Zbylo jen pět domů

Varšava, to není město, to je jen místo, kde se žije, říká o polské metropoli známý varšavský novinář a vydavatel židovského měsíčníku Midrasz Konstantyn Gebert. Prohlásil to s nadsázkou, ale je pravda, že procházíme-li se Varšavou jinde než po parcích či po jejím Starém (po válce zrekonstruovaném) Městě, těžko se zbavíme podvědomého pocitu, že dříve to bylo jinak A ani si nemusíme připomínat prózy I. B. Singera nebo fotografie města ze sklonku 2. světové války, na nichž jsou vidět jen kilometry suti a kouře - instinktivně cítíme pocit prázdna.

Ruiny varšavského ghetta. V pozadí kostel sv. Augustina.

Průvodce místy, která již neexistují

Na otázku, zda z předválečné židovské Varšavy přece jen něco zůstalo, zda je možné získat nějakého průvodce, krčí Gebert rameny. Průvodce? Ale to by vás vedl jen na místa, která už neexistují. Taková brožura však přesto k mání je, vydalo ji město Varšava ve spolupráci s Židovským historickým institutem a nabízí na šedesát zastavení na místech, kde lze nalézt (alespoň symbolické) připomínky minulosti či spíše tragického konce židovských obyvatel Varšavy; není asi třeba připomínat, že před válkou jich tu žilo téměř 400 000 a tvořili největší židovskou komunitu v Evropě.

Ti, kdo znají alespoň základní průběh povstání ve varšavském ghettu, mají povědomí o tom, co znamená dnes již neexistující varšavská adresa Miła 18 - dům, v jehož sklepě byl bunkr, v němž do posledního dechu bojoval Mordechaj Anielewicz a další vůdci povstání. Dnes je na místě bunkru pamětní kámen. Brožura obsahuje většinou takováto zastavení. Vidíme fotografii původní budovy a dozvíme se, co je na jejím místě teď: památník, pamětní kámen či tabule na panelovém domě nebo dětské hřiště. Ne úplně všechny židovské domy a budovy ale zbořili nacisté, jejich zkázu dokonali ještě komunisté. Například na rohu Grzybowské ulice a dnešní avenue Jana Pavla II. stával velký dům, kde sídlilo vedení varšavské židovské obce, který nacisté za povstání vypálili, ale zbořen byl až roku 1950. Stejně tak synagoga z roku 1836, která stála v Široké ulici v obvodu Praga, v níž nacisté za války zřídili odvšivovací centrum, byla stržena - ač ještě celkem v dobrém stavu - až roku 1961.

Muranów, sídliště na místě bývalého ghetta.

Zbylo jen pět domů

Z předválečné židovské Varšavy zbylo jen pět budov, které dodnes slouží těm, jimž původně sloužit měly: je to Židovský historický institut, Nożykova synagoga v Twardé ulici, dnes jediná fungující synagoga ve městě, a budova číslo 6 v téže ulici, v níž sídlí úřadovna Unie polských židovských náboženských obcí, jídelna a spolky a klub varšavské židovské obce a redakce měsíčníku Midrasz. Dále je to Mošav zekenim (dům pro staré lidi) z roku 1928, který po opravě financované Lauderovou nadací funguje jako židovská soukromá základní škola a pro nižší třídy školy střední. A přestavěná budova původní mikve z půlky 19. století, kde sídlí gymnázium židovské obce (ulice Kłopotowskiego, původně Szeroka). Dodnes se pohřbívá na rozsáhlém hřbitově na Okopowé ulici. Byl založen roku 1806 a mezi hustým, místy stěží proniknutelným porostem stojí (či leží) na 250 000 náhrobků.

Nowolipki 68

Pro historii varšavského ghetta má zásadní význam též adresa Nowolipki 68 - zde v sutinách suterénu původní budovy, školy Bera Berochova, byl v letech 1946 a 1950 nalezen archiv ghetta. V deseti kovových krabicích a dvou dížích na mléko ho sem v srpnu 1942 a srpnu 1943 uložili členové skupiny Oneg Šabat; třetí část archivu, jež byla uložena těsně před vypuknutím povstání na jiném místě, dosud nebyla nalezena. Dokumentační skupinu zorganizoval význačný historik a humanitární pracovník Emanuel Ringelblum (1900-1944), který se také postaral o odborný základ její práce: lidé kolem Ringelbluma například získávali informace tak, že sestavili a distribuovali v ghettu dotazník týkající se osudu jednotlivců i celých židovských komunit během německé okupace. Archiv tak dokumentuje nejen život ve varšavském ghettu, ale díky informacím, které dostávali od lidí deportovaných z celého okupovaného Polska, zahrnuje i mnohem širší pohled na válečné zkušenosti polských Židů. Nesbírali ovšem jen vyplněné dotazníky, ale veškeré záznamy a dokumenty: židovské noviny, vyhlášky a informace, letáky, osobní vzpomínky a svědectví, deníky, ale také básně, fotografie a kresby. Texty byly psány polsky, jidiš, německy a hebrejsky na nejrůznějších typech papíru (včetně maličkých útržků). Celkem obsahuje první nalezená část archivu 20 740 stran textu a druhá na 7906 stránek. K nejcennějšímu materiálu patří poznámky samotného E. Ringelbluma (vydané roku 1958 samostatně jako Kronika varšavského ghetta). Ringelblumovi pomáhaly známé osobnosti jako například Janusz Korczak, ale i řada dalších spolupracovníků, jejichž počet se postupně rozrůstal.

