Zákon “o potulných cikánech” z roku 1927

Cikánské legitimace nejsou však ničím jiným, než čím byla žlutá látka na středověkých Židech, nebo legitimace prostitutek. Touto charakteristickou nemilosrdností, že totiž pod pláštíkem preventivního opatření budou i nevinní označeni, a šlapáním po osobní svobodě a rovnoprávnosti zaručené ústavou, budou mimo zákon postaveny masy nešťastné rasy a hlavně vandrující sezonní dělníci.

Zákonem č. 117/1927 Sb. z. a n. o potulných cikánech ¹ se Československo zařadilo mezi státy, které opustily dosavadní praxi vydávání proticikánských opatření v podobě interních ministerských výnosů a přijaly takovou právní normu, jíž museli schválit volení zástupci obyvatelstva.²

Zahraniční inspirace

Autoři meziválečného československého zákona, jimiž byli úředníci ministerstva vnitra, např. právníci Václav Joachim a Vratislav Kalousek a četnický podplukovník Josef Ježek, se v první řadě inspirovali francouzským zákonem z roku 1912 o provozování potulných zaměstnání a o úpravě cestování kočovníků. Tento zákon se podle názvu měl týkat zejména osob žijících kočovným způsobem života a regulovat jejich ekonomické aktivity: účast na trzích, podomní prodej apod. Nicméně jeho uplatňování úzce souviselo s tím, jaká ekonomická aktivita byla v moderní, industriálně kapitalistické společnosti evropských národních států považována za žádoucí. Zákon potvrzoval dominanci námezdního pracovního vztahu a státní snahu o regulaci živností neprovozovaných na jednom stálém místě. Jednoznačně se v něm uvádělo, že se nemá vztahovat na dělníky v průmyslu, obchodu a zemědělství. Francouzská policie byla pověřena vytvořením policejní evidence, která měla zahrnovat všechny kočovníky. Ti obdrželi antropometrický pas - doklad s jejich tělesnými údaji, jež policisté zaznamenali technikou bertilonáže. Pokud kočovníci cestovali ve větší skupině (rodině), museli se dále prokázat ještě společnou kočovnickou knížkou.

Další inspiraci představoval bavorský zákon z roku 1926 "o potírání cikánů, tuláků a povalečů". Ten se opíral o dobově typický policejní výklad pojmu "cikáni"³: "cikáni a osoby po způsobu cikánském se toulající – tuláci".⁴ Použití takto široké zákonné definice, která se v policejní praxi etablovala zejména v německy hovořících zemích, včetně Rakouska-Uherska, bylo umožněno tím, že Německo nebylo na rozdíl od Československa vázáno mezinárodními úmluvami o ochraně menšin.⁵ Z hlediska československého zákona spočívala inspirace bavorskou normou především ve vymezení hranic pro kočování: stanovení míst k táboření a naopak oblastí, kam " cikáni a tuláci " nesměli vkročit, omezení kočovné skupiny na rodinu, zákaz držení zbraní apod.

“Potulní cikáni” a omezení kočování

Autoři československého zákona vzhledem k mezinárodním závazkům ukotveným ústavou z roku 1921, tj. ochraně národnostních, náboženských a rasových menšin, v návrhu celou normu nazvali "o potulných cikánech a podobných tulácích". To znamená, že definici z bavorského zákona zúžili tak, aby svou formulací neporušovala ústavu. Nejednalo se již o "cikány", nýbrž o "potulné cikány". Avšak "cikánství" více neurčené zůstalo centrálním prvkem při vymezení cílové skupiny: "cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku žijí." Přestože důvodová zpráva výslovně uváděla, že se zákon nemá vztahovat na "cikány usedlé", samotné znění právní normy pracovalo pouze s pojmem "potulných cikánů", tj. "cikánů z místa na místo se toulající (…) i tehdy, mají-li po část roku – hlavně v zimě – stálé bydliště." Tedy ani způsob života – kočování – neposkytovalo jednoznačné vodítko. V důvodové zprávě, jejíž počáteční část tvořilo historické vyprávění o příchodu "cikánů" do českých zemích, se "cikánství" ztotožňovalo s kočovným způsobem života. A rozlišení mezi "potulnými" a "usedlými" se kladlo do souvislosti s geografickými a historickými odlišnostmi jednotlivých částí Československa. "Usedlí cikáni" údajně žili na tzv. východě republiky, na Podkarpatské Rusi a Slovensku, kdežto v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se mělo jednat pouze o výjimky. Otázku, na koho se budou jednotlivé body zákona vztahovat, tak autoři osnovy záměrně ponechávali na policejních orgánech pověřených uplatňováním normy.

