Jediná funkční synagoga v ulici L. Kobilicy 53.
Na nejvýchodnější výspě někdejší rakouské monarchie, na březích řeky Prut, leží město Černovice. Písemné zmínky o něm máme až z roku 1408, opevněné sídlo zde ale existovalo už ve 12. století (osídlení tu vzniklo při dálkové obchodní cestě z moldavské Suceavy do polského Lvova). V průběhu staletí město vystřídalo mnoho majitelů a identit a není divu, že si až do dnešních časů podrželo značně kosmopolitní tvář. Od roku 1514 bylo moldavské území s Černovicemi pod nadvládu Turků, které vytlačila až ruská vojska roku 1739. Po dělení Polska (1774-1775) se kraj stal pro změnu součástí rakouské říše, přičemž byl administrativně přičleněn k Haliči, roku 1849 byla ustavena samostatná provincie Bukovina s hlavním městem Černovicemi. Za první světové války městem prošla několikrát fronta, od listopadu 1918 tvořila Bukovina součást Rumunska, v červnu 1940 její severní část s Černovicemi anektoval Sovětský svaz, roku 1941 ho obsadila německo-rumunská armáda, od roku 1944 patřil znovu k SSSR, posledních devatenáct let je součástí Ukrajinské republiky. V Černovicích se hovořilo především rumunsky, německy a polsky, od 19. století také ukrajinsky.
Poslední synagoga
Významný díl obyvatel města, jehož historické peripetie se obrážejí i v jeho jméně (Černovice, Cernauti,Tschernowitz, Černovcy), představovali od 18. století Židé. Jejich počet i podíl na celkovém počtu obyvatel postupně rostl: v roce 1869 jich tu žilo asi 14 000 a tvořili 41 % obyvatel, v roce 1940 už asi 50 000 (43 %). Byli důležitou součástí podnikatelské sféry: založili, vybudovali a vlastnili četné firmy - továrny, banky, hotely, kavárny, před první světovou válkou byli dokonce dva z nich, dr. Eduard Reiss a dr. Salo Weisselberger, zvoleni starosty města. Černovice prosluly jako jedno z center sionismu a také jidiš (v roce 1908 se tu dokonce uskutečnila první světová konference o tomto jazyku), pamětními deskami město vzpomíná např. na populární zpěvačku a herečku v jazyce jidiš Sidi Tal (1912-1983) nebo na spisovatele v jidiš Eliezera Štejnbarga (1880-1932). Zdejší rodačka, básnířka Rose Ausländerová (1901 Černovice-1988 Düsseldorf), psala německy, stejně jako asi nejznámější zdejší rodák, jeden z největších básníků 20. století Paul Celan (1920-1970), jehož tu připomíná památník. S Černovicemi jsou spjata i některá česká jména: narodil se tu básník a spisovatel Otokar Theer, podobu města ovlivnili architekti Josef Hlávka, autor hlavní budovy zdejší univerzity, a Karl Ernstberger (1887-1892).
Jako všude v Evropě, i Černovice těžce zasáhla rasová nenávist: v letech 1941-1942 bylo z města deportováno 30 000 Židů, z nichž 60 % zahynulo. Na tom, že přece jen řada židovských obyvatel přežila a synagogy povětšinou nebyly zničeny, má svůj podíl fakt, že tehdy město nebylo součástí okupovaného Sovětského svazu, ale rumunského státu. Určitě to byl jeden z důvodů, proč se sem po válce přistěhoval značný počet přeživších Židů z území SSSR (uvádí se několik desítek tisíc!). Měli k dispozici šest synagog a až do doby, než je sovětské úřady v 50. letech všechny kromě jedné uzavřely a nechaly je upravit ke světským účelům. Dnes žije v Černovicích podle statistik asi 6000 Židů, kteří tvoří asi 2,4 % ze čtvrt milionu obyvatel města. Viděno poměry ve střední Evropě, je to poměrně velká obec. Je jednou z 25 oblastních židovských obcí a 169 základních komunit v rámci Ukrajiny. Jmenuje se Or avner - Chabad, v jejím čele v čele stojí rabín Menecham Glicenštejn a sídlí ve Školní ulici č. 16. V ulici Kobyljanské 53 má sídlo oblastní dobročinný fond ChesedŠušana, který podle jeho ředitele zajišťuje provoz uměleckého studia, knihovny, klubu apod., jeho hlavní poslání však leží v sociální oblasti (denní centrum, stravování, domácí péče apod.), má členům obce dopřát alespoň základní životní úroveň.
Firemní štít z bývalého štetlu.
