Když nám za okupaceČeských Budějovic zavřeli naši krásnou synagogu, setkávali jsme se ve starém, ale pěkně upraveném skladišti. Náš pan rabín Rudolf Ferda (měl krásně malované zuby) opakoval pořád stejnou řeč, jak jsme my Židé ztratili svou cestu, a proto jsme trestáni. Nikdo z nás jeho pěkné povídání moc nevnímal. Alespoň my děti ne, my jsme se mu smáli a jeho kázání napodobovali.
Přišly horší časy. Vyloučili nás ze škol a nesměli jsme se scházet s nežidovskými kamarády. Naše otce vyhodili z práce a vzali nám byty. Když jsem dochodil čtvrtou třídu obecné školy, bylo mi řečeno, už nevím jak, že mě ve škole nechtějí. Byl jsem vlastně jediný Žid ve čtvrté třídě. Jednou jsem šel po naší ulici, kde jsem se narodil, a vidím na druhé straně mého oblíbeného učitele z obecné. Jeho jméno si už nepamatuji. Já měl hvězdu na svetru a on ke mně přešel. Moc mi neřekl, ale stisknul mi ruku, velmi pevně, a řekl: Musíš být statečný, Honzíku.
Ale tahle vzpomínka se týká hlavně jednoho místa za Českými Budějovicemi, u Vltavy, poblíž železničního mostu na Plzeň. Prostor ne větší než 300 metrů. Říkali jsme mu u Voříšků. Proč? V létě 1940, v době, kdy měly židovské děti už zakázáno chodit do parků, na hřiště, na plovárny i do kina, nám místní statkář pan Voříšek dovolil, abychom se na tomto plácku scházeli. Pomáhali jsme mu za to na statku a za několik hodin práce dostal každý krajíc chleba se sádlem.
Voda ve Vltavě za městem byla špinavá a proud rychlý. Někdo obstaral malý člunek, který jsme používali, když některého chlapce nebo děvče začal proud unášet. Už nevím, kolik nás, židovských dětí, k Voříškům chodilo. V Terezínské pamětní knize je uvedeno skoro tisíc jmen Židů, kteří byli odvlečeni z Českých Budějovic v dubnu 1942 do Terezína. Snad tedy dvě stě nás tam bylo mladších než šestnáct let. A tam, u Voříšků, jsme se scházeli. Ti starší, kteří ještě nechodili do práce, organizovali sportovní akce. Nejpopulárnější byla samozřejmě kopaná. Hřiště vedlo podél řeky a často zápas zdržoval míč kopnutý do Vltavy. A jaké to byly zápasy! Rvali jsme se jako Slavie a Sparta. V neděli přišli k Voříškovům také rodiče a někdy židovští chlapci z jiných měst. Hráli jsme i volejbal, v dablech nebo větší mužstva. Děvčata proti chlapcům nebo smíšená družstva. Pak nám někdo daroval pingpongové stoly. Já jsem jednou zvítězil v turnaji mládeže do 14 let (bylo mi jedenáct) a byl jsem na to strašně hrdý. Ze dřeva jsme si postavili malou klubovnu na převlékání a pro deštivé dny. Když pršelo, hráli jsme si a zpívali v klubovně. U Voříšků se začaly scházet i milostné párky (tedy ti starší). Jak krásné byly ty dny v letech 1940 a 1941. Nic jsme nechtěli vědět, nestarali jsme se, co se kde děje a co nás snad čeká.
Starý pan Suchařípa za námi přicházel s vozíčkem plným bonbonů, čokolády, žvýkací gumy, a tak jsme utráceli malé kapesné. On vlastně jistě nebyl tak starý, ale měl chudák padavku, a tak jednou za tři neděle náhle upadl a celý sebou třásl. Pak se několik dní neobjevil.
