Vlasta Serynková, narozena 1922 v Plzni

Lety

Má matka se jmenovala Anastázie, mí sourozenci Alois, Karel, Eduard, Anna a Antonie. Bydleli jsme v Plzni, Jateční 45. Všichni mí sourozenci měli již děti.

V roce 1942 jsem byla s celou rodinou zahnána do školy v Plzni, odkud nás dali na transport do lágru Lety, okres Písek. Byl to sběrný lágr, kde nás fotografovali a dělali otisky prstů, prováděli též záznamy.

Z jara nás z Let u Písku transportovali vlakem do Osvětima. Nevěděli jsme, kam nás vezou, to jsme se dozvěděli až později.¹ V jednom vagónu bylo asi 80 lidí, mezi námi byly i děti. Doprovázela nás česká policie a ta nás předala německé policii. Prádlo jsme žádné neměli, jen co jsme měli na sobě, žádné jídlo ani pití. Žádné jídlo jsme nedostal ani neměl, děti plakaly žízní a hlady.

Osvětim

Do Osvětimi jsme přijeli asi v 11 hodin dopoledne. Němci nás vyhnali z vagónů a naháněli do aut. Nikdo z nás nevěděl, kam nás ženou. Bylo slyšet pláč a nářek. Z nádraží nás odvezli, ta cesta netrvala dlouho. Vystoupili jsme u dvou bran.

Nahnali nás na blok, kde byla karanténa. Tam nám tetovali čísla a nahnali nás do spalovny, kde nám dali vězeňský oděv a dřeváky. V karanténě jsme byli tři týdny.

Mně v té době bylo 20 let. Měla jsem hrozný strach, protože ani já, ani žádný z nás nevěděl, co nás čeká druhý den. Byla jsem na bloku číslo 22.² Tam žádné vytápění nebylo. Byly tam udělané palandy o třech postelích, ale spali jsme povětšinou spolu, protože nebyly deky na přikrytí. Spaly mezi námi i děti. Na konci bloku byly dřevěné záchody. Okna tam byla malá a málo.

Štubáci byli německé národnosti, ale též české. Vedoucí v blocích byli také kápové. Byly tam vězněny české ženy, které nám dělaly na bloku kápovky.³ Velice nás mlátily. Mohu říci, že více než Němci.

Apel trval obvykle hodinu až dvě hodiny. Nemocní nestáli. Stály tam i ženy, které měly u sebe děti, s dětmi. Ostatní děti stály apel asi od deseti let. Němci nás jednou nahnali ven, kdy byl velký mráz, a tam jsme museli klečet dvě hodiny před apelem.

K snídani jsme k jídlu dostali černé kafe a chleba. Po práci jsme dostali řidkou polévku a tři brambory. Večer zase polévku. Chleba jsme si většinou nechávali na večer. Já jsem nedostala žádný balíček, protože moje celá rodina byla v koncentračním táboře v Osvětimi. Někteří vězni dostali balíčky, ale málo. Všichni měli hlad a byli podvyživení. Vzpomínám si, že jsem několikrát sbírala na hnoji slupky z brambor do plechovky a na ohni si je ovařila. Byl tam veliký hlad.

V lágru byl hodně tyfus, svrab, souchotiny. Vězni neměli léky. Dostávali jsme injekce, nikdo nevěděl, co byly zač. Úmrtnost byla vysoká. Nechávali jsme nebožtíky na bloku i tři dny a brali jsme za ně příděly. Po třech dnech jsme ohlásili úmrtnost. V Osvětimi zahynula moje matka, byla spálená, moje sestry Anna i Antonie a 8 dětí, a moji bratři Karel a Eduard. Mého bratra Eduarda, protože už pro hlad nemohl pracovat, Němci ubili. Vrátil se pouze jeden bratr, Alois.

Každý vězeň věděl o plynových komorách a o spalovně bez rozdílu národnosti, Židé, Poláci Češi, Romové, sovětští lidé, ale i Němci. Protože každý vězeň věděl o plynových komorách, bál se příštího dne. Pro mě byl nejstrašnější a bolestný den, když jsem slyšela vyvolávat číslo mé matky na spálení. Prosila jsem, aby mě k ní Němec pustil, ale marně. Více jsem moji matku neviděla, jen jsem slyšela křik a pláč. Druhý den jsem přišla i o mé sestry a postupně o mé bratry.

Týž den mě znovu ostříhali a oholili a zahnali nás se koupat k mužům. Když jsem to odmítla, zbili mě.

Když vězeň utekl, příbuzní se k němu nehlásili. Když ho chytili, mučili ho.

Ravensbrück

Prošla jsem nejen vězněním v Osvětim, ale i dalšími tábory. V Lipsku jsem pracovala v továrně, kde se vyráběly náboje. V Lazebrik jsem pracovala v lomu. Když už jsme v tom lomu nemohly, poslali Němci na nás psy a zbili nás. Všude jsem pracovala 12 hodin. V Buchenwaldu jsme nakládali náboje. V Litenbergu jsem byla naposled, tam jsme stříhali plech na letadla. Vlastně mi transporty zachránily život. Ale v Litenbergu jsme měli jít na spálení. Bylo nás 120, já byla v 7. řadě, když Hitler vydal rozkaz, kdo je mladý a schopný práce, tak aby šel pracovat.⁴

Přesně si už nepamatuji, kdy jsme byli osvobozeni, ale vím, že 3. května 1945 velitel německé armády křičel, že je zle a pustil nás. Všichni úplně zbaveni smyslů jsme utíkali k moři, Němci po nás stříleli, někteří zůstali v elektrických drátech, a utíkali jsme na Berlín. Nemocní tam zůstali, bylo jich hodně, i děti mezi nimi.

Z Berlína jsme šly pěšky čtyři dni, vždy v noci, na Prahu. Když jsme se dostali do České Lípy, nemohly jsme jít do Prahy, protože se tam bojovalo.

Dost spoluvězňů umřelo. Vím pouze o dvou ženách, které se vrátily, Marie N. a Alžbětě D.

Nerada vzpomínám na utrpení a bolest, která byla v Osvětimi. Po příchodu z Osvětimi jsem byla dlouhý čas nemocná a nebyla jsem nikdy schopna pracovat. Jsem úplně invalidní, neboť jsem si přivodila nemoc i následky z koncentračního tábora. Tak bylo opravdu mnoho utrpení, mnoho mých přátel Němci zabili.