Zatímco dva hlavní pražské židovské hřbitovy, Starý a Nový, se dochovaly bez výraznějšího poškození, třetí z těchto významných hřbitovů takové štěstí neměl: změnil v druhé polovině minulého století svou podobu několikrát tak výrazným způsobem, že mnozí lidé z okolních čtvrtí o jeho existenci ani nevědí. A přitom byl neméně historicky důležitý - byl hlavním pohřebištěm židovské Prahy období osvícenství a emancipace, kdy se životní poměry měnily rychleji a dramatičtěji než kdykoli předtím.
Celkový pohled na severovýchodní část hřbitova. Foto V. Hnízdo, 1956
Olšanské morové hřbitovy
Historie Starého židovského hřbitova na Olšanech má mnoho společného s historií Olšanských hřbitovů, které si obce staroměstská a novoměstská založily za morové epidemie r. 1679/80. Také pražští Židé začali v lednu 1680 pohřbívat své mrtvé za hranicemi města. Pozemek, který získali na bývalé vinici, vzdálené asi míli od novoměstských hradeb, nebyl velký (představoval asi osminu pozdější rozlohy hřbitova), během deseti měsíců epidemie tu však bylo pohřbeno na 3000 mrtvých (znovu byl hřbitov používán za moru r. 1713, který si vyžádal dalších 3388 obětí). U hřbitova obec postavila lazaret, do něhož byli odváženi postižení morem a za nímž byli pohřbíváni - dodnes je zde možno najít řadu náhrobků zvláště z druhé epidemie.
Když roku 1787 Josef II. zakázal pohřbívání uvnitř pražských měst, stal se (rozšířený) židovský morový hřbitov hlavním pohřebištěm pražské židovské obce a později také souvěrců z obcí na jihovýchodním okraji Prahy. Pohřby byly i nadále vypravovány z budovy chevra kadiša u Starého židovského hřbitova, pohřební průvody musely ale putovat přes celé město (nejspíš Dlouhou a Eliščinou třídou, Hybernskou, Seifertovou a ulicí U Rajské zahrady) a ještě kus cesty za jeho tehdejší obvod.
Během 19. století se hřbitov zvětšil téměř na pětinásobek, koncem století se však k němu již rychle přibližovaly ze dvou stran novostavby Vinohrad a Žižkova, až nakonec dosáhly k jeho zdem. Z hygienických důvodů byl hřbitov pro pohřby uzavřen v červnu 1890 (výjimečně se tu prý pohřbívalo do rodinných hrobek i později). Od roku 1797 tu bylo pohřbeno celkem na 37 800 osob, mezi nimi řada významných osobností, rabínů a učenců, lékařů, umělců a představitelů pražské židovské náboženské obce 19. století.
Zbytečné ničení
Hřbitov nebyl nikdy zcela zaplněn a střední část (podél Fibichovy ulice), která navazovala na zahradu před budovou lazaretu, dostala časem parkovou úpravu. Počátkem protektorátu, kdy byl Židům zakázán přístup do veřejných parků, to bylo jedno z mála míst, kam mohly chodit židovské rodiny a matky s dětmi do přírody. Koncem války se stal hřbitov útočištěm nacistů, kteří odtud ostřelovali okolí; několik nacistů zde bylo také pohřbeno. Poslední a neobvyklý pohřeb se zde konal 19. února 1948: za účasti dvou rabínů tu bylo slavnostně pohřbeno 180 poškozených svitků Tór, které byly do Prahy zavlečeny až z Nizozemska.
Další historie je ještě smutnější. Ačkoli se hřbitov dochoval poměrně v dobrém stavu, bylo koncem 50. let rozhodnuto o jeho zrušení. V roce 1960 byla zbořena vysoká obvodová zeď, náhrobky v jihovýchodní části byly povaleny a překryty zeminou a větší část pozemku byla přeměněna v park -Mahlerovy sady. Zachována zůstala pouze severní, nejstarší část hřbitova s nejcennějšími náhrobky z období klasicismu a empíru. Daleko drastičtější důsledky měl zásah v letech 1985-1990, kdy byla uprostřed Mahlerových sadů vztyčena věž televizního vysílače (architektůAulického, Béma a Kozáka) jako poslední pražská památka éry tzv. reálného socialismu (věž měla navíc jako deštník
zajistit rušení poslechu zahraničních stanic na území Prahy). Při hloubení základů (zima 1986) byla vybagrována většina hrobů ve střední části hřbitova a množství náhrobků, pohřbených dosud pod silnou vrstvou zeminy, bylo spolu s vybagrovanou zeminou po několik měsíců vyváženo na skládku za Prahou, údajně do Malešic (zčásti prý byly náhrobky využity na výrobu dláždění při budování pěší zóny v pražském centru). Nejstarší dochovaná část hřbitova byla v letech 1986-1987 opatřena novou cihlovou zdí a nevhodně upravena asfaltovými chodníčky, přičemž byla řada náhrobků posunuta. Ačkoli byl hřbitov zapsán v seznamu státem chráněných kulturních památek, jeho devastace byla touto obnovou
paradoxně dovršena.
Jako první byly počátkem 90. let restaurovány náhrobky nejvýznamnějších členů rodiny Ezechiela Landaua, kteří jsou zde pohřbeni. Zcela nebývalým způsobem hřbitov ožil v květnu 1993, kdy zde návštěvníci z celého světa oslavili 280. výročí narození a 200. výročí úmrtí rabiho Landaua. V roce 1999 byl žižkovský židovský hřbitov svěřen do péče ŽM v Praze a mohla začít alespoň částečná náprava nevhodných stavebních zásahů, provedených na hřbitově v 60. a 80. letech 20. století. V září 2001 byl poprvé zpřístupněn veřejnosti.
Devastace hřbitova, jak ji zachytila unikátní fotografie z r. 1961. Foto archiv ŽMP
Výstava fotografií
V červnu a červenci se v Poštovní minigalerii pošty na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Přemyslovské ulice konala výstava fotografií Starý židovský hřbitov na Olšanech o proměnách hřbitova od 30. let 20. století do současnosti. Výstavu připravilo ve spolupráci s Clubem gentlemanů Žižkov a Českou poštou Praha 33 Židovské muzeum v Praze. Autory vystavených fotografií jsou arch. E. Hnilička, V. Hnízdo, D. Cabanová, P. Justa a F. Novotný. Výstava vzbudila zájem místních obyvatel a pořadatelé nyní usilují o její trvalé umístění v některých veřejně přístupných prostorách v blízkosti hřbitova, nejlépe snad ve východní vyhlídkové kukani samotné televizní věže, odkud je hřbitov nejlépe viditelný. Hřbitov je pro veřejnost přístupný v pondělí až středu v 11-15 hod., v pátek v 9-13 hod., mimo soboty a židovské svátky. Návštěvu mimo uvedenou dobu lze domluvit v ŽM v Praze, telefon 222 749 211, e-mail: office@jewishmuseum.cz, www.jewishmuseum.cz.