Chtěl bych několika slovy vzpomenout na vzácného člověka našeho národa - lékaře Františka Engela. Byl jsem téměř tři a půl roku pod jeho velením na východní frontě, po válce byl v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích mým nepřímým velitelem; byl mi nejenom velitelem, ale také přítelem.
Jádro naší vojenské jednotky v Buzuluku tvořila asi devadesátičlenná skupina důstojníků a poddůstojníků čs. armády, kteří přijeli do Buzuluku z Oránek, kde byli dočasně internováni. Po dohodě prezidenta Beneše se sovětskou vládou byli z Oránek propuštěni, aby pod velením pplk. Svobody a za pomoci (nebo za dozoru?) přidělených sovětských důstojníků-instruktorů mohli založit a vycvičit náš první čs. polní prapor v SSSR. Aby prapor mohl dosáhnout potřebného počtu vojáků, byla v rozhlase někdy v lednu 1942 uveřejněna výzva k čs. emigrantům nacházejícím se na území SSSR, aby dobrovolně vstoupili do tvořící se jednotky v Buzuluku. První dobrovolníci se začali sjíždět brzy nato. Ze začátku to byli většinou Židé, později i ti, kdo byli po ilegálním přechodu sovětských hranic dlouho drženi v táborech na Sibiři za velice špatných, nelidských podmínek. Nakonec samostatný prapor čítal potřebných 930 mužů a žen. Žen bylo asi 30 (mezi nimi moje manželka), většina z nich působila ve zdravotní službě, ostatní jako spojařky a pracovnice štábu.
V prvním čs. praporu v Buzuluku bylo asi 30 % Židů, z čs. lékařů, kterých přišlo r. 1942 kolem deseti, byli Židé téměř všichni. Oficiálně byl šéflékařem celé jednotky MUDr. Líbal, hodný starší pán, prakticky však vedl zdravotní službu, jak při výcviku, tak i poté na bojištích, MUDr. František Engel, který do Buzuluku přijel už jako poručík spolu s manželkou Trudou, rovněž lékařkou. Byl inteligentní, bystrý, měl postřeh a přehled a dovedl improvizovat, což je důležité zejména v poli, kde se podmínky často rychle mění. Při všech těchto mimořádných vlastnostech byl skromný a vyslovený lidumil. Vojáci ho měli velmi rádi.
Na frontě
Dne 30. ledna 1943 odjel náš 1. čs. prapor na frontu se třemi lékaři. Všichni tři - Franta Engel jako šéflékař, Armin Scheer a já - jsme byli Židé. Německá armáda v té době po porážce u Stalingradu ustupovala až do Sokolova. Tam sváděl náš prapor své první těžké boje 7. a 8. března 1943. Několik dní poté jsme dostali rozkaz k ústupu, protože nám a sousedním sovětským jednotkám hrozilo obklíčení německými tankovými jednotkami. V téměř nepřetržitém 24hodinovém pochodu jsme jen tak tak unikli obklíčení tím, že jsme svůj pochod namířili k jedinému úzkému mostu přes řeku Severní Donec, přes který by německé jednotky se svými tanky nemohly. Byli jsme pár kilometrů od mostu, když jsme zahlédli v dálce blížící se německé tanky. Naši vojáci přidali, mnozí však už neměli dost sil jít rychleji. Jako anděl spásy působil právě v této chvíli Franta Engel: nechal na svoji sanitku nasedat vojáky, kteří zůstali úplně vzadu, až měl sanitku k prasknutí plnou, čímž je vlastně zachránil. Také Svoboda byl statečným velitelem a čekal ve svém otevřeném velitelském jeepu ještě před mostem, než před jeho očima prošel poslední voják.
Po odpočinku praporu se v Novochopersku tvořila 1. čs. brigáda. Franta Engel se stal jejím šéflékařem a prošel s ní všemi boji o Kyjev, o Dukelský průsmyk a o četná města na Slovensku. Svou obětavou lékařskou činností zachránil mnoha raněným život. V té době už měla l. brigáda kompletní zdravotní oddíl s několika lékaři a prakticky konala funkci polní nemocnice, kde se prováděly různé operativní zákroky. Frantova žena měla odpovědný úkol jako třídící lékařka: musela někdy za velmi krátkou dobu rozhodnout, který z přivezených raněných by měl být co nejdříve odnesen do operačního stanu, kde operovali Engel, Skvařil a jiní, také přidělení sovětští lékaři. Franta měl štěstí, že měl Trudu, která se o něho všemožně starala. Sám na sebe myslel a dbal co nejmíň, jeho myšlenky a jeho činnost patřily v prvé řadě ostatním.
Po válce
Po válce pracoval MUDr. František Engel několik let na zdravotnickém oddělení prvního okruhu čs. armády. V roce 1952 byl propuštěn z armády jako mnoho jiných, zejména židovských příslušníků čs. zahraničního vojska. Přijal místo závodního lékaře na stavbě Slapské přehrady a byl velice oblíbený u dělníků a ostatních zaměstnanců. Když v roce 1956 Nikita Chruščov odhalil nelidskou činnost Stalina a Beriji, začaly první rehabilitace nevinně odsouzených a vyhozených z práce. Franta byl znovu přijat do armády a r. 1959 se stal náčelníkem Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Byl jím až do roku 1970, kdy byl znovu vyhozen z armády. Vytýkali mu, že se po srpnové okupaci v r. 1968 zúčastnil jako delegát ilegálního 14. sjezdu KSČ, který odsoudil okupaci Československa tzv. spojeneckými vojsky.
Tato doba, 1959-1968, byla nejplodnějším obdobím Ústřední vojenské nemocnice. Do dnešního dne se v tomto ústavu vystřídalo snad 10 náčelníků, ale všichni lékaři, kteří sloužili za Engela, před ním a po něm, se shodují v tom, že byl daleko nejlepším náčelníkem. Pod jeho vedením se stala ÚVN nemocnicí s nejlepším renomé u nás, dosáhla nebývalé kvality lékařské a ošetřovatelské péče, nejvážněji nemocní z celé republiky se snažili dostat právě sem. Franta toho moc nenamluvil, ale vše, co řekl, mělo praktický a logický význam. Obstarával nejmodernější přístroje a umožnil lékařům získávat zkušenosti v cizině, pomohl jim získat povolení k účasti na světových lékařských konferencích či na stážích v západních nemocnicích, např. v Holandsku a USA. Byl nepřítelem jakékoli byrokracie, kterýkoli zaměstnanec nemocnice se k němu mohl hlásit a byl vždy rychle, někdy ihned, přijat. Mohl si být jist, že se jeho náčelník, pokud to jen bude možné, postará o pomoc.
Když musel František Engel z nemocnice odejít, vzpomínali lékaři a ostatní personál ještě dlouho a vděčně na tohoto vzácného člověka. Nezapomněli na něho ani poté, co ve svých 63 letech (narodil se 8. 3. 1909 v Popradě) v roce 1972 zemřel.