Mládí
Naše rodina pochází z Místku. Lansbergerovi se asi před 150 lety přistěhovali z Polska. Maminka pochází z Hamburku, kde se také seznámila s tatínkem. Doma se mluvilo pouze německy, maminka se česky nikdy nenaučila. Tatínek měl textilní továrnu. My jsme byly tři holky: nejstarší Eva, prostřední Mici, která byla o tři roky starší než já a já jsem byla nejmladší. Ze začátku jsme všechny chodily do soukromé židovské školy, kde se vyučovalo německy. Obě sestry tam dokončily čtvrtý rok, ale já jsem tam byla jen jeden rok, protože bylo málo dětí a školu museli zavřít. Potom jsem šla do německé obecné školy a pak do gymnázia v Místku. To jsem však nestihla dokončit, protože přišel Mnichov a my jsme už nesměli chodit do školy.
Nebyli jsme náboženští. Chodili jsme do synagogy jen na Nový rok a Jom Kipur. Tatínek zemřel už v roce 1931. Bylo mu 45 let. Byl to veselý člověk, jak se říká Ein Lebenskünstler
. Nikdy nepropustil žádného ze svých zaměstnanců. Možná i proto zbankrotoval. Po jeho smrti se maminka o obchod nestarala a všechno zlikvidovala. Takže jsme neměli žádný majetek, který by nám mohli arizovat. Zůstala nám jen hotovost a renta od strýčka. Žily jsme si celkem slušně - maminka a my dvě holky, nejstarší Eva se v 18 letech přestěhovala do Prahy.
Po Mnichovu jsem dělala hachšará u Plzně. Byla jsem v Blau-weiss, Techelet-lavan. Byla jsem sionistka, protože všichni moji kamarádi také byli. Pracovali jsme venku. Bylo tam mnoho mladých lidí z Podkarpatské Rusi. Ale neměli jsme žádné soukromí. Chtěli nás vychovat k úplnému kolektivnímu životu. Musela jsem spát s cizí holkou v jedné posteli a ještě s dvěma páry v jedné místnosti. Bylo to velice nepříjemné. Že máme málo jídla a mnoho práce mi nevadilo tolik, jako ztráta soukromí. Napsala jsem jim dopis a vrátila jsem se zpátky domů.
Sionistický svaz mě vyhodil ze všech spolků, hlavně z hechalucu. Ještě, že jsem odtamtud odešla, protože Němci hned všechny zavřeli, ale později zase pustili. Můj dopis měl zřejmě také nějaký význam, protože mi říkala jedna dívka, která tam šla po mě, že už to tam bylo mnohem lepší. Když jsem se vrátila domů, mohla jsem jít ještě do školy, ale už jsem nechtěla. Věděla jsem, že se chci vystěhovat do Palestiny a všichni říkali, že tam se mi bude nejvíce hodit zahradnictví. Šla jsem tedy asi na rok do učení k zahradníkovi Regentovi, který spravoval křesťanský hřbitov v Místku.
Němci obsadili Frýdek-Místek 14. března 1939. Do té doby jsem se nikdy s antisemitismem nesetkala. Jen jednou jsem se kvůli tomu poprala ve škole. Celou rodinu Lansbergerovou - a to jsme byli velký klan - znal celý Místek a dobře věděli, že jsme židé. V srpnu 1939 se říkalo, že bude transport mužů z Ostravy a okolí do Niska. Nikdo nevěděl, kde to je a co se tam bude dít. Maminka dostala strach kvůli švagrovi a ze dne na den se rozhodla, že se odstěhujeme za sestrou do Prahy. Všechno jsme nechali v Místku a odjeli - maminka, já a Mici se svým nastávajícím. Ostatní příbuzní zůstali v Místku.
V Praze jsme nejdřív bydleli v nějakém penzionu. Za krátko se Mici provdala, jen na radnici, a odstěhovala se do malého bytu ve městě. Já s maminkou jsme se nastěhovaly do bytu v nových domech v Břevnově. Už tehdy jsme však byly zapsány do různých ilegálních transportů do Palestiny. Do žádného transportu Makabi nebo Techelet-lavan mě však nevzali, protože jsem byla vyloučená ze všech organizací. Tak mě maminka zapsala do transportu organizovaného revisionisty. V transportu bylo sice také hodně sionistů, ale naštěstí byl můj švagr velký Makabista, takže mě vzali. Tehdy už platily pro židy zákazy vycházení po osmé hodině večer a zákaz chodit do kaváren. Pamatuji se, že jedna pouze pro židy byla naproti Stavovskému divadlu. Asi 29. srpna 1940 nám zavolali, že můj transport, ten revizionistický, pojede 1. září. Měla jsem na přípravu dva dny.
