Vznik a podoba „cikánského tábora“ v Auschwitz-Birkenau

Koncentrační tábor Auschwitz a Auschwitz-Birkenau

Táborový komplex Auschwitz vznikal postupně od jara 1941 a skládal se ze tří částí. První, označovaná jako Auschwitz I, vznikla na jaře 1940 jako koncentrační tábor podle vzoru už delší dobu existujících koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Flossenbürg, Mauthausen a Ravensbrück. Do poloviny roku 1942 tvořili většinu vězněných politicky aktivní lidé z Polska a ti, o nichž si nacisté mysleli, že by mohli být nebezpeční pro jejich plány germanizace Polska, například učitelé, vědci, knězi.¹

Na podzim 1941 byly zahájeny práce na rozšíření tábora na území bývalé polské vesnice Brzezinka asi 2 km od koncentračního tábora Auschwitz. Tábor měl původně sloužit jako zásobárna pracovních sil pro uskutečnění nacistických plánů na osídlení německým obyvatelstvem v okolí. Jako pracovní síly chtěl Himmler zneužít velkou masu sovětských válečných zajatců. Nejdříve se počítalo s 50 000 vězni, pak 150 000 a nakonec dokonce 200 000. V únoru 1942 změnil Himmler plán a místo sovětských válečných zajatců chtěl zneužít Židy.²

Třetí část komplexu, Auschwitz-Monowitz, vznikla ve spolupráci nacistů s firmou IG Farben, první soukromou firmou, která využila nabídku nacistů k pronájmu vězňů ve velkém stylu. Měla vzniknout továrna na bunu neboli syntetický kaučuk. Zatímco za ubytování, zásobování a výživu tam byla zodpovědná IG Farben, o dozor nad vězni se starali členové SS. Příkladu IG Farben pak následovaly další firmy, čímž vznikly menší vedlejší tábory, celkem více než třicet v okolí továrny IG Farben. Do konce roku 1942 tvořily všechny části společnou administrativní jednotku, pak se tábor rozdělil do tří administrativních částí s vlastními veliteli. Roku 1944 se tábor Auschwitz III stal samostatným koncentračním táborem, pod který spadaly administrativně všechny jeho pobočky.³

Tábor Auschwitz-Birkenau nacisté záměrně vybudovali v prostředí s okolním bažinatým a vodou prostoupeným terénem, který prakticky nevysychal, takže byl příčinou stálých vlhkých výparů. Navíc se tamní podnebí vyznačovalo značnými teplotními výkyvy přes den a ostrými rozdíly v průběhu roku, kdy tam panovala v létě úmorná vedra, v zimě nesnesitelný chlad a na jaře a na podzim husté mlhy nebo vichřice.⁴

Areál měl obdélníkový půdorys 750 x 1800 m a od východu na západ vedly dvě cesty, které členily zastavěnou plochu do tří nestejně velkých stavebních úseků (Bauabschnitt, zkráceně B) označovaných jako B-I, B-II a B-III. Jednotlivé stavební úseky se skládaly ze sekcí, které označovala písmena malé abecedy a v nichž byly rozmístěny příslušné tábory. Funkce těchto vnitřních táborů se v průběhu jejich existence několikrát měnila, přičemž roku 1944 platilo toto určení: ženský karanténní tábor (B-I-a), ženský pracovní tábor (B-I-b), mužský karanténní tábor (B-II-a), terezínský rodinný tábor (B-II-b), maďarský ženský tábor (B-II-c), mužský kmenový tábor (B-II-d), cikánský rodinný tábor (B-II-e), mužský nemocniční tábor (B-II-f) a nedokončený a na sekce ještě nerozdělený tábor B-III zvaný Mexico, v jehož části táborové vedení umístilo maďarské ženy.⁵

Situační plánek „cikánského tábora“ v sekci B-II-e v KT Auschwitz-Birkenau. (Nečas, Ctibor: Romové na Moravě a ve Slezsku (1740‒1945). Brno 2005).

K táborům jako celku náležela společná zařízení, která stála mimo obdélníkový půdorys: na západě byla čistící a dezinfekční stanice, sekce B-II-g se skladem vězeňských svršků a předmětů, na východě stála hlavní vstupní brána, vodárna, kasárna s lazaretem SS a budova velitelství.

Každý z vnitřních táborů v Auschwitz-Birkenau ohrazovaly do výšky 2,5 m ostnaté dráty, jimiž v noci procházel elektrický proud o vysokém napětí. Skokem na plot občas páchali zoufalí věznění lidé sebevraždu. Všechny stavební úseky se zařízeními obklopovalo druhé pásmo stejného ohrazení, na jehož vnějším okraji byly ve vzdálenosti asi 50 m od sebe rozestavěny dřevěné věže se stálou strážní službou SS.

