Tu historii dnes zná skoro každý - koncem 30. let se v Praze souhrou náhod ocitl tehdy mladý londýnský bankovní úředník Nicholas Winton. Původně měl namířeno do Švýcarska na lyže, ale změnil plány a přijel do Československa. Winton si ihned uvědomil, v jaké politické situaci se tehdy země ocitla a také to, že zde v bezprostředním ohrožení žije skupina lidí, kteří potřebují co nejrychlejší pomoc. Byli to Židé. Rozhodl se tedy, že musí okamžitě něco podniknout. Po návratu domů začal obcházet britské úřady, ale nijak zvlášť nepochodil. Koneckonců drtivá většina států, včetně Británie, se na konferenci v Evianu o několik měsíců dříve shodla na tom, že kvůli tomu, že jsou Židé v Německu a dalších evropských zemích vystaveni nacistické šikaně, nebude měnit svou imigrační politiku. Nakonec se Wintonovi podařilo přesvědčit královské úřady, aby svolily s alespoň dočasnou repatriací několika stovek židovských dětí z Československa. Nastala další fáze organizace záchranné mise, obnášející další obíhání všemožných úřadů, tentokrát v Praze, a přesvědčování úředníků všemi možnými prostředky, ale i nestandardními postupy, které byly často dosti rizikové. Na konci však byla povolení pro 669 dětí, které se po železnici postupně dostaly do bezpečí svých britských náhradních rodin. Jak kruté muselo být rozhodování rodičů, zda své děti poslat do neznáma. A jak tragický fakt, že většina z dětí se s rodiči již nikdy neshledala. Nicholas Winton měl v plánu vypravit ještě několik takovýchto vlaků. Poté, co 1. září 1939 vypukla 2. světová válka, se však veškeré cestování zastavilo. A právě onoho 1. září měl vyjet vlak s největším počtem dětí, mělo jich být 250. Žádné z nich se ale už do bezpečí nedostalo a většina zahynula v koncentračních táborech.
Čtyři dny Winton Train
Ten vlak ale nakonec přece jen z pražského Wilsonova nádraží vyjel. Jen měl sedmdesát let zpoždění. 1. září 2009 se na svou čtyřdenní pouť vydala souprava deseti historických vagonů, tažená dvěma parními lokomotivami, Zeleným Antonem
a Albatrosem
. Ty v Německu a Holandsku vystřídaly dobové stroje z roku 1939 a 1940, v Británii pak funkční replika slavné lokomotivy Tornádo. Na prvním nástupišti pražského Hlavního nádraží se toho rána opět shromáždil dav, tentokrát ale v povznesené a téměř sváteční náladě. Sešlo se tu i několik politiků, předseda Senátu Přemysl Sobotka, ministr zahraničí Jan Kohout, ministr pro evropské záležitosti Štefan Füle, ministr dopravy Gustáv Slamečka a další. V nezvyklé úloze výpravčího se ocitl senátor Karel Schwarzenberg, který projekt od začátku podporoval, hlavně v době, kdy byl ministrem zahraničí. Ještě před odjezdem vlaku - který vyjel skutečně na minutu přesně v 9.01 - byla odhalena bronzová Wintonova socha od britské sochařky Flor Kentové. A kdo byli cestující? Po nelehkém vybírání (zájem o cestu byl obrovský) se nakonec ve vlaku sešlo dvaadvacet tzv. Wintonových dětí, tedy těch, kterým se před 70 lety ještě podařilo zavčas odjet. Dnes žijí v České republice, Izraeli, Velké Británii, Austrálii a Kanadě. Doprovázelo je 64 jejich potomků, resp. potomků dalších zachráněných dětí. Odhaduje se, že díky činu Nicholase Wintona dnes žije po světě kolem 5000 lidí, včetně druhé a třetí generace. Často je citován v této souvislosti Talmud - kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět. Ve vlaku cestovala i Wintonova dcera Barbara s rodinou a vítězové studentských soutěží, kteří se do projektu už loni zapojili tím, že ztvárnili výtvarně či literárně příběhy, inspirované - stejně jako tento - dobrem. Bylo tu i pár novinářů a také moderátor Jan Kraus, který při této příležitosti natočil speciální díl svého pořadu Uvolněte se, prosím.
Cesta kopírovala stejnou trasu jako před sedmdesáti lety: Praha - Norimberk - Kolín nad Rýnem - Hoek van Holland - Harwich - Londýn. Na každé z těchto zastávek čekalo na vlak slavnostní uvítání s doprovodným programem. Na 10. nástupiště Liverpool Street Station dorazil vlak v pátek 4. září před polednem místního času. K cestujícím se tu připojili i další představitelé českého kulturního a politického života, v čele s předsedou Poslanecké sněmovny Miloslavem Vlčkem. Ti absolvovali cestu letecky.
Na Liverpoolském nádraží se pak všichni objímali s dojatým Nicholasem Wintonem, který v květnu oslavil neuvěřitelné sté narozeniny. Nicky - jak mu říkají všichni ti, kteří s ním přišli do bližšího kontaktu - tyhle akce moc rád nemá, cítí se pořád trochu nesvůj a při každé příležitosti svůj čin, který mnozí označují jako hrdinský, shazuje. Díky několika filmům Mateje Mináče, které si získaly popularitu u nás i v zahraničí, se ostatně ví, že Nicky o tom nikdy nikomu neřekl. Až někdy koncem 80. let jeho manželka Greta při náhodném úklidu půdy našla dokumenty týkajících se dětských vlakových transportů, spojila se s historičkou Elisabeth Maxwellovou a společně zorganizovaly setkání Wintona se zachráněnými dětmi v jedné z reality show
BBC. Od té doby přitahuje pozornost médií a veřejnosti po celém světě. Nicholas Winton, který byl za své další skutky (létal u RAF a po válce se velmi angažoval v péči o staré lidi) povýšen britskou královnou do šlechtického stavu, obdržel - také díky iniciativě FŽO - v roce 1998 z rukou prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka. V České republice je nesmírně populární, dokonce po něm byla pojmenována škola v Kunžaku. Nicky tam vloni, ve svých devětadevadesáti, odletěl na slavnostní ceremoniál helikoptérou (ke stým narozeninám si prý přál dostat seskok padákem). Vznikla také petice, v níž studenti českých škol a mnoho dalších institucí, organizací a jednotlivců navrhují sira Nicholase Wintona jako kandidáta Nobelovy ceny.
Věc nadčasová
Cesta historického vlaku skončila úspěšně. Vyvrcholil tak téměř dvouletý projekt, u jehož zrodu stál ředitel odboru komunikace Českých drah Zbyněk Honys. Ten spolu s dalšími nadšenci založil obecně prospěšnou společnost Winton Train, která se stala hlavním hybatelem projektu. Čtyřdenní jízdou však pro ni akce zdaleka nekončí. Ne náhodou nesl celý projekt podtitul Inspirace dobrem
. To je věc nadčasová a je třeba ji neustále připomínat. Winton Train proto počítá s tím, že studentské soutěže budou dále pokračovat. Již v příštím roce budou opět moci mladí lidé do pětadvaceti let vytvořit další podoby příběhů, o nichž si myslí, že jsou hodny následování. Pokud vydrží elán a (v době ekonomické krize) finanční prostředky, bude možné připomínat si hrdinský čin Nicholase Wintona každoročně.