Malý průvodce po Černovicích
Dopátrat se v současné době relevantních, aspoň trochu skutečnosti odpovídajících informací, je v ukrajinských podmínkách trochu problém. Zájemce o tuto mimořádně zajímavou lokalitu tak možná uvítá našeho malého průvodce po zajímavostech spjatých se židovskou historií. Nejvíce jich najdeme v centru Černovic, další pak v Sadagoře, dříve samostatném městečku, dnes průmyslovém předměstí na druhém břehu řeky Prut (právě zde sídlila starší židovská komunita z 18. století).
Židovské osídlení Černovic bylo od počátku 19. století soustředěno zhruba mezi náměstím a pozdější železniční tratí. Jeho páteř tvořila ulice zvaná dříve Synagogy, dnes Barbjuse (podle spisovatele Henriho Barbusse), na niž navazovalo několik dalších uliček, což dohromady ve své době mohlo představovat typický východoevropský židovský štetl. Dnes je však již většina někdejšího koloritu, neřku-li atmosféry, nenávratně setřena. Jednu z malých výjimek tvoří domek v ulici Barbjuse 15 s originálním štítem firmy Eisikowicz. Nedaleko odtud stojí někdejší synagoga Chevra Tilim, klasicistní budova z počátku 19. století, dnes využívaná jako evangelická modlitebna. Hned vedle se tyčí bývalá Velká synagoga, opět klasicistní stavba z 1. poloviny 19. století, která od roku 1960 slouží jako výrobna a prodejna nábytku.
Na průčelí domu na ulici Sagajdačnovo 10 visí deska upomínající na skutečnost, že ve zdejším ghettu bylo Němci v roce 1941 soustředěno před deportacemi 50 000 Židů. Kousek odtud, již na okraji někdejšího štetlu, najdeme Dům bojanských rabínů (Chmelnického 50). Na jižním okraji čtvrti směrem k centru stojí bývalá židovská škola, dnes základní škola, s pamětní deskou na průčelí (Školní ul. 2). Obraz štetlu kdysi doplňoval židovský špitál (1791) a četné modlitebny, kterých bylo v době největší slávy židovských Černovic údajně 80!
Další památky spjaté s židovským etnikem najdeme rozptýleny v historickém centru města. Největší synagoga reformního ritu zvaná Templ (Univerzitní 10), vystavěná v roce 1877 podle plánů architekta Jurije Zacharjeviče v historizujícím slohu, byla vypálena nacisty a po válce tak razantně přestavěna na kino, že dnes již lze dřívější využití stěží identifikovat. Totéž platí o Chorální synagoze (Mickiewicze 8), postavené v maurském stylu na počátku 20. století - donedávna jako značně zchátralá budova sloužila coby sportovní sál klubu Avangard. Poblíž se nalézá někdejší židovské divadlo, dnes akademický palác (tj. palác věd
, v ulici Lesji Ukrajinky 10). Naproti městskému divadlu, tedy ve význačné pozici na Divadelním náměstí 5, se vypíná někdejší židovský spolkový kulturní dům, dnes Ústřední palác kultury, v němž sídlí též Společnost židovské kultury Eliezera Štejnbarga, dílo architekta T. Levandovského z roku 1908. Jediná a poslední fungující synagoga, zvaná Klauz Benjamina, se nalézá relativně daleko od centra, v boční ulici Lukjana Kobilicy 53. Tato původně chasidská modlitebna byla vystavěna v roce 1923 v maurském slohu a pyšní se bohatou vnitřní výmalbou stěn.
Nový židovský hřbitov se prostírá poblíž komunálního pohřebiště ve čtvrti Horeča, asi 1,5 km východně od centra. Založen byl v roce 1866 a se svými sedmi hektary plochy a 80 000 hroby představuje největší památku svého druhu v Bukovině s množstvím starých krásných náhrobků i novodobých honosných pomníků. Již zdálky je vidět kupole rozlehlé obřadní síně.
Na rozdíl od Černovic žili v Sadagoře Židé zřejmě rozptýleni po celém městečku v malých domcích. Nalézá se tu pozoruhodná synagoga Klauz a rezidence chasidské dynastie zázračného rabína Israela Friedmanna, zvaného Ruzynera, stavba v maurském slohu z roku 1842, po válce továrna, dnes opuštěná budova v ulici Maurice Thoreze 192. Na ulici Kominterny 8 bychom rovněž v továrním areálu našli silně přestavěnou tzv. Městskou synagogu z 1. poloviny 19. století. Na kopci na severním okraji sídla při ulici Jána Nálepky (poblíž památníku vojáků čs. armádního sboru padlých v letech 1943-1944 na Ukrajině) se prostírá starý židovský hřbitov, snad z roku 1770, poničený za druhé světové války.