Cesta
Nástup byl 1. září 1940 ve čtyři hodiny odpoledne na Masarykově nádraží. Jela jsem sama. Maminka a setra s manželem jeli transportem Makabi, který měl vyjet dva dny po mě, ale už ho nepustili. Náš transport byl poslední, který jako tajený před Brity pod dozorem gestapa vyjel. Mohli jsme si vzít jen tolik věcí, kolik uneseme. Měla jsem velký batoh a svůj akordeon. Jeli jsme normálním vlakem ve třetí třídě. Pamatuji se, že nám těsně před odjezdem pracovníci dráhy dali čerstvý chleba. A tak jsme vyjeli. Za dva měsíce mi mělo být 19 let!
Ráno jsme přijeli do Vídně. U Reichsbrűcke nás nechali 10 hodin stát, nesměli jsme si po celou dobu sednout. Potom nás odvedli na lodě Donaudampfschiffahrts-gesellschaft, které jezdily po Dunaji. Moje loď se jmenovala Melk. Odtud jsme jeli už bez gestapa. Tento transport organizoval JOINT - z amerických prostředků. Na lodi jsme byli namačkáni jako sardinky. Spala jsem nahoře na palubě, kde se spalo v řadách a když se chtěl někdo otočit, musela se otočit celá řada. Většina pasažérů byli mladí lidé mezi 23 a 35 lety.
Jeli jsme po Dunaji až do Rumunska, kde na nás čekala malá řecká loď jménem Milos. S ní mělo dále jet asi 700 lidí, ale zjistilo se, že na lodi jsou jen dva záchody, což by nemohlo stačit pro tolik cestujících. Proto si organizace vymínila, že se nenalodíme dříve než tam přidělají více záchodů a paland. Všechny ubytovali v kempu, jen já a další sedm lidí jsme zůstali na palubě. Hlídali jsme loď asi tři týdny než několik záchodů přistavěli a mohlo se vyjet. Kapitán lodi, Řek Papadopulus, byl velice sympatický a dobře se o nás staral. Pamatuji si, že jsme pili vodu rovnou z Dunaje. Ze začátku jsme měli střevní potíže, ale brzy jsme si zvykli. Jeli jsme přes Černé moře do Istanbulu, ale Turci už byli spojenci Němců a odmítli nám dát pitnou vodu. Dostali jsme ji až na malém řeckém ostrově. Jídlo nám dát nemohli, protože sami neměli dost. Byl zrovna Jom Kipur a ačkoli bylo na lodi jen asi deset zbožných rodin, řekli jsme si, že když nemáme co jíst ani pít, budeme držet půst. Nejedli jsme až do Pirea, kde na nás čekal JOINT s jídlem, ovocem a uhlím. Vše jsme dostali, ale z nesměli jsme vycházet z lodi. Za několik dní jsme vyrazili přes Krétu a Kypr do Limasolu. Všichni cestující se museli složit na uhlí, abychom mohli vůbec jet dál. Nikdo už neměl peníze, tak se dávaly prstýnky a podobně.
Přijela první anglická loď. Věděli jsme, že nás chytí a převezou do Haify do kempu a za čas nás pustí. Nebudeme sice v Palestině legálně, ale budeme tam moci žít. Proto jsme Angličanům připravili přivítání a udělali jim večírek. V Haifě na nás čekala loď Patria.
Patria
Patria byla loď pro transporty vojáků. Nalodili jsme se 10. listopadu, zrovna na moje narozeniny. Řekli nám, že na lodi budeme v karanténě a pak nás propustí. Loď byla obrovská. Měli jsme mnohem více místa a pohodlí než předtím. Ženy měly samostatné kabiny a muži palandy. Byla jsem v kabině se sedmi děvčaty. Měli jsme dost jídla, dokonce i sladkou vodu ve sprchách. Mezitím přijela další loď Pacifik, na které přijeli emigranti z Německa. To byli opravdoví chalucim, silně sionisticky organizovaní. Přešli na naši loď. Dozvěděli jsme se, že nás odvezou na Mauritius, abychom tam přečkali válku, což prosadili Angličané pod nátlakem Arabů.