Již na počátku roku 1942 se rozhodli tvůrci archivu sestavit ze získaného materiálu knihu s názvem Dva a půl roku války s podtitulem Úvahy, hodnocení a vyhlídky do budoucna, jež měla být rozdělena do čtyř oddílů, zabývajících se životem polských Židů za války z obecného pohledu a dále z hospodářského, kulturního, vědeckého, uměleckého a sociálního hlediska. Očekávali, že dokumenty budou po válce využity jako cesta k poznání polské historie v době okupace. Ačkoli žili v neustálé přítomnosti smrti, nenapadlo je, že polské Židy čeká téměř totální vyhlazení. V současné době vydává varšavský Židovský historický institut Ringelblumův archiv v knižní podobě - dosud vyšly tři díly.

Ulice Tłomackie 3/5

Na uvedené adrese sídlí Židovský historický institut. Je v domě postaveném roku 1928 původně jako knihovna Velké synagogy, která stávala hned vedle (na místě synagogy se dnes tyčí prosklený mrakodrap Modrá věž). V institutu jsou uloženy židovské archivy, především archiv varšavského ghetta, dále válečná svědectví přeživších, deníky psané v letech 1939-1945 a další dokumenty z války. Menší část archivních materiálů zahrnuje pozůstatky dokumentů předválečných obcí. Je tu i muzeum, které vlastní na 11 000 předmětů náboženského i uměleckého charakteru, knihovna a konzervační centrum, dokumentace židovských památek z celého Polska. K vidění jsou tu dvě stálé výstavy - expozice židovského umění a výstava představující osud varšavských Židů, jež hojně využívá právě materiálů z Ringelblumova archivu.

Polsko a Židé

V Polsku dnes existuje osm židovských obcí. Nejpočetnější a nejvýznamnější je asi 450členná obec varšavská. Její jádro vytvořili po pádu komunismu lidé, kteří se o židovství začali hlouběji zajímat od 70. let minulého století a účastnili se přednášek a seminářů podzemní létající univerzity. Uvádí se, že v zemi žije kolem deseti tisíc Židů, kteří sice nejsou členy obcí, ale sdružují se v řadě židovských spolků a organizací, a odhaduje se, že k tomuto číslu lze připočítat až několik tisíc skrytých Židů. Jsou to lidé, kteří o svém původu buď vůbec nevědí (například židovské děti, které si za války k sobě vzaly křesťanské rodiny), nebo lidé z rodin, jejichž členové válku přežili a poté se rozhodli - ze strachu před poválečným a poté komunistickým antisemitismem - své židovství raději skrývat. Jsou to ale i děti rodičů, kteří až do protižidovských čistek roku 1968 patřili ke skalním a často čelným komunistům a pro něž jejich židovství nic neznamenalo.

Podle Stanisława Krajewského, člena vedení Unie židovských náboženských obcí v Polsku a autora řady knih s židovskou tematikou, mj. publikace Polsko a Židé (rozhovor s ním viz Rch 7/2004), se současný vztah Poláků vůči Židům vyznačuje dvěma hlavními trendy. Jednak velkým zájmem o židovskou kulturu a historii, a jednak trvalým antisemitismem, jejž v posledních letech zostřovaly například problémy se sporem kolem náboženských symbolů v bývalém koncentračním táboře Osvětimi či nyní snahy o restituce části majetku předválečných židovských obcí. Jak se tento antisemitismus projevuje? Vandalstvím na židovských hřbitovech; vydáváním protižidovských publikací; při kritice politických odpůrců zdůrazňováním jejich (skutečného či domnělého) židovského původu; a hlavně - rozšířenou ideou, že v Polsku žije stále spousta Židů, kteří ovlivňují jeho politický i ekonomický život. Polský antisemitismus je ovšem tradiční záležitost, nemá co dělat s protiizraelskými náladami, připomíná K. Gebert. Od chvíle, kdy Izrael začal bojovat s Araby, které podporovali Rusové, normální Poláci vždycky drželi palce Izraelcům. Podle něj se vztah Poláků, především polské inteligence, k Židům mění. Velkou roli ve změně přístupu sehrála nová fakta o vyvraždění Židů v Jedwabném, o kterém se v Polsku hodně psalo a mluvilo. Víte, u nás antisemitismus většinou nikoho nijak společensky nediskvalifikuje, ale debata o Jedwabném antisemitům přece jen ubrala sílu, říká Gebert. A s úsměvem dodává: Já nosím kipu. U nás mi za to někdo vynadá tak jednou za rok. Když jsem byl v Paříži, stávalo se to třikrát týdně. Takže tak zlé to tu zas není.

