Židé v Dubrovníku

Motto: Si tranquilla meae sedes optanda senectae, Ante alias urbes sola Rhacusa placet.

(Měl-li bych si k stáru zvolit místo pokojného spočinutí, jen Ragusa potěší mne nad ostatní města.)

Didacus Pyrrhus

Ulice Žudioská

Podle jedné z teorií vznikl Dubrovník (italským jménem Ragusa) ve 12. století sloučením ostrovní osady Laus a pobřežní osady Dubrava, původně oddělených mořskou úžinou zhruba v místech dnešního městského korza Stradun. Novodobé archeologické průzkumy však existenci úžiny popírají a nabízejí teorii založení osady řeckými mořeplavci ještě před počátkem křesťanské éry. Politicky bylo město ve středověku pod střídavou ochranou či nadvládou byzantské říše a Srbska, od roku 1205 pak benátské republiky. Od poloviny 14. století byl Dubrovník pod ochranou Uher coby samostatná městská republika a stal se významnou středomořskou námořní a obchodní mocností. Samostatným státem - městskou republikou pojmenovanou Res publica Ragusina, Republika Dubrovník - byl až do Napoleonova obsazení Dalmácie v r. 1808.

V polovině 15. století Dubrovník, ležící na neklidném pomezí křesťanského a muslimského světa, usiloval o novou ochrannou alianci buď se zeměmi západní Evropy, nebo s osmanskou říší, která v té době mocensky pronikala hluboko na Balkán. Republika tak pokračovala v diplomatické strategii sette bandiere (sedmi vlajek) - termín odkazující na paralelní smlouvy dovedně navázané se sedmi mocnostmi: papežským státem, Benátkami, španělským, uherským a neapolským královstvím, osmanskou říší a osmanským guvernorátem v Alžíru. Nejednotná Evropa, jejíž mnohé země ani nebyly pod přímou hrozbou Turků, nezaručovala patřičnou ochranu, a tak se dubrovnická republika uvázala osmanské říši. Mezi důsledky tohoto pragmatického kroku byla nejen možnost udržet si bezpečnostní záruky a obchodní výsady, ze kterých těžily obě znepřátelené strany, ale především uchovat si svobodu - to vše za cenu ročního poplatku 12 500 zlatých. (V té době svobodný Dubrovník proslul vysokým počtem dvojitých agentů, špehujících na obou stranách rozděleného světa, avšak jak Evropa, tak i osmanská říše ochotně tolerovaly tento vzájemně prospěšný stav.)

O něco lépe než jinde

Dubrovnická republika měla tradičně velmi liberální uspořádání a humanistický charakter. Obchodní výsady a záruky v poměrně bezpečném, svobodném prostředí přitahovaly i rostoucí počet židovských přistěhovalců, od přelomu 15. a 16. století zejména sefardské exulanty z Pyrenejského poloostrova a obchodníky z osmanské říše. Přítomnost Židů (a existence jejich modlitebny) v Dubrovníku je zaznamenána od r. 1356, o padesát let později stála ve městě synagoga. Prvním židovským občanem republiky byl Katalánec J. F. Bonaventura (1451), v r. 1546 městský senát jednohlasně odsouhlasil založení židovského ghetta, pro něž byla vyhrazena ulice Lojarska (dnes přejmenována na Žudioskou), jež je souběžná s ulicí Kovačkou, pro změnu vyhrazenou tureckým kovotepcům z osmanské říše.

Po vydání papežské protižidovské buly Pavla IV. Cum nimis absurdum roku 1555, která situaci Židů v křesťanské Evropě výrazně zhoršila, se do tolerantního Dubrovníku uchýlila další generace conversos, mezi nimi prominentní lékař a objevitel krevního oběhu Joao Rodrigues de Castelo Branco (1511-1568), známý též jako Amatus Lusitanus, a jeho vrstevník a přítel Diogo Pires (Didacus Pyrrhus Lusitanus, známý jako Jacobus Flavius Eborensis, 1517-1599), humanista a básník, píšící v latině. O shovívavosti a liberálním charakteru dubrovnické republiky svědčí i skutečnost, že conversos se zde otevřeně navraceli k židovské víře a jak Amatus Lusitanus, tak Didacus Pyrrhus Lusitanus tu znovu působili pod hebrejskými jmény Chaviv a Isaia Cohen. I v Dubrovníku však museli Židé nosit viditelné označení (červené nebo žluté pokrývky hlavy) odlišující je od křesťanů (výnos z r. 1540, z něhož byl Didacus Pyrrhus vyňat dispenzem z r. 1572) a jejich činnost zůstávala pod kontrolou katolické církve.

Již na začátku 18. století směli Židé bydlet mimo ghetto, což bylo patrné privilegium ve srovnání kupříkladu s Benátkami, kde jim ve stejné době hrozily právní postihy za pouhé přenocování mimo území ghetta. V r. 1808 pak francouzský maršál de Marmont, který velel obsazení Dalmácie napoleonskými vojsky, zrušil všechna diskriminační opatření proti místním Židům, a garantoval jim tak úplné zrovnoprávnění. Tyto výsady však trvaly pouhých sedm let, než byl Dubrovník připojen k Rakousku-Uhersku.

