V druhé polovině března vyšel poprvé v Praze nekomentovaný český překlad kultovního díla německého nacismu Mein Kampf. Vydání Hitlerova spisu vzbudilo v České republice zřejmě nejrozsáhlejší společenskou debatu posledních let mimo sféru aktuální politiky. Podle údajů Anopressu se od 21. března, kdy kniha přišla na pulty prodejen, do poloviny května objevilo v celostátních novinách, časopisech, rozhlasech a TV nebulvárního typu kolem 550 ohlasů. Pak zájem ustal a novou vlnu mediálního zájmu o knihu vzbudila počátkem června česká policie, která vydání zabavila a vydavatele hodlá vystavit trestnímu stíhání. Podle knihkupců a distributorů těmto dvěma vlnám mediálního zájmu odpovídal i zvýšený zájem čtenářů. Jedním z námětů společenské debaty je tedy vina či nevina médií na prodejním úspěchu knihy, z níž se stal bestseller českého trhu, dalšími náměty jsou autorský zákon, který vydání umožnil, a jeho změna, reakce policie, šance státu při žalobě nakladatele, jeho morální kvality a motivy jeho činu apod. Základní téma však bylo přirozeně obecnější: pojetí svobody slova. Následující text přináší několik ukázek z debaty; příspěvky jsou redakčně upravované a krácené.
Po vydání
Kompletní bible nacismu, páchnoucí plynovými komorami, objevuje se v českém překladu až v těchto dnech. Okamžitě vznikne otázka, zda takové texty vydávat, či ne. Všechno navíc komplikuje skutečnost, že v Česku bez odporu a protestu vycházejí překlady britského historika a nepokrytého hnědého sympatizanta Davida Irvinga. Jsou nebezpečnější, protože se tváří vědecky a jsou velmi čtivě napsané. Avšak, málo platné, Mein Kampf je Mein Kampf. Vydávat tedy, nebo nevydávat? Z nedávné minulosti víme, že zákazy a zamlčování dokáží z kdejakého záprdku učinit významné dílo s přitažlivostí zakázaného ovoce. Vydávat tedy, avšak s jednou nepominutelnou podmínkou: zejména kniha, jako je Mein Kampf, musí být doprovozena fundovaným historickým komentářem. Bez něho čtenář Mein Kampfu nedostane do rukou dokument nedávné doby, nýbrž primitivní nacistické svinstvo. Smyslem komentáře by nebylo přikazovat čtenáři, co si má myslet, nýbrž orientovat jej v historii už dosti neprůhledné. Například by měl vysvětlit, jak a proč mohl antisemitismus slavit tak pekelný triumf právě v Německu, v němž Židé netvořili ani půl procenta obyvatel. České vydání Mein Kampfu takový komentář nemá. Vydavatel tedy nerozšířil historické obzory čtenářů, ale dopustil se propagace nacismu. A to je trestný čin, s jehož postihem by se nemělo váhat.
(Jiří Hanák, Mein Kampf česky, Právo, 22. 3.)
V souvislosti s požadavkem odborného komentáře k Hitlerově knize se mi vybavil zážitek z dětských let. Tehdy nám byl ve škole servírován skvost bolševické hagiografie, příběh o tom, jak dvě sovětské děti udaly své rodiče-kulaky a jejich dědeček je pak za to umlátil sekerkou. Útlá (a tedy na rozdíl od Mein Kampfu čtivá) knížka obsahovala praktický návod, jak si má počínat uvědomělé socialistické dítě, a vzbudila jisté zděšení i mezi komunisticky orientovanými rodiči. Byla přinejmenším stejně zrůdná jako ta Hitlerova. Režim, který zásoboval děti touto četbou, pomáhali tehdy ze všech sil budovat mladí komunističtí fanatici, marxleninští filosofové, historici, spisovatelé a publicisté. Pravda, od těch dob uběhlo mnoho vody: mladí stalinisté se postupně změnili v reformátory stalinismu, v bojovníky za lidská práva a v horlivé přívržence masarykovské demokracie... Dnes jsou stejně přesvědčení demokrati, jako byli před půlstoletím přesvědčení stalinisté. Jsou snad oni těmi pravými a kompetentními, kdo nám, nevědomým laikům, má poskytnout zasvěcený komentář k Hitlerově knize?
(Bohumil Doležal, Adolf Hitler a Pavlík Morozov, Lidové noviny, 29. 3.)
Podá si slušný člověk ruku s vrahem jen proto, že mu vrah nemůže ublížit? V tom je hlavní problém vydání Mein Kampfu: dobré mravy. Etika. A úcta k těm, kteří trpěli kvůli myšlenkám, jež Hitler sepsal v této knize. Tím, že je vydáváme, se dotýkáme těch mrtvých. Tím, že kniha vychází, vrací se z kanálu, kam patří, opět na pult mezi knihy. Slušný člověk však nebere zlo z temné uličky do salonu.
