Koncem 19. století byla značná část obyvatel evropských zemí naladěna protižidovsky. Ani v Čechách a na Moravě nebylo těžké vyvolat antisemitské bouře, připomeňme jen Holešov na Moravě, kde v průběhu šedesáti let třikrát (v letech 1850, 1899 a v roce 19l8) vyústily protižidovské nálady v pogrom. Nejznámější antisemitská vystoupení u nás, rozumí se před příchodem nacistů, vznikla v průběhu hilsneriády, kdy byl Leopold Hilsner z Polné obviněn z rituální vraždy mladé Anežky Hrůzové a bez přesvědčivých důkazů odsouzen.
Historie zaznamenala, že na obranu Hilsnera, přesněji řečeno proti postupu soudu a proti antisemitismu svých rodáků, vystoupil profesor Tomáš G. Masaryk. Méně známo už je, že nebyl sám. Jedním z dalších statečných byl mladý lékař Ivan Hálek, syn známého českého spisovatele Vítězslava Hálka. Doktor Hálek se tehdy rozhodl v článku Na adresu polenských lékařů
publikovat svůj kritický rozbor pitevního protokolu, kterým zpochybnil tendenční posudek soudních lékařských znalců. Oslabil tak jeden z pilířů, o něž antisemité opírali obvinění Židů z rituální vraždy.
Já sám jsem nikdy nebyl antisemitou,
píše Hálek ve svých vzpomínkách. V mládí jsem nepřišel do širšího styku se Židy. Ale vždy mi bylo odporné, když spolužáci napadali jediného Žida v třídě, který náhodou seděl vedle mne, kvůli jeho židovství. Snad při této mé nechuti k antisemitismu spolupůsobil i ten moment, že jako malý školák sám jsem býval insultován pro svoje domnělé židovství. Jako chlapec jsem byl velmi černý a patrně jsem vypadal jako židáček. Aspoň když jsem se vracel ze školy, byl jsem jistý čas pravidelně na rohu Krakovské a Žitné ulice očekáván jakýmsi chlapcem, který mi vždy naložil několik ran do zad se slovy: Tu máš, Žide!
Fakt, že se postavil po bok židovského zaprodance a zrádce národa
T.G.M., značně ovlivnil Hálkovu životní dráhu. Znechucen reakcí svého strýce, bývalého poručníka, rezignoval na jeho podporu a odešel z Prahy. Přijal pozvání svých slovenských přátel, zejména dr. Dušana Makovického, a roku 1901 se přestěhoval do Uher. Působil pak na různých místech jako lékař a pokoušel se také o vzdělávání chudých. Trápilo ho mj., že vesničané utápěli svou bídu v alkoholu. Na rozdíl od jiných z toho nevinil přímo Židy a snažil se o pohled blízký Masarykovu. V knize vzpomínek k tomu píše: Masarykův tehdejší odpor proti antisemitismu šel tak daleko, že popíral i fakta, která bylo těžko popírat a těžko neuznat. Na příklad fakt, že židovští dědinští krčmáři byli často pijavicemi lidu. Masaryk přičítal vinu více nám než židovstvu: je tím vinna naše zaostalost.
Jako lékař přistupoval k lidem bez rasových i náboženských předsudků, ve společenském styku se neomezoval jen na místní honoraci. Navštěvoval také židovské lékaře, přičemž se kolegiální vztah v nejednom případě prohloubil v dlouholeté přátelství. Ze židovských přátel si nejlépe rozuměl s právničkou Alicí Glasnerovou, která se, podobně jako řada dalších levicových intelektuálů, účastnila jako dobrovolnice španělské občanské války a stihl ji tragický osud mnoha interbrigadistů. (Její pohnutý život zaznamenala její pražská kolegyně dr. Milena Tauchmanová, která píše také o přátelství manželů Kohnových s Hálkem.) Humanista a demokrat Hálek ze svých postojů neslevil, ani když se na Slovensku poukazovalo na nevhodné bratříčkování se židovskými občany a na plotech i jinde se stále častěji objevovala nacionalistická hesla typu Židi von! Česi von!
Popularita a vážnost, kterou si vydobyl, ho uchránila před ztrátou zaměstnání na sklonku 20. let, kdy byl Jozef Tiso jmenován ministrem zdravotnictví a zbavil úřadu v Bratislavě Masarykova a Hálkova blízkého přítele dr. Jana Kraicze a jiné české lékaře. O desetiletí později, když se Tiso stal prezidentem Slovenského štátu, sdílel již osud státních zaměstnanců české národnosti také dr. Ivan Hálek. Trnem v oku luďáckých mocipánů byl již proto, že ani na pracovišti, ani ve společnosti nehleděl na národnostní, náboženskou či rasovou příslušnost lidí. Dráždil je nejen svým demokratismem, ale zejména netajeným levicovým politickým postojem. V Robotnické akademii, kde se angažoval nejvíce, se sblížil s řadou funkcionářů dělnického hnutí a odborů, z nichž někteří pocházeli ze židovských rodin.
Válku strávil doktor Ivan Hálek v azylu u přítele v Modřanech poblíž Prahy. S podlomeným zdravím se nemohl aktivně zúčastnit protifašistického odboje, a tak jen s obavami sledoval vývoj poměrů v Protektorátu i na Slovensku - nejvíc ho trápilo, že nemá možnost pomoci svým židovským přátelům. Zemřel, aniž se dočkal lepších časů, l7. února 1945. Po válce o něm bylo napsána řada článků. Literární pomník mu ve svém románu Jed
vytvořila Židovka polského původu, pražská stomatoložka a spisovatelka Hela Volanská. Její první kroky v medicíně koncem 30. let usměrňoval primář MUDr. Ivan Hálek. Nedávno připomněla 130. výročí narození této významné postavy společných dějin Čechů a Slováků a přítele židovského národa výstava v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze. Zájemci se s jeho osobností a dílem mohou seznámit také na webové stránce Společnosti MUDr. Ivana Hálka - internetová adresa: www.halek.cz.