Autoři zákona kombinovali jednotlivá opatření různého – represivního, preventivního a trestního – charakteru na základě kalkulace o jejich možné proveditelnosti. Zákon tedy nebyl formulován se záměrem přinést definitivní řešení "cikánské otázky", nýbrž měl policejním úřadům v aktuální politické situaci nabídnout co nejširší pravomoci pro boj proti "cikánskému zlu". Přestože autoři za společensky žádoucí považovali úplný zákaz kočování, zákon pomocí celé řady dílčích zákazů a omezení přinášel pouze jeho regulaci. " Potulní cikáni a podobní tuláci " měli být pomocí systému daktyloskopické evidence (založené na klasifikaci otisků prstů) zařazeni vedle tzv. zločinců z povolání, recidivistů, a jejich pohyb a aktivity podrobeny neustálé policejní kontrole. Každý "potulný cikán" anebo "po cikánsku žijící tulák" starší 14 let měl obdržet speciální cikánskou legitimaci připomínající pas a obsahující sňaté otisky prstů. Ke kočování si měli "potulní cikáni a podobní tuláci" opatřit tzv. kočovný list, který museli spolu s cikánskou legitimací nosit neustále při sobě. Zákon dále zakazoval držení zbraní a nařizoval obcím, aby ve svém katastru určily místo, kde mohli "potulní cikáni" po ohlášení tábořit. Státní úřady mohly rozhodovat o tom, do jakých obcí či celých regionů nebudou "potulní cikáni" moci vůbec vstoupit. Vedle zřízení speciální policejní evidence řadili autoři zákona mezi preventivní opatření také nařízení o odebírání dětí mladších 18 let. Ty měly být umístěny buď do náhradní rodinné péče – "do řádných rodin" – anebo výchovných, nápravných ústavů. Důraz autoři kladli na "přípravu pro praktický život". Je tedy zřejmé, že vycházeli z dřívějších diskuzí o potenciálu "cikánů" k nápravě, tj. začlenění do moderní a civilizované československé společnosti jako jejích "produktivních členů".

Charakter zákona a další právní normy

Důležitým jednotícím rysem této právní normy byly relativně obecné formulace, které by jednotlivým policejním úřadům přinesly "pružná zmocnění (…), aby volnost života potulných cikánů (…) byla podle daných možností podrobována právnímu řádu."⁶ Zmocnění určené zejména policejním úřadům na okresní úrovni, tj. okresním úřadům a okresním četnickým velitelstvím, se týkala rovněž možnosti trestání přestupků na základě tohoto zákona. Pouze v případě, kdy dotyční "potulní cikáni" spáchali kromě přestupku i trestný čin, o němž musel rozhodovat soud, měli být dodáni soudu. V opačném případě o jejich vině rozhodovali okresní úřady, v případě odvolání pak příslušný zemský úřad.

Autoři zákona rovněž počítali s tím, že ministerstvo vnitra připraví ke schválení další právní normu, která by upravila původní rakousko-uherská nařízení týkající se donucovacích pracoven. Československý parlament nakonec tento návrh přijal pod č. 102/1929 Sb. z. a n. o zřízení nucených pracovních kolonií. Ke zřízení jednotlivých nucených pracovních kolonií vedle již existujících donucovacích pracoven ovšem v době první republiky nedošlo, protože profesní sdružení zemědělců a řemeslníků vyjadřovala obavy ze státní konkurence. Další zákonnou úpravu, jež se týkala regulace kočovných živností, připravovalo ministerstvo průmyslu, obchodu a živností. Ta se však dostala do Národního shromáždění až na konci třicátých let. Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že autoři zákona o potulných cikánech jej sami dávali do širších souvislostí a počítali s širším využíváním instituce policejního dohledu, s možnostmi trestání a nápravy " potulných cikánů " ve vězeňském režimu nucených pracovních kolonií a nezbytnosti významně omezit či úplně zakázat určité formy tzv. kočovných živností.

Obrana civilizované československé společnosti před cizím a nepřátelským elementem

Samotný zákon o potulných cikánech významným způsobem rozšiřoval dosavadní praxi pronásledování "cikánů" a v podstatě předpokládal, že v budoucnosti dojde k dalším zákonným úpravám. Zavedení speciálního policejního systému založeného na otiscích prstů stavělo nejasně vymezené "potulné cikány a podobné tuláky" na úroveň zločinců-recidivistů, dobově tzv. zločinců z povolání. Takřka jakýkoliv Rom/ka mohl/a získat status občana/občanky druhé kategorie a vzhledem k neustálému policejnímu dohledu mohl/a být kdykoliv považován/a za nebezpečného/ou zločince/zlodějku. Obecně lze říci, že tento československý proticikánský zákon podobně jako jeho bavorský vzor vycházel z dobového trestně-právního, resp. kriminologického, principu obrany moderní společnosti před "primitivními" a/nebo "degenerovanými", a tudíž nebezpečnými jedinci či skupinami, mezi něž tehdejší policisté a úředníci řadili právě "cikány". O tom svědčí i oficiální výrok úředníka ministerstva vnitra Vratislava Kalouska, který se na formulaci zákona podílel: (...) jde tu o boj proti zastaralému zlu, spočívající v základě v tom, že žije mezi námi element naší kultuře a našemu sociálnímu pořádku cizí, ba z části nepřátelský.⁷ 

A byla to právě speciální policejní daktyloskopická evidence, jejímž vedením byli pověřeni českoslovenští četníci, která sehrála významnou úlohu v polovině třicátých let, v době druhé republiky i během Protektorátu Čechy a Morava.

Tzv. Cikánská legitimace, 1938. Zdroj: Ze sbírky Muzea romské kultury, s. p. o., Brno, MRK 39/94.

Namísto jména mělo klíčový význam číslo, vytvořené na základě zařazení do centrální policejní evidence v rámci Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze. Zdroj: Ze sbírky Muzea romské kultury, s. p. o., Brno, MRK 39/94.

Osobní údaje hrály při identifikaci "potulných cikánů" spíše druhořadou roli. Četníci věřili, že objektivnějšími a přesnějšími kritérii při identifikaci "cikánů" jsou takové údaje jako fyzický popis těla… Zdroj: Ze sbírky Muzea romské kultury, s. p. o., Brno, MRK 39/94.

... a hlavně otisky prstů. Zdroj: Ze sbírky Muzea romské kultury, s. p. o., Brno, MRK 39/94.