Panoráma Dubrovníku

Jedenáct domů v Žudioské

Původní ghetto v dnešní Žudioské ulici nebylo velké: mělo jedenáct domů a synagogu, všechny objekty byly propojeny vnitřními chodbami, od okolního města byly odděleny branami. Dnes židovské obci patří jediná budova (Žudioska č. 5), v níž se nachází židovské muzeum a nad ním prostory Staré synagogy z r. 1408, nejstarší sefardské synagogy na světě a po pražské Staronové druhé nejstarší v Evropě. Stará synagoga byla po katastrofálním zemětřesení v r. 1667 zrekonstruována ve vznešeném barokním slohu, nejpatrnějším na vyřezávaném pozlaceném svatostánku pod draperiemi z vínově rudého sametu, před nímž visí na řetízcích bronzová olejová svítidla dekorativního sefardského stylu. Pozoruhodné jsou i prostorná bima a ženská galerie, připojená k původním prostorám přestavbou patra sousedícího domu.

Synagoga přestála s malými poškozeními ustašovský režim, italskou a německou okupaci města za druhé světové války, svitky Tóry a vzácné ceremoniální předměty a textilie přečkaly válku v úkrytu u chorvatských příznivců obce. Budova však byla těžce poškozena dělostřeleckým a minometným ostřelováním během ničivého obléhání Dubrovníku jugoslávskou armádou v letech 1991-1992; sakrální předměty byly opět odvezeny do úkrytu, tentokrát do newyorské Yeshiva University. Ta je však po válce několik let odmítla vrátit dubrovnické obci s tím, že se o ně nemá kdo starat. V r. 1998, po dlouhém soudním sporu, předměty putovaly zpět do Dubrovníku a synagoga byla zrestaurována do současné podoby.

V malém muzeu o podlaží níže je možno zhlédnout více než 700 let starý svitek Tóry neurčitého původu (buď ze Španělska, nebo z Francie), faksimile dokumentů o založení ghetta, udělení prvního občanství, ocenění Diogu Piresovi za báseň věnovanou dubrovnické vládě, povolení Amatu Lusitanovi k vykonávání lékařské praxe či povolení, díky němuž smělaBeatrice de Luna, neboli Doňa Gracia Mendez či Hanna Nasi, projíždět městem. (Doňa Gracia byla nejvlivnější a nejmajetnější židovskou obchodnicí a bankéřkou 16. století, jež vybudovala širokou síť na podporu conversos v exilu a spolu se svým synovcem a zetěm Josefem Nasim byla, více než tři století před Herzlovou vizí Židovského státu, autorkou neuskutečněného projektu na vytvoření autonomního židovského území v Tiberiadě.)

Z novodobých dokumentů je v muzeu vystavena řada ustašovských vyhlášek z počátku druhé světové války, dokumentujících, jak režim postupně Židům upíral občanské svobody. Jsou zde dokumenty o povinném značení oděvů, firem, obchodů a kanceláří, o omezení pohybu po městě, vyhláška zákazu nočního vycházení společného pro Židy, Srby, členy prosrbského svazu Mladé Jugoslávie a jugoslávského Sokola, nařízení o povinném odevzdání rozhlasových přijímačů, automobilů, zákaz vstupu do restaurací, kaváren a na veřejná koupaliště, zápis o zabavení majetku obce z r. 1941 aj.

Za hradbami starého města na předměstí Boninovo asi čtvrt hodiny chůze na západ od městské brány Pile leží obezděný židovský hřbitov s přibližně dvěma sty náhrobky, který roku 1911 nahradil původní, dnes již neexistující židovský hřbitov z r. 1652 na východním předměstí Ploče. Náhrobky v Boninovu jsou buď tradičně sefardské, s vodorovně položenými kameny, s hebrejskými nápisy, některé s tureckými ornamenty slunce, měsíce a hvězd, nebo postavené vzpřímeně, podle aškenázské tradice, s nápisy v latince.

Posledních sedmnáct

Nejvíce členů (227) měla dubrovnická obec v roce 1807. Na začátku 30. let žilo v Dubrovníku asi 120 Židů, po druhé světové válce jich zbylo pouze 38, v roce 2001 se při sčítání lidu ve městě s 43 770 obyvateli oficiálně k židovskému vyznání přihlásilo pouhých 17 lidí (tj. zhruba 3,4 % ze všech 495 členů obcí v celém Chorvatsku). Obec stěží shromáždí minjan a nemá vlastního rabína (hostující rabín dojíždí na Vysoké svátky z Maďarska). Malá dubrovnická kehila však zůstává živou součástí bohaté kulturní mozaiky úchvatného pobřežního města a její skromné dědictví jistě stojí za návštěvu.


Klíčová slova

Didacus Pyrrhus, Pavel IV., Joao Rodrigues de Castelo Branco, Amatus Lusitanus, Diogo Pires, Jacobus Flavius Eborensis, Chaviv Cohen, Isaia Cohen, Beatrice de Luna, Doňa Gracia Mendez, Hanna Nasi, Josef Nasi, Theodor Herzl, Dubrovník, Ragusa, Laus, Dubrava, Stradun, Res publica Ragusina, Tiberiada, Yeshiva University