Mauretanie vyčkávala daleko za jižním ústím Suezského průplavu... Důstojníci bydleli v kabinách první třídy bývalého luxusního parníku, pucáci jim prali a žehlili extrovní uniformy, mužstvo z podpalubí jim čistilo podělané a pozvracené záchodky, a ačkoliv alkohol byl na lodi zakázán, byla v zavazadlech československého oficírstva slušná zásoba whisky, postačující, aby se občas řádně ochlastalo. Za celé týdny plavby se v podpalubí objevil jedenkrát důstojník, dokonce major, jménem Zapletal, ohrnující nosem nad páchnoucí atmosférou chudiny, která tu vládla. Byl ostatně nadprůměrně blbý, vyznačoval se zbytečnou starostí, kdo to všechno po válce zaplatí, a jediné, co převyšovalo jeho slabomyslnost, byl hubený krk, za který by se žádná žirafa nemusela stydět. Major Zapletal se vzmohl na krátký a jadrný proslov. Řekl: My tam nahoře a vy zde dole jedno jsme.
A jako bychom byli bývali na fotbalovém hřišti, dodal tupě: Hip, hip, hurá!
Řekl bych, že už ta poznámka, že s těmi nahoře jedno jsme, byla hluboce urážlivá. Byli jsme však v duševní situaci, kdy je člověku všechno jedno. Kašlali jsme na zlaté zahrádky zdobící hvězdnaté nárameníky a snažili jsme se narušovat kázeň, kde to jen bylo možné. Byl zde například geniální zákaz, aby se zpocené mužstvo vyšplhalo na palubu nalokat se slaného vzduchu. Vadilo by to zřejmě důstojníkům, kteří se zde rádi procházeli pod Jižním křížem, vedli poetické rozhovory s těmi ojedinělými ženskými bytostmi, jimž se právem říkalo dámy důstojnického sboru, bloudili tupými pohledy po hvězdnaté obloze a potahovali si z lulek značky Dunhill přesně tak, jak to viděli u ožralých britských důstojníků.
H. J. Tauber po invazi v Normandii r. 1944. Foto archiv autora.
Několika z nás se přece dařilo propašovat se na tuto slavnou palubu. Bylo to nebezpečné, ale stálo to za to. Nebylo prostě možné se nás zbavit nebo nás zapudit různými lstivými výstřelky. Zmizela-li jedna skupina v důsledku hrdinných důstojnických kopanců, objevila se vzápětí další skupina mladých mužů, nevyznačující se sice hodnostmi, ale vyzbrojená opovržením pro autoritu a hlavně notnou dávkou drzosti. Vzpomínám si na jednu noc, kdy jsem přes všechnu nepřízeň osudu vytrval s vojínem Imrichem Schwarzem - později si říkal Hudec a řediteloval v Gramofonových závodech až do odhalení jeho původního jména - na palubě a ve stínu lehátek určených pro osoby vyšší společenské třídy jsme se jali mluvit filosofické řeči. Zapomínali jsme posléze na okouzlující rovníkové nebe a nedali jsme se ani rušit promenujícími důstojníčky v mracích kouře, vypouštěného dunhillkami, kteří mluvili řeči dvouznačně oplzlé. Již tehdy jsme si řekli, že je snad lepší být traktoristou v Kfar Masaryku v západní Galileji anebo vozatajem, který povzbuzoval vychrtlého koníka tahajícího vůz s kompostem, nežli příslušníkem kasty páriů ve stínu oficírských hvězd, které rozhodně z nebe nepadaly a kromě toho byly vyrobeny z naprosto obyčejného plechu.
Náš velitel, později generál, Karel Klapálek píše ve svých vzpomínkách o poplašných manévrech, kterými šikanoval židovský kapitán Mauretanie své pasažéry ve stejnokrojích. To nesouhlasí. Byly to jedny z mála legračních chvil, které jsme v podpalubí nositelky Modré stuhy prožili. Navlékli jsme si záchranné kazajky, na kterých bylo jasně vidět, že nikdy nikoho nezachrání, vypadali jsme v nich jako pomeranče, které netrpělivě očekávají, až se nafouknou - a nalezli jsme do předem určených záchranných člunů, kde měli námořníci schované své tajné zásoby ginu i ušlechtilejších kořalek. Ty jsme pak poctivě a bez výčitek svědomí vychlastali a lahve svěřili bouřlivému oceánu. Zmocnila-li se mořská nemoc většiny osazenstva, dařilo se těm nejodvážnějším vyzvracet se vedle doktora Firta, který byl sice výtečným lékařem, ale pramizerným plavebním cestujícím. Být nebožtík Kolumbus v jeho kůži, Amerika by zůstala - jaká škoda - neobjevena do dnešního dne.
Není dovoleno
Vzpomínám na těch několik hodin, po které jsme kotvili v přístavu San Diego el Juarez na Madagaskaru. Opustit loď nám sice nebylo dovoleno, mohli jsme však nerušeně vstoupit na palubu a rozhlížet se po kraji. Drobní černoušci obeplouvali mistrně loď, v jedné ruce ananasové plody, druhou napřaženou, aby zachytili nějakou tu minci, kterou jim vojáci z přídě házeli. Padla-li mince do vody, ponořili se, pak vítězoslavně vypluli nad vlny a otevřeli doširoka ústa, aby se pochlubili, že se té sixpence zmocnili. Na ostrově, nepříliš daleko od přístavu, stály domky s červenými střechami. Záviděl jsem těm tmavohnědým, patrně dost chudým obyvatelům, kteří pod těmito střechami bydleli. Možná, že měli hlavy plné starostí, rozhlíželi se dost nepřívětivě, snažíce se proniknout ranní mlhou přímoří, ale měli domov. Měli pevnou půdu pod nohama, zatímco my směli jen vzpomínat na ztracený ráj svých skromných existencí a dívat se do nejistých zítřků. Krátce po odplutí z Madagaskaru přišel šikovatelský příkaz vytáhnout z cestovních pytlů zimní uniformy, abychom byli připraveni na nepochopitelné rozmary pána všech počasí, jenž začal vyrábět zimu, bouře a vlny tyčící se jako mrakodrapy a zející do hloubi všech pekel. Vlny neopleskávaly pouze veliká rybí okna podpalubí; převalovaly se i na oficírskou promenádu. Nikdo nás nevyháněl z příjemných úkrytů, které se pravděpodobně nacházejí na všech velikých lodích tohoto světa. Nás pár šťastlivců, co jsme netrpěli mořskou nemocí, leželo na vlhké podlaze paluby, chvíli jsme koukali na šedivé nebe a chvíli zase do hrozivých vln a chodili jsme pouze na obědy a večeře, které byly v podobných dnech bohatší, neboť většina ztratila touhu po mizerné stravě, kterou nás na Mauretanii poctívali.
Čs. jednotka při přesunu. Foto archiv autora.
Pak přišly klidnější dny a pobřeží Jižní Afriky. To bylo samozřejmě spojeno s vydáváním mnoha zbytečných rozkazů, ale i jinak se získáváním poznatků, které nám dosud byly neznámé. Kapské Město bylo na počátku čtyřicátých let příjemné venkovské sídlo majetných lidí; pro podívanou na bídu se muselo chodit na periferii a pro hluk velkoměsta bylo třeba dlouhých pochodů z přístavní čtvrti do středu města. Nebylo to však pro nás město jako každé jiné. Při večerním rozkaze nám vysvětlili, že není dovoleno bratříčkovat se s černošskými bytostmi, protože to místní bílé obyvatelstvo nerado vidělo. Prakticky to byl pouze vojensky strohý poukaz na to, že československému vojínovi neradno souložit s tmavou prostitutkou, jichž ostatně nescházelo. Ani navázat rozhovory s občany tmavé kůže nebylo dovoleno. Podobným rozhovorům se říkalo fraternisation
a mohly by lehce zajít na pole politických témat. Nebylo ostatně vůbec nic dovoleno, protože bylo před volbami. Bylo nesnadné pochopit, co to vše má s volbami společného a proč bylo tabu nastoupit do vozu elektrické dráhy určeného pro coloured only
. Zajímal jsem se o to, a tak jsem nastoupil právě do takového oddělení. Přistoupil ke mně černoch, obrýlený a velmi distingovaně oblečený a řekl kultivovanou jihoafrickou angličtinou, abych si na příští stanici přestoupil do oddělení pro bělochy, jakože bych mohl mít opletačky s černošskou útočností.
