Okolo 500 položek čítala nejvýznamnější soukromá sbírka starého skla u nás, kterou vlastnil ředitel Länderbanky Viktor Schick (1872-1929): egyptské a starořímské sklo, renesanční sklo benátské i staroněmecké, řezané sklo z Německa, Slezska a Čech, sklo vrstvené, zejména dvojstěnné číše a poháry, křišťálové poháry, soubor českého skla z první poloviny 19. století... Sbírku zdědila Schickova manželka Hedvika, která v prosinci 1938 požádala stát, aby ji směla vyvézt. Pražské Uměleckoprůmyslové muzeum se po delším jednání rozhodlo, že vývoz doporučí, rodina ovšem musela muzeu dobrovolně darovat 62 sklenic (více než desetinu sbírky) a prodat jeden pohár za stanovenou cenu. O něco později zažádala Hedvika Schicková ještě o vývoz 17 obrazů převážně holandské školy do Anglie; dva obrazy pak po jednání se Státní galerií věnovala do jejích sbírek. V únoru a březnu 1939 ministerstvo vývoz Schickovy sbírky do Anglie povolilo.
Sestry Kateřina a Marianna Porgesovy nebyly bohaté. Kateřina pracovala jako úřednice v Mautnerových závodech, Mariana se živila jako modistka, později úřednice. Po vzniku protektorátu usilovaly o vystěhování do Holandska. Ačkoli žádaly pouze o vývoz dvou davenportských kameninových mís a talíře, povolení k vývozu obdržely teprve poté, co jednu z mís věnovaly UPM.
To jsou dva z mnoha příběhů, jehož aktéry a zápletky začínáme - po sedmdesáti letech - objevovat.
Číše s portrétem Františka I. ze sbírky V. Schicka.
Nedobrovolně dobrovolný
Výkupné za život - Vývozy a vynucené dary uměleckých předmětů při emigraci Židů z Čech a Moravy v letech 1938-942. Tak zní název výstavy, kterou u příležitosti mezinárodní Konference k osudu majetku obětí holocaustu (červen 2009) připravily pražské Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM),Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války (Centrum) a další instituce. Expozice navázala na výstavu Návraty paměti (2007), která byla věnována deponátům židovského majetku ze skladů pražské Treuhandstelle ve sbírkách muzea. Protože toto téma úzce souvisí s židovskou emigrací a vystěhovalectvím, zaměřili se pracovníci Centra tentokrát na zpracování dokumentace vývozů a vynucených darů uměleckých předmětů při emigraci Židů z českých zemí v letech 1938-2. Výstava v UPM prezentovala víc než sto identifikovaných uměleckých předmětů především ze sbírek UPM, ale také NG v Praze a Slezského muzea v Opavě, doplněnou informacemi o jejich dobrovolných i nedobrovolných dárcích, z nichž většina zahynula v nacistických lágrech.
Kurátoři výstavy Helena Krejčová a Mario Vlček zpracovali téma také ve stejnojmenné česko-anglické publikaci, kterou vydalo Centrum. Knihu uvádí studie H. Krejčové o židovské emigraci a nuceném vystěhovalectví, které nacisté zvolili za hlavní prostředek první fáze řešení tzv. židovské otázky. Pro Židy to byla doba zoufalého a často marného boje o záchranu životů a alespoň části majetku, který komplikovaly stále nové zákazy a nařízení a často rozporné předpisy pro získání pasu, víza a povolení k emigraci.
Leccos z toho, co kniha přináší, známe už z jiných studií, dozvíme se tu ale i málo známé okolnosti: například o dobrovolných
darech státním institucím, které patřily k běžné praxi za první republiky, byly však uplatňovány i na vývoz židovských uměleckých sbírek v dobách, kdy představovaly de facto výkupné za život.
Dary a restituce
Když v říjnu 1918, při vzniku republiky, vydal Národní výbor československý nařízení, v němž zakazoval vývoz uměleckých a historických památek, mířil především na příslušníky císařské rodiny a další představitele mocnářství. Pozdější úpravou byl vývoz významných sbírek a obrazů galerijní hodnoty vázán na povolení ministerstva školství, resp. Státního památkového úřadu. Pro povolení k vývozu byl obvykle požadován dar části sbírek do hlavních českých veřejných sbírek (NG, UPM, Národního muzea, Muzea hl. města Prahy, Zemského muzea v Brně). Žadatel také mohl věnovat odpovídající částku Státní sbírce starého umění v Praze. Tato praxe pokračovala zřejmě i nějaký čas poté, co byly 1. 10. 1940 zrušeny celní hranice mezi protektorátem a Říší.
Podle zjištění Centra věnovalo v období od 30. 9. 1938 do 31. 12. 1940 do UPM v Praze umělecké předměty celkem 67 dárců. Většinou šlo o dary dobrovolné, byť v širším smyslu vynucené okolnostmi: byly věnovány raději muzeu, než aby se dostaly do rukou nacistům. Takový dar mohl být formou deponátu s nadějí na jeho vrácení po válce, ale často byl také výrazem zvláštního vztahu židovských sběratelů k UPM, na jehož založení se tak významně podílel pražský průmyslník a mecenáš Bohumil Bondy.
Hned v květnu 1945 přijala vláda Benešův dekret č. 5/1945 Sb., podle něhož byly jakékoli majetkové převody a jednání neplatné, pokud se odehrály po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové či politické perzekuce. Dekret byl naplněn zákonem č. 128/1946 Sb.
V té době byly již majetkové restituce v plném proudu a žadatelé se k uměleckým dílům a jinému movitému majetku dostávali mnohem snadněji než majitelé nemovitostí. V komplikované situaci se však ocitli lidé dožadující se navrácení předmětů, které zde zanechali ve formě daru za povolení k vývozu: byli často vyrozuměni, že se na ně restituční nárok nevztahuje. Významnější případy byly většinou řešeny ve 40. a 50. letech, zdaleka ne vždy však s uspokojivým výsledkem.
Nejčastěji ovšem nebylo - po holocaustu - komu zařízení bytů nebo umělecké předměty vracet. Proto je nejdůležitějším výsledkem systematického výzkumu Centra především identifikace předmětů z židovského majetku ve veřejných sbírkách, zjištění podrobností o životě a osudu jejich majitelů a jejich důsledná prezentace při vystavení či publikaci. Jména a příběhy původních majitelů k těm předmětům patří, jsou součástí jejich historické a památkové podstaty, o kterou muzea a galerie mají pečovat. Podle ředitelky UPM H. Königsmarkové je i pro další kredibilitu našich sbírkových institucí nutné, aby všechny tyto nedobrovolné akvizice dostaly své pravé jméno a právní postavení ve sbírkách anebo i mimo ně, když mají šanci se vrátit k původním majitelům
.