Twarda 6

Zájem o židovskou kulturu dokazuje i knižní veletrh, který letos na podzim již po osmé organizovala redakce židovského měsíčníku Midrasz. V přízemí budovy Twarda 6 bylo k vidění několik stovek titulů s židovskou tematikou, které v Polsku v různých nakladatelstvích vycházejí. Většinou v malém nákladu, takže je distribuční firmy nerady přijímají. Čtenáři se o nich často dozvídají v časopise Midrasz, přes jehož redakci si je mohou i objednávat. Na veletrhu jsou vystaveny knihy o náboženství, historii i filosofii, slovníky, knihy pro děti, chasidská vyprávění, knihy fotografií, mapy, kuchařky; k dostání jsou sebrané spisy Janusze Korczaka isoučasná izraelská próza, jsou tu i knihy v angličtině. Většina návštěvníků odchází s plnými taškami. V Midraszi chceme dávat čtenářům možnost seznamovat se shistorií a kulturou polských Židů, chtěli bychom být zdrojem informací, ke kterému se lidé mohou vracet i v budoucnu, říká šéfredaktor měsíčníku Piotr Paziński. Midrasz také organizuje výstavy, besedy s židovskými osobnostmi; snahu o židovsko-křesťanský dialog zprostředkovává na setkáních s představiteli katolické církve.

Podle Pazińského kolegyně, socioložky a historičky Ewy Koźmińské-Frejlak se židovské téma stává v Polsku často lákadlem pro turisty a obraz Židů je při různých festivalech vykreslován podle modelu obyvatel předválečných štetlů, modelu šumaře na střeše. Tak by se to asi dělat nemělo, to je spíš karikatura Židů, říká Ewa Frejlak.

V září 2005 připravila redakce Midrasze setkání zástupců několika židovských periodik ze střední a východní Evropy: Midrasze, Roš chodeše, za ukrajinský časopis Hachupec přijel do Varšavy jeho šéfredaktor a současně ředitel Institutu judaiky v Kyjevě Leonid Finberg a z maďarského nakladatelství Múlt és Jövö editor János Köbányai. Účelem schůzky bylo vzájemné poznání a příslib budoucí spolupráce - výměna textů, předávání informací, upozorňování na zajímavé tituly v té které zemi atd.

Židovství je dobrovolné

Jaká je budoucnost polských Židů? Dnešní varšavská komunita se o své členy snaží starat - o staré lidi (dům seniorů, sociální služby), o děti (funguje tu školka, základní a střední škola), konají se ortodoxní bohoslužby, své přívržence má i reformní sdružení Bejt Varšava. Jsou tu ovšem i problémy: nejen vnější projevy nepřátelství, ale také vnitřní spory, svůj vliv (někdy v rozporu s představami obce) se snaží prosazovat hnutí Chabad Lubavič. Hlavním úkolem kehily je získat pro své aktivity v obcích víc lidí, Židy na okraji, tedy ty, kdo sice Židé jsou, ale o členství a práci v obci se zatím nezajímají, přesvědčit je, že být Židem má svou hodnotu. Být Židem v Polsku je stále více dobrovolnou záležitostí. Člověk může přestat být Židem a na druhé straně se ztotožnit se svým židovstvím. Ani jedno rozhodnutí není jednoduché, ale obě se dějí. Doufám, že výsledek tohoto procesu bude nakonec kladný. Cítím, že kdyby židovská obec z Polska zmizela, byla by to tragédie nejen pro mě, ale také pro Polsko, pro Židy na celém světě. Nám, polským Židům, je snad ještě více než jiným adresováno slavné motto Emila Fackenheima, že kdybychom zmizeli, znamenalo by to posmrtné Hitlerovo vítězství, píše Stanisław Krajewski.