(Milan Vodička, Je špatné vydávat Mein Kampf?, Mladá fronta Dnes, 23. 3.)
Imunita proti totalitním svodům se nezískává snadno a rychle. Vyžaduje delší praktickou zkušenost, než jakou skýtá jediné desetiletí demokracie. To do značné míry platí i pro Českou republiku, kde dodnes zhruba každý pátý volič podporuje antidemokratické síly a nemálo respondentů v průzkumech projevuje touhu po vládě silné ruky
. Když existují ve společnosti takové nálady, člověka zneklidňuje, že odpovědné orgány přihlížejí k šíření totalitní (hnědé i rudé) nákazy lhostejně, laxně a s bezbřehou liberálností.
(Jiří Loewy, Potřebujeme Mein Kampf v češtině?, LN, 25. 3.)
Je příznačné, že odpůrci vydání, nemajíce argumentů věcných, volají na pomoc policii. Problém knihy Mein Kampf by neměly řešit složky ministerstva vnitra, ale ministerstva školství. Hitlerova kniha by se měla stát povinnou četbou na středních školách a jejímu rozboru by měl být věnován dostatek prostoru v hodinách dějepisu a občanské nauky, stejně jako spisům Lenina, Mao Ce-tunga a dalších podobných.
Máme-li být imunní proti poselství, která tito autoři přinášejí, musíme nejdříve jejich díla dobře a ve všech souvislostech znát. Jinak nám nezbude než papouškovat vágní fráze, planě moralizovat o nakladatelích, kteří si namastí kapsu
, a předstírat, že nejlépe víme, co zakázat a co dovolit.
(Petr Zídek, Mein Kampf do každé školy, LN, 27. 3.)
Ani v poválečném, krizemi zmítaném Německu by Mein Kampf neudělal z tehdejších německých občanů největší masové vrahy století, kdyby různí Kruppové, skrytí v zákulisí politiky, neviděli v Hitlerovi nástroj pro prosazení svých zájmů a nefinancovali jeho hnutí. Aspirantů na Hitlera bylo a je kolem nás plno, jejich zašmodrchané řeči a texty parazitují na různých reálných existenciálních a společenských krizích. Před těmi texty jsme ale dosud chráněni sociálním kontextem svobodné společnosti, nemusíme se jich bát. Mohou ale přijít noví globální Kruppové
, texty sestavit v ideologii nové, historicky nutné
světovlády, která bude politicky řešit třeba otevřené otázky globalizace. Mám dnes často pocit, že noví Kruppové už nebezpečně šustí bankovkami v zákulisí euroamerické politiky. Tento šustot je mnohem nebezpečnější než šustot obrácených stránek v jakékoli knize.
(Václav Bělohradský, Hitlerovo posmrtné vítězství, LN, 12. 4.)
Mein Kampf je textem zcela výjimečným, alespoň v Evropě jedinečným. Nelze totiž opominout jeho symbolický rozměr, který přesahuje vlastní obsah a který z tohoto spisu činí nacistický fetiš první kategorie. Fyzická podoba jeho nejnovější české edice tomuto kultickému účelu zcela vyhovuje a nakladatel Zítko mu vyšel vstříc. V tom je jeho skandálnost a neakceptovatelnost.
(Jiří Peňás, Dříve než si člověk obstará Mein Kampf, Respekt 12/2000.)
Po zásahu policie
Deník Litoměřicka (7. 6.): Propagace fašismu, nebo pouhý kšeft?
Českobudějovické listy (8. 6.): Hitlerův boj skončil komerčně.
Sokolovský deník (13. 6.): Policie dělá reklamu prodeji Mein Kampfu.
Zemské noviny (14. 6): Cena Hitlerovy knihy se ztrojnásobila.
My všichni si tedy můžeme oddychnout: policie po pečlivém zkoumání je přesvědčena, že vydávat a rozšiřovat Mein Kampf je zločin. Ona pečlivost
... trvala téměř 11 týdnů, za tu dobu se prodalo podle vydavatele "několik desítek tisíc" výtisků. V obou číslech je háček. Sebelepší bestseller se totiž masivně prodává maximálně pět týdnů a maximem je právě několik desítek tisíc
kupců. Kniha má tedy zenit dávno za sebou, z prodejního hlediska byla vydojena
do poslední kapky. Celý příběh vydání jedné knihy tak má dost podivný závěr. Nakladatel možná půjde sedět. Policisté se však pochvaly sotva dočkají. Když už se rozhodli zasáhnout, tak příliš pozdě.
(Vladimír Dubský, S Hitlerem do stoupy, LN, 6. 6.)
Rozhodnutí knihu stáhnout zakládá jiný, neméně vážný precedens. Je známo, že polistopadová oficiální ideologie udělala rovnítko mezi fašismem a komunismem. Kauza Mein Kampf, jak k ní oficiální místa přistoupila, zavdává příčinu, že se záhy může najít demokrat
, který se bude ohánět tvrzením o nezbytnosti stáhnout všechny ty Kapitály, Manifesty
aj., myšlenkově blízké idejím marxismu a komunismu. Obsese honu na čarodějnice
pak nebude mít konce.
