Zemřela Anita Franková

Stalo se, co jsme vůbec nečekali, nedokázali si představit. Zemřela Anita Franková, těžko pochopit a smířit se s tím. Při předoperačním vyšetření k banální operaci jí zjistili těžkou chorobu srdce, které nakonec (10. 8. v Praze) podlehla.

Její nečekaná smrt zasáhla nejen rodinu, ale i množství přátel. Anita byla naše kamarádka, spolupracovnice, s ní odešlo všechno, co znala a věděla.

A nebylo toho málo. Vždycky si vzpomeneme na její zvláštní humor, na její schopnost vcítit se do situace druhých, pomoci slovem i skutkem. Její životní zkušenosti jí k tomu dávaly moudrost.

Narodila se (13. 7. 1930) jako jediné dítě v rodině advokáta v Litomyšli. Krásné a šťastné dětství ukončil Mnichov. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde ji zastihla okupace se všemi protižidovskými opatřeními, včetně zákazu školní docházky. Anita místo páté třídy navštěvovala jen ilegální kroužek. Tatínek náhle zemřel.

V létě 1942 byly s maminkou deportovány do Terezína. V dívčím domově L 410 se seznámila s děvčaty, s nimiž se pak přátelila celý život. V prosinci 1943 byly s maminkou zařazeny do transportu s cílem Osvětim, rodinný tábor. Koncem července 1944 se dostaly do tábora Stutthof a poté do jeho pobočného tábora Guttau. Společně prožily, chatrně oblečené a vysílené, evakuační pochod vězňů. Když se po delším pochodu vrátily do tábora, Anita onemocněla, a dalšího pochodu už nebyla schopna. Obě proto spolu s několika málo vězni zůstaly v táboře. Jen náhodou pak unikly smrti, když esesáci začali vězně vraždit injekcemi, střelbou, údery pažbou pušek. Anita s maminkou po několika ranách upadly do bezvědomí, ale za nějaký čas se probraly na sněhu: esesáci byli pryč. Za tři dny je našli vojáci Rudé armády a převezli je do nemocnice v Syzrani a Kujbyševu. Domů se vrátila nejprve Anita v listopadu 1945, její maminka až v březnu 1946. O čtyři toky poději však na následky zranění z Guttau zemřela.

Všechny Anitiny vzpomínky a vlastně celý její život byl pevně spojen s maminkou, která jí svou pohotovostí a statečností několikrát zachránila život.

Po návratu se Anitě podařilo vystudovat vat obor dějepis-archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1951 se také provdala a narodila se jí jediná dcera Ela. Po promoci pracovala několik let ve Státním ústředním archivu jako archivářka, od 1. října 1969 až do své smrti, tedy téměř čtyřicet let, byla zaměstnána v pražském Židovském muzeu. Podílela se na vytvoření Dokumentačního střediska, z něhož později vzniklo oddělení holocaustu. Můžeme říci, že počáteční rozčlenění a uspořádání písemného, fotografického a knižního fondu je zachováno až do dnešních dnů. Reprezentovala muzeum při jednáních s médii, byla častým hostem v rozhlasových i televizních pořadech. Podílela se jako kurátorka na přípravě mnoha výstav, které dokumentovaly období šoa.

V poslední době se rozhodla, že skončí práci v oddělení holocaustu, protože si plánovala (cituji z nedávno dopsané vzpomínky): Budu se více věnovat svým přátelům, zajdu občas na nějakou kulturu, dám si do pořádku své věci, přečtu starou maminčinu korespondenci, dokončím roztřídění fotografií. Jsou to krásné plány, snad je splním, moc času mi už asi nezbývá. Doufám ale, že mi zbývá toho času ještě dost k tomu, abych dohonila, co jsem v rámci plnění samých povinností v životě zameškala, a mohla si i do sytosti užít svoje milované holky - Elinku a Aničku. To se jí bohužel nesplnilo.

Jsem rád, že jsem s ní mohl posledních čtrnáct let v Židovském muzeu pracovat, že jsem s ní mohl hovořit, že jsem jí mohl naslouchat. Nebyla z těch, které podle zažitých konvencí považujeme za věřící. Vyzařovala však rozhodnost člověka, který sám od sebe, bez hledání v textech proroků, kazatelů či filosofů jednou provždy ví, že tento svět nejvíc ze všeho potřebuje lásku, poctivost a dobrotu. Že je to svět, který se neobejde bez vzájemného pochopení, slušnosti, laskavosti, a když je třeba, pomoci. Takový je dozajista i odkaz velkých lidí víry a právě takové poselství nám všem Anita Franková zanechává.

Pro Anitu Frankovou byla sounáležitost s židovským společenstvím přirozená a silná. A proto mi dovolte, abych v tuto chvíli, kdy se s ní na věčnost loučíme, připomněl výrok z talmudského traktátu Pirke Avot, Moudrosti otců, přisouzený rabimu Šimonovi: Existují tři koruny, pravil. Koruna Tóry, koruna kněžství a koruna vlády. Ale koruna dobrého jména je nade všemi.