Není dovoleno, není dovoleno. To byl refrén. Hlavně není dovoleno na sebe upozornit. Tím svým vniknutím do černošského oddělení tramvaje jsem se dopustil pouze nepatrného porušení kázně. Klapálek, jemuž podobné delikatesy donášel četař Popper, mi při raportu řekl: Viď, žes tam neviděl tu tabuli pitomou. Tak příště lépe koukej.
A bylo po raportu. Přiznávám se, že jsem se o porušení kázně pokusil ještě několikrát. Nikdy jsem neuspěl. Vždy ke mně přistoupil některý z příslušníků společenství podlidí z různých společenských vrstev a slušně mě upozornil, abych šel tam, kam patřím, totiž do oddělení bílých ksichtů, které se stahovaly ošklivostí při pohledu na muže v britské uniformě, který seděl vedle černého podčlověka. Nemohl jsem ostatně nepřesednout, abych se nedostal do křížku s některým výrostkem bílé pokožky, patřícím ke svoloči boxerských nevzdělanců, vedoucích si klackovsky a přitom neobyčejně povýšeně. Není dovoleno, není dovoleno. Protože nebylo nic jiného dovoleno, vytáhli jsme večer kolektivně do takzvaného kabaretu jménem Del Moniko
, kde černí muzikanti hráli smutné nápěvy nebo dovádivý swing, občas blues, které i vojákovi vhánělo nějakou tu slzu nostalgie do očí. I tanečnice byly černé, ovšem byly tabu. Těžké je dodržovat tabu, kde je tolik hezkých lýtek a černých, pevných poprsí.
Vůně šouletu
Ten příkaz o zákazu vzbudit pozornost byl ovšem nejdokonaleji nepochopen pány lajtnanty, není vyloučeno, že úmyslně. V sobotu ráno bylo shromážděno mužstvo na nejvyšší palubě a podrobeno dotazu, kdo prý je Žid a touží po ukojení náboženských tužeb v capetownské synagoze. Židů byla nesporná většina, ale přidalo se k nám i hodně jinověrců i chlapů bez vyznání. Za pochod Kapským Městem to rozhodně stálo. Hlavně nevzbudit pozornost. Proto asi v čele průvodu kráčela česká dechovka a hrála bez ustání píseň o zelené travičce a na ní kvítí. My pak tu nenápadnou dechovku posílili hromovým řvaním, které upozornilo holčičku, že musím jíti, protože trubač volá pod prapory a ozvěnou se chvějí hory. A když jsme konečně bez pohromy dorazili do synagogy, vyslechli jsme ve vzorné kázni šábesovou řeč pana vrchního rabína Herzoga - ostatně strýce pozdějšího prezidenta Státu Izrael -, který nás přesvědčoval o zbytečnosti naší účasti na vojenských taženích spojeneckých armád, nabízel nám velkodušně slušný azyl na půdě Jižní Afriky a dobrý sobotní šoulet v domovech jihoafrických občanů mojžíšského vyznání. Několik kluků projevilo ochotu najíst se šouletu a přezimovat v Cape Townu do konce válečných akcí. Tím se stalo, že četaři a rotmistři si lámali své tupé hlavy tím, proč jim nějak nesouhlasí počty při nástupu před další plavbou, tentokrát vodami Atlantského oceánu.
Nevím, zda Klapálek o tom všem věděl. Myslím však, že se mnohem více zajímal o zakázané černošky v Del Moniko
a o obou okolnostech taktně pomlčel.