(Hana Svobodová,Ve stopách Savonarolových, Haló noviny,9. 6.)
Případ Mein Kampf se stal zástupným problémem. Funguje podle pravidel právního kladiva. V tuto chvíli kladiva na symboly. Symboly se řeší snadno. Hodí-li se předhodit davu kost... Ostatně i zákon, podle něhož začala celá akce proti vydání Hitlerovy slátaniny, je spíše symbolický. Hajlování skinů, rychlé vysvětlení činů, které páchnou rasismem, to všechno chodí klikatými cestičkami. O stíhání neobolševických akcí a symbolů ani nemluvě. S tím Mein Kampfem jsme zatočili, pravda, hbitě!
(Vladimír Kučera, Levné kladivo, MfD, 12. 6.)
V zásadě můžeme u Mein Kampfu pozorovat střet dvou stanovisek. Prvé vychází z linie stanovené už Norimberským procesem, který označil ideologii hitlerovského nacismu za zločin, jehož šíření se jednoznačně zapovídá, neboť vedl k utrpení milionů obyvatel celé planety. To se prakticky celé půlstoletí dodržuje, na svastiku jsou citliví sami Němci, ale i drtivá většina národů, které hitlerismus poznamenal. Absolutním tabu pak byla třetí říše pro země socialistického tábora, který ovšem vytvořil Josef Stalin, v mnohém Hitlerovi podobný a v lecčems možná jestě strašlivější, a komunismus, v jehož jménu byly páchány stejně obludné zločiny jako ty nacistické, se na úplný index už nikdy nedostal. Odpůrci zákazu šíření Hitlerovy pomatené knihy argumentují s liberální logikou: zákaz čehokoli je ve své podstatě špatný a jeho důsledky jsou mnohdy negativnější. Nechť má každý právo nahlédnout do bible překonaného fašismu, která by neměla mít zvrácený půvab zakázaného ovoce. Zakážeme-li jednu knihu, časem si někdo vzpomene, že totéž by mohlo platit i pro některou jinou, a to by pak vedlo k potlačování svobody vůbec. Nalézt správnou odpověď je ovšem obtížné už proto, že ta se může v různém společenském kontextu proměňovat, nemusí být absolutně platná pro všechny časy a určité skupiny obyvatel mají nárok volat po zapovězení čehokoli, co jim přineslo téměř zkázu. Především jsou to Židé..., ale Hitler se přece chystal v budoucnu zlikvidovat i slovanské kmeny... Na druhé straně ovšem lze říci: samotná kniha jednoho šílence nic nezmůže. Je-li v nás stále přítomno ono těžko definovatelné zlo, které se uvolnilo za Hitlerovy éry v Německu, nebo po válce v komunistických zemích a později na jiných místech světa, je třeba se bránit proti němu nějak jinak než pouhým zákazem knih.
(Ondřej Konrád, komentář, Rádio Svobodná Evropa, 9. 6.)
Nést svou kůži na trh
Rozhovor s Pavlem Maurem, knihkupcem v Náchodě
Proč vaše knihkupectví neprodávalo Mein Kampf?
Postava nakladatele, okolnosti, náklad i úprava knihy jasně svědčí o tom, že se jedná o knížku s komerčním cílem. To byl hlavní důvod, proč jsme ji neprodávali. Samozřejmě také proto, že jsme si stanovili určité limity, co prodávat chceme a budeme: nehodláme prodávat tituly propagující fašismus a rasismus, nechceme nabízet pornografii a černou magii.
Myslíte si, že se jedná o propagaci fašismu?
Vydavatel Michal Zítko tvrdí, že knihu vydal ke studijním účelům. Ta věc je samozřejmě velmi složitá. V úvodu knihy se píše, že jde o pramen. Pro mne ten pramen trochu zapáchá cyklonem B. Je to v podstatě niterné rozhodnutí, že knihu prodávat nechci, nechci se podílet na ničem, za čím vidím miliony lidských těl. Kdejaký liberál mne poučoval o tom, že dělám chybu, někdo mě označil za kádrováka... Musel jsem toho o sobě vyslechnout spoustu, nicméně - prostě nechci.
Byli všichni kupci takoví?
Člověk si pamatuje extrémy. Většina lidí mne překvapila. I když o knihu měli zájem, naprosto chápali, že ji prodávat nechci. To se mi líbilo. Řada lidí se chovala velice agresivně, velice nepříjemně. Byla to zajímavá zkušenost, jaká škála lidí do knihkupectví přišla, jak reagovali. Velice těžko se vstupuje do polemiky, proč knihu neprodávat lidem, kteří ji chtějí z nějakých studijních důvodů.