Nelidský režim v osvětimském táborovém komplexu řídil velitel, který stál v jeho čele a současně velel posádce SS a jejím jednotlivým oddílům. V každém jednotlivém táboře zaujímal nejvyšší místo jeho vedoucí (Lagerführer), disponující neomezenou mocí nad životem a smrtí vězněných lidí a rozhodujícím zvláště o ukládaných trestech. V cikánském táboře zastávali tuto funkci postupně důstojníci SS B. Pfütze, G. A. M. Palitzsch, F. Harder, H. B. Buch, G. Bonigut a nakonec W. R. Sawatzki. Jim byli podřízeni vedoucí raportu (Rapportführer), dále táborový lékař (Lagerartzt) a vedoucí bloků (Blockführer), odpovědní za vyhlašování a průběh každodenních apelů. Na nejnižším stupni stáli strážní (Posten), s nimiž byli věznění lidé v bezprostředním kontaktu při výkonu strážní služby a dále při všech speciálních akcích, jako byly selekce, transporty apod.⁶

Tábor Auschwitz-Birkenau byl největším nacistickým vyhlazovacím táborem. Od roku 1942 tam nacisté postupně budovali komplex plynových komor a krematorií, který umožnil hromadné vraždění závratných rozměrů. Plynové komory zvané bunkry pro 800 a 1 200 osob byly upraveny ze dvou bývalých hospodářských stavení obce Brzezinka, přičemž bunkr I byl dán do provozu v březnu 1942 a bunkr II v červnu 1942. Krematoria KII (v provozu od března 1943) a KIII (od června 1943) měla v podzemí po jedné plynové komoře pro 2 000 až 3 000 osob. Každé z těchto dvou krematorií disponovalo 15 pecemi a každé bylo schopno spálit asi 1440 těl denně. Aby nacisté docílili poklidného průběhu masového vraždění cyklonem B, byly komory upraveny do podoby sprch. Obě velká krematoria vyhodili nacisté do vzduchu 20. ledna 1945, když se pokoušeli skrýt důkazy o svých zločinech. Menší krematoria KIV (v provozu od března 1943) a KV (od dubna 1943) měla v přízemí po třech plynových komorách různé velikosti (pro 1 500, 800 a 150 osob). Tato krematoria měla po osmi pecích, pomocí nichž bylo možno v každém z nich spálit asi 770 těl za den. KIV shořelo při povstání Židů ze Sonderkommanda 7. října 1944, KV zničili nacisté 26. ledna 1945, tj. den před osvobozením tábora.⁷

Vznik a podoba cikánského tábora

Cikánský tábor (Zigeunerlager), označovaný v neoficiální terminologii také jako Cikánský rodinný tábor (Zigeunerfamilienlager), v sekci B-II-e koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau vznikl v návaznosti na vyhlášení tzv. osvětimského výnosu (Auschwitz-Erlass) z 16. prosince 1942 a prováděcí směrnice Hlavního úřadu říšské bezpečnosti z 29. ledna 1943, kterými němečtí nacisté nařizovali koncentraci cikánských míšenců, Cikánů-Romů a neněmeckých příslušníků cikánských kmenů balkánského původu z Říše a okupovaných území.⁸

Cikánský tábor o rozloze 150 x 750 m sousedil s mužským nemocničním táborem (sekce B-II-f), mužským kmenovým táborem (sekce B-II-d) a za jižní stranou byla od jara 1944 v provozu rampa, na níž se prováděly selekce židovských transportů. Středem tábora procházela cesta zvaná lágrovka (Lagerstrasse) a kolmo na ni byly postaveny dřevěné baráky neboli bloky (Block) s čísly 1 až 33. Bloky stejné jako v ostatních táborech Birkenau, které měly původně sloužit jako vojenské polní stáje pro koně, byly dřevěné, asi 40 m dlouhé, 9 m široké a přes 2,5 m vysoké. Světlo pronikalo dovnitř dvěma řadami okének ve zvýšené střeše. V obou krátkých stranách byla vrata, za nimi ze strany lágrovky krátká chodba, po jejích obou stranách byla malá místnost s okénkem do chodby. V jedné spal blokový a písař, v druhé byl denní příděl chleba pro osazenstvo bloku. U druhých vrat uvnitř stály nádoby pro výkaly. Uvnitř obytných bloků stály třípatrové palandy, na každém patře se dvěma lůžky.

Bloky č. 5 až 27 a 4 až 20 sloužily k ubytování vězněných osob, menší část bloků plnila provozní a administrativní úlohy (skladiště chleba, táborová kantýna, místnosti táborové písárny, kanceláře pracovního nasazení, skladiště oděvů pro vězně, expozitura táborového gestapa, tzv. mateřská škola, nemocnice). Za vstupní branou stály dvě kuchyně: jedna vařila od samého počátku pro dospělé, druhá byla uvedena do provozu teprve později jako kuchyně dětská. Dále se tam nacházely dvoje záchody, dvoje umývárny a tzv. sauna, která sloužila jako parní lázeň ke krátkým koupelím nově příchozích lidí nebo při odvšivování.

Prostranství před bloky se používalo k nástupům (tzv. apelům), při nichž se každodenně při nástupech zjišťoval početní stav vězněných. Mezi jednotlivými bloky a za nimi se táhl pás udupané hlíny, kde se věznění lidé stýkali a komunikovali v době volna.⁹

DALŠÍ KAPITOLA: Věznění lidé v cikánském táboře