25. 11. přijela další loď, Atlantik. Z ní začali převážet cestující na Patrii, když v tom se ozval výbuch. Bylo asi 9 hodin ráno. Loď se naklonila skoro 90 stupňů na stranu. Nejdřív jsme se tomu smály, protože na té malé lodi jsme se takhle houpali stále. Ale lodník nám řekl, že se loď potápí a že musíme skočit do vody. Když už jsem se chystala skočit, vzpomněla jsem si na svůj akordeon. Vrátila jsem se nahoru a uslyšela jsem miminko. Bylo to dítě, které nám nechala na hlídání jedna mladá maminka, když se chtěla jít vysprchovat. My jsme na něj v té panice zapomněly! Nechala jsem akordeon akordeonem a vzala děťátko. Loď už byla nakloněná skoro kolmo a bylo těžké se dostat i z kajuty. Zábradlí bylo asi sedm metrů pode mnou a já nevěděla, co budu dělat. Ani jsem nevěděla, jak se dítě drží. Tak jsem ho vzala pevně do náruče, sedla na zadek a sklouzla dolů. Když jsem byla dole, začala ze shora padat půl tuna prken, která byla na Patrii naložená. Prkna padala kolem nás do vody, zabila několik plavajících lidí. Seděla jsem a ani se nepohnula. Když prkna přestala padat, nevěděla jsem, co dál s miminkem v náručí. Voda byla asi sedm metrů pod námi. Loď už byla klidná a pomalu se potápěla. V tom jsem dole ve vodě uviděla svou známou, Bertu Bondy z Brna, a křikla jsem na ní: Berto, chytej!
a dítě jsem jí hodila. Byla to zdatná sportovkyně. Chytla dítě jako balón a vyplavala s ním na břeh. Jeho rodiče se naštěstí také zachránili.
A teď jsem měla skočit do vody také já. Sundala jsem si boty a svázala je. Měla jsem na sobě sukni a říkala jsem si, že by nebylo vhodné skákat po hlavě. A tak jsem skočila po nohou - v jedné ruce boty a druhou jsem si držela nos.
Tak jsem přišla do Palestiny. V blůze, kalhotkách, podprsence, sukni a s botami v ruce. To bylo vše. A život!
Palestina
Do přístavu jsme šli pěšky. Dámy od WICO nám tam dali čaj a chlebíčky. Odtud nás odvezli do kempu v Atlitu. Teprve v autobuse jsme si uvědomili, co se vlastně stalo. Nevěděli jsme, jestli žijí naši známí a rozplakali jsme se. Později jsme se dozvěděli, že loď se potopila po výbuchu nálože, kterou tam umístila Hagana. Tehdejší zákony ustanovovaly, že ten, kdo se nohou dotkne země, toho už nesmějí deportovat. Proto Hagana Patrii potopila. Měla to však být jen malá exploze, ale loď už byla stará a nevydržela. Potápěla se devět hodin a mnoho lidí nepřežilo. Zemřelo asi 270 z 1200 cestujících. Neměli takové štěstí jako my a zůstali dole v podpalubí, odkud se nemohli dostat ven.
Takže nás nedeportovali, ale zavřeli. V Atlitu jsem byla 11 měsíců. Asi po půl roce propouštěli skupiny mužů, kteří se přihlásili do armády. Ti, kteří chtěli do československé armády, byli propuštěni asi po 4 měsících. Ale ti, kteří měli jít do anglické, si vymínili, že půjdou jen se svými manželkami. A tak zůstali v táboře.
Po propuštění jsem si mohla vybrat jízdenku do Haify, Tel-Avivu nebo do Jeruzaléma. Vyšla jsem odtamtud jen s tím, co jsem měla na sobě a odjela do Haify. Měla jsem tam známé z Frýdku, u nichž jsem nějaký čas bydlela a pak jsem šla do kibucu Bejt Haschita. Po třech měsících jsem odešla, protože mi nevyhovoval kolektivně organizovaný život. Vrátila jsem se do Haify a pracovala jsem jako číšnice a potom v domácnosti.
Mezitím jsem se vdala za Slováka z našeho transportu, který pak šel do československé armády. Byli jsme spolu jen dva týdny než odešel do Anglie a pak jsme si tři roky psali. Po válce se ženy československých vojáků chtěly repatriovat, ale mě došlo, že se nechci vrátit do Čech, že jsem v Palestině doma a že ten kluk, kterého jsem si vzala, není pro mě. Napsala jsem mu dopis, že za ním nepřijedu. Byla jsem už zamilovaná do jiného, za nímž jsem odjela do Konga. Žili jsme tam spolu půl druhého roku a pak jsme se rozešli a zůstali přátelé. Než jsme se vrátila do Palestiny, chtěla jsem se podívat do Prahy, navštívit sestru. Měla jsem vízum nazpět do Palestiny, jinak bych do Čech nejela. Byl rok 1947 a moje návštěva se trochu protáhla. Známí mi sehnali práci u ČSA a tak jsem zůstala. Musím říct, že jsem se tam méně než za rok naučila všechno, co jsem potřebovala pro práci u aerolinek.
Když byl 15. května 1948 vyhlášen stát Izrael, řekla jsem, že se vracím. Nabídli mi, abych pro ČSA pracovala dále, v Izraeli. Byly jedinou linkou, která udržovala spojení Izraele s Evropou. Chtěla jsem tehdy jít na vojnu, ale byla jsem důležitější jako pracovnice aerolinek. ČSA mimo jiné dovážela zbraně pro izraelské vojsko Sahal.