velké zásuvky pro uložení opon v horizontální poloze a zvláštní elektrický vozík pro manipulaci se zásuvkami. Nejvzácnější opony ze 17. a 18. století jsou přitom umístěny v dalším nově zřízeném depozitáři v Praze. Na jiném místě svého textu I. Levin zase cituje nejmenovaného předního aktivistu, podle něhož v ŽMP jsou dnes krádeže běžné a překupníci s judaiky nacházejí způsoby, jak podmazávat, aby dosáhli svého. Šikovní překupníci dokázali z Prahy vyvézt mnoho předmětů, jež dnes kolují na trhu s judaiky. Všechny tyto lži i další nesmyslná osočení přitom nejsou podepřeny jediným důkazem.

V právním systému demokratických zemí platí, že jakákoliv obvinění musí být dokázána, a nikoli, že je nevinný veřejně obviněn a sám pak musí prokazovat, že se nedopustil ničeho špatného. Právě v této situaci se však ŽMP ocitlo. Jeho postavení přitom bylo nepoměrně nevýhodnější než těch, kdo jej podle očernili. Zatímco pomluvy o Židovském muzeu v Praze byly rozšířeny v knižní podobě a s podporou význačných organizací (publikace byly například distribuovány delegátům 44 vládních a 14 nevládních organizací, které se v prosinci 1998 zúčastnily washingtonské konference o restitucích židovského majetku z období války), ŽMP se mohlo bránit podstatně obtížněji. Přesto tak učinilo: kvůli pravdě i na obranu cti těch, kdo v něm pracují.

Počátkem ledna 1999 ŽMP vydalo ve formě brožury mé obsáhlé stanovisko k Levinově knize. Skládá se celkem z pěti částí. První přináší autentický text publikace Poslední kapitola holocaustu? doplněný 63 číselnými odkazy, které upozorňují na věcně nesprávná tvrzení, subjektivně zaujatá, nepodložená obvinění a zavádějící formulace, jež vedou k mylné představě o faktickém stavu. Ve druhé části zprávy jsou tyto výroky či pasáže podrobně komentovány a vyvraceny. Vyjádření ŽMP pak doplňuje poslední podrobná zpráva o činnosti Židovského muzea v Praze (za rok 1997), 21 barevných fotografií, které alespoň zběžně přibližují výsledky práce muzea, a na závěr jsou připojena vyjádření některých význačných návštěvníků o ŽMP. Najdeme mezi nimi ocenění muzea od ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové, bývalého izraelského ministra za náboženskou stranu Agudat JisraelMenachema Poruše, bývalého izraelského velvyslance v České republice dr. Moše Yegara a mnoha dalších osobností z Izraele a USA. ŽMP zaslalo svou zprávu, která vyšla pouze v anglické verzi, nejvýznačnějším světovým židovským organizacím a institucím, stejně jako redakcím nejdůležitějších židovských novin a časopisů. Vyjádřilo přitom naději, že novináři, muzeologové a představitelé židovských organizací muzeum navštíví, aby se na místě přesvědčili, co je pravda a co smyšlenka. Federace židovských obcí současně oficiálně požádala Světovou židovskou restituční organizaci, aby veřejně dementovala tvrzení o ŽMP v Levinově knize (viz Rch 2/99).