A pak přišlo to nejlepší:Klepy.Klepy byl časopis vydávaný a ilustrovaný čtyřmi chlapci. Sami jej psali a ilustrovali, celkem dvaadvacet čísel po jednom exempláři. V prvním čísle se stručně popsalo, kdo chodí k Voříškovům, následující výtisky
už měly vyšší úroveň - obsahovaly články a opatrně mezi vtipy vložené politické úvahy, vlastenci a sionisty. Klepy jsme si mohli brát nakrátko domů. Nakladatelé žádali, aby čtenáři pak písemně odpověděli na otázku Co si myslíte o číslu Klepů a jaké máte návrhy na zlepšení?
. Uveřejňovaly se i černobílé fotografie. Nejsmutnější je fotografická montáž z léta 1940 zachycující naše nejmladší. Poslední číslo Klepů vyšlo na podzim 1941.
Z tisíce dobrých lidí přežilo jen dvacet devět. Mezi nimi i já. Otec nás udržel v Terezíně, protože byl jako dětský lékař zaměstnaný v dětském domově. Po válce jsem se v Budějovicích dlouho nezdržel, byl jsem sám, všichni moji blízcí zahynuli. Přestěhoval jsem se nejdřív do Prahy a v roce 1948 do Kanady. Z kamarádů přežil jen Rudi, protože jeho maminka nebyla Židovka, pak sestra přítele Bédi (žije v Kalifornii) a Irena Stadlerová, sestra Jirky Stadlera, jednoho ze čtyř vydavatelů Klepů. Právě ona mi v roce 1989 ukázala originální čísla Klepů se všemi ilustracemi a fotografiemi, která jako zázrakem přežila válku.
Kdo chodí k Voříškovům (Ukázka z prvního čísla časopisu Klepy)
Erna Neubauer, elektromechanik, rád zpívá písně, při nichž se děvčata červenají. Pokouší se sice také o recitaci, ale jinak je zdravý.
Ervín Popper, jemný mechanik, přenáší své řemeslo též na plovárnu - stává se jemným k některým dívkám.
Jan Ullmann, návštěva z Prahy, onemocněl těžce pravděpodobně vlivem množstvím šutrů ve vodě (má totiž ledvinové kamínky).
Harry Kulka a Ericha Majer odjeli na praksi do jakési továrny na soukené zboží.
Kurt Heller je trochu těžkopádný vyjma dobrodružství s dívkami.
Karel Freund je postrach
plovárny. Přes to, že je sígr a řvoun pracoval jednou poctivě celý den u Voříšků a zachránil železniční most. Varuji vás: nejezděte s ním na kole.
Honza Freund [autor článku], mnohem lepší svého bratra.
Jirka Gottlieb, dobře hraje wolley a vypadá jako rozkošné děvčátko.
Heina Zucker, pokoušel se již o milostná dobrodružství přes to, že je mu teprve 10 let. Je snad nejčastějším návštěvníkem plóvy.
Karel Roubíček, návštěva z Prahy, měl tu smůlu, že jej kousl nějaký hovád (já na bráchu, brácha na mně).
Jirka Herz, dobrý herec při různých hrách, tvoří s Jirkou Gottliebů nerozlučnou dvojici
Maxík Schweinburg je tichý a hodný chlapec.
Massarek Jindřich a Massarek Bedřich jsou poctivými pracovníci při všech pracech na plóvě.
Jirka Fürth rád hraje kuželky a jezdí na gumovém kanapi po vodě.
Irena Stadlerová, matka všech malých i velkých děvčat (ne doslovně), pracovala u Bulharů, což dokazují její ,strhané ruce'.
Zuza Kulková je děvče trochu pohodlné. Vložila své srdce do rukou Uliho. Je také výborný brankář házené.
Hanzina Kulková děvče celkem tiché, je také dobrou voleybalistkou. V oblibě má bratry Zenkery, zvláště potom Viktora.
Herta Friedů, velice chytré děvče, které rozumí v š e m legracím i "legracím".
Anka Frenklová ráda papá, čehož důkazem její "plnoštíhlá" postava.
Evka Poláková trochu citlivé děvče, které si brousí své srdíčko do monogramu R. S. (Ruda Stein, aby nebylo nedorozumění).
Eva Vesecká, návštěva z Prahy přijela poplésti hlavu Honzovi Rechtovi.
(Ukázku publikujeme v původní verzi, bez jakýchkoli gramatických zasahů.)