Vídeňští vykladači světa

Soukromé studium

Ve Vídni se prý učil jako nikdy předtím, píše Hitler v Mein Kampf. Četl jsem tehdy nekonečně mnoho, a sice důkladně. Všechen volný čas, který mi zbýval po práci, jsem beze zbytku věnoval studiu. Za několik málo let jsem si tak vytvořil základy svého vědění, z nichž čerpám dodnes.

Detailní faktické znalosti, jimiž později ohromoval své partnery v rozhovoru, musel Hitler z valné části získat skutečně ve svém vídeňském období, především v oblasti architektury, německých dějin, jevištní techniky, Wagnerových oper a také politiky. Nikdy nečetl knihy, aby se rozptýlil nebo si ukrátil čas. Četba knih pro něj byla smrtelně vážnou prací, říká August Kubizek: To, co si jednou tímto způsobem osvojil, pečlivě zařadil a zaregistroval ve své paměti. Sáhl tam - a okamžitě to našel, a sice tak věrně, jako kdyby to před chvílí četl... Skoro to vypadalo, jako by se množstvím načerpaného materiálu jeho paměť neustále zlepšovala.

Hitler se učí nesystematicky, bez vedení, plný nenávisti ke školám a univerzitám, bez příslušnosti k nějakém buršáckému či dělnickému spolku. Učí se z knih vypůjčených v knihovnách a z levných brožur, které rozšiřují strany a politické spolky. Především se však učí z novin, jichž nemá nikdy dost a které později velebí jako jakýsi druh školy pro dospělé...

Hitlerův důvěrný přítel z třicátých let Otto Wagener říká něco podobného jako Kubizek a Reinhold Hanisch o vídeňských časech: Nehleděl na to, kdo článek napsal a v jakých byl novinách, pouze do sebe nasával to, co ho zajímalo, a registroval to ve svém mozku na místě, kam to patřilo a kde to potvrzovalo nebo i zakládalo jeho vlastní myšlenky a názory. Co bylo proti jeho myšlenkám, odmítal a vůbec nepřijímal.

Tuto metodu, jak si osvojit vědění, a to, čemu říkal Weltanschauung, světonázor, takřka doslova z předloh a ztotožnit se s tím jako s vlastním názorem, si mladý Hitler vyvinul už ve Vídni. [...]

Vtiskuje si přečtené do paměti tak, že o tom vydatně a stále dokola mluví. Kubizek, který roku 1908 ve Stumpergasse musel poslouchat jeho hodinové noční monology, říká: Jakmile ho uchvátila nějaká kniha, začal o ní mluvit. Pak jsem ho musel trpělivě poslouchat, ať mne téma zajímalo nebo ne. Něco podobného vypráví Rudolf Häusler o letech 1913 a 1914. Hitler jednoznačně využívá své posluchače pro své cíle a nestrpí ani oponování, ani diskusi.

Rovněž jeho sekretářka Christa Schroederová hovoří o Hitlerově mozkové gymnastice, zvyku stále dokola hovořit v noci při čaji u krbu o tématu, jež pochytil z četby, aby je tak pevně ukotvil v mysli. Jakkoli byl jinak Hitler nepořádný, jeho paměť byla každopádně v dokonalém pořádku, skutečná paměť se šuplaty, jichž dokázal využít ke svému největšímu užitku.

Podle paní Schroederové však Hitler nikdy neprozradil zdroje svých vědomostí, spíše se vždy snažil působit tak, jako by všechno, co říkal, bylo výsledkem jeho vlastních úvah, vlastního kritického myšlení. Dokázal odříkat zpaměti celé stránky knih a vzbuzovat tím dojem, že jeho výklady pocházejí z jeho vlastní hlavy. Mnoho lidí bylo proto pevně přesvědčeno, že Hitler je zázračně břitký a analytický duch. Ke svému údivu prý sekretářka jednou zjistila, že jistá Hitlerova přímo filosofická úvaha je vlastně reprodukcí jedné stránky Schopenhauera.

To možná bude přehnané, ale v menším měřítku nelze přehlédnout doslovné shody i vídeňských zdrojů s pozdějšími Hitlerovými výroky. Mimořádně zřetelné jsou stopy vídeňských extrémně nacionalistických listů jako Alldeutsche Tagblatt, nebo křesťansko-sociálních Brigittenauer Bezirks-Nachrichten, jakož i mnoha brožur, jež vycházely v okruhu těchto listů. Ještě i říšský kancléř Hitler je zřetelně ovlivněn německo-nacionalistickým duchem doby vídeňského přelomu století.

Romantismus a napoleonské války probudily začátkem 19. století u všech evropských národů nacionalismus a zájem o vlastní kořeny, ať se už jednalo o Čechy, Maďary, Poláky, Srby - nebo Němce, kteří teď znovu začali objevovat germánskou kulturu. V obrovském tavicím kotli rakousko-uherské monarchie v sobě současné hledání identity u různých národů skrývalo mimořádně výbušnou sílu. Neboť čím více se pěstoval obraz vlastního národa, tím více se ostatní národy odcizovaly.

Příklon k národním kořenům se ve druhé polovině 19. století pojil s darwinismem, jenž byl z rostlin a zvířat přenesen i na člověka a celé národy. Silně zpopularizovaná teze o lidském původu a jeho přirozeném vývoji z opic v barbarském pravěku k vyššímu, vznešenému člověku budoucnosti sváděl ke srovnávání. Najednou tu byly údajně silné a slabé národy, národy povstávající a upadající, vyvinuté a podvyvinuté. Rasové teorie ukazovaly cesty, jak zrychlit zušlechtění jