Když člověk čte o legendárních zachráncích Židů za II. světové války, jako byl Raoul Wallenberg, má pocit, že čte o jakýchsi Batmanech. Jejich příběhy nesou všechny znaky filmového heroismu. Vypadá to, jako by tito hrdinové vždycky věděli, jak se rozhodnout, a jako by v jejich příbězích bylo černobíle jasné, kdo je ten zlý a kdo je ten dobrý. Jako by Wallenberga - pokud by zrovna nepadl do rukou těch nešťastných Rusů - čekala po splnění mise hřejivá přízeň nadřízených, médií a davů...
Jenže, to jsou právě články v časopisech...
Po seznámení se s osudy některých Wallenbergových kolegů-diplomatů se dozvíme, jak by to bylo dál
.
Svědectví o tom podává výstava Visa for Life (Vízum do života), popisující story diplomatů, kteří za války pomáhali Židům. Výstavu připravilo izraelské ministerstvo zahraničí a posílá ji po světě. Já jsem ji viděl v Tallinnu.
Autoři výstavy v katalogu přiznávají, že diplomaté se samozřejmě těšili větší ochraně a menšímu riziku. Kritéria pro diplomata, aby byl oceněn izraelským titulem Spravedlivý mezi národy (uděluje památník Jad vašem), jsou tudíž přísnější. Musel jednat v rozporu s příkazy nadřízených, riskovat svou kariéru a zachránit větší počet lidí...
Výstava Vízum do života je prostinká. Řádka panelů, z nichž shlížejí uhlazené tváře, hrstka fotografií těch zachráněných, pár kopií archivních dokumentů. Ale hlavně příběhy. Nefilmové.
V litevském Kaunasu působil japonský konzul Chiune Sugihara. Tranzitní víza jeho země umožňovala Židům vycestovat z Litvy. Sugihara začal vydávat víza o své vůli, zatímco čekal na schválení od svých nadřízených v Tokiu. Když přišlo zamítavé stanovisko, ve vydávání víz pokračoval. Poslední prý podepisoval v okénku vlaku, jímž (jako poslední diplomat) opouštěl Kaunas. Po válce byl vzhledem ke své nedisciplinovanosti propuštěn z ministerstva zahraničních věcí. Jistou dobu se živil jako podomní prodejce vysavačů.
Portugalský generální konzul ve francouzském Bordeaux jménem Aristides de Sousa Mendes se octl v podobné situaci. Portugalské ministerstvo zakázalo vydávat víza bez předchozího souhlasu ústředí a ve vnitřním pokynu specifikovalo, že Židé je nesmějí dostat vůbec. Mendes po třicetileté loajální kariéře, čistě ze soucitu, podepsal desítky tisíc těchto víz a vydal pokyny svým podřízeným v Bayonne, aby se zachovali stejně. Byl zbaven funkce, postavení i penze, nemohl se věnovat právu, ač byl právník, byl přinucen prodat svůj dům a nakonec žil z milodarů židovské komunity.
Barvitou osobností byl přesvědčený italský fašista Giorgio Perlasca, dobrovolník na straně Franca ve španělské občanské válce. Jako španělský diplomat byl vyslán do Budapešti, kde zachránil tisíce Židů díky ochranným pasům
, které vynalézavě produkoval. Aby mohl Židům pomoci, zůstal ve městě až do příchodu Rudé armády. Tento věru netypický diplomat si (jako jediný z devíti diplomatů, o nichž výstava pojednává a kteří byli oceněni titulem Spravedlivý mezi národy), s následky pro kariéru hlavu lámat nemusel - po válce prostě spálil své španělské papíry a stal se italským obchodníkem...
Výstava poskytuje instruktáž, jak může diplomat v extrémních situacích postupovat. Švédský tajemník Per Anger například přispěchal na budapešťské nástupiště, z něhož odjížděl židovský deportační transport. Začal vykřikovat, že se stala chyba a že mezi účastníky transportu jsou lidé se švédskými doklady. Vyhrožoval diplomatickým incidentem, pokud cestující nebudou zkontrolováni. Při kontrole se ukázalo, že švédskými doklady se mohou prokázat jen dva nedobrovolní cestující. Anger si ale uvědomil, že dohlížející němečtí vojáci neumějí maďarsky... a tak se mnozí dostali z transportu na základě pokorně předložených řidičských průkazů, očkovacích průkazů či daňových výpisů.
Účinným vynálezem bylo vydávání už zmíněných ochranných pasů
, tedy dokumentů, které mohly obsahovat až několik tisíc jmen naráz a byly opatřeny mnoha mohutnými razítky. Invenční diplomaté zakládali také chráněné domy
, opatřené podobnými dokumenty. Policie a armáda do nich neměla přístup.
Jak se ukazuje, opovrhovaná byrokracie může zafungovat nečekaně účinně, pokud jsou ovšem jejími pracovníky lidé, kteří nepřestanou věřit v obyčejný soucit a obyčejnou slušnost.
Nad podivuhodnými výmysly těch diplomatických kouzelníků se člověk pousměje. Ovšem když si uvědomí, kolik diplomatů v evropských zemích působilo, úsměv se vytratí ze rtů. Záchrana mohla být daleko účinnější, a jak je zřejmé, nebylo třeba jenom bombardovat osvětimské plynové komory.
Jenže kdo by chtěl riskovat kariéru, když má jasné příkazy. Vždyť to by svět začal fungovat úplně jinak. Byl by otřesen v samotných základech. I těch spravedlivých
, na kterých svět podle židovské legendy stojí, je přece přesně daný počet. Šestatřicet, jestli se nepletu - nějak se mi to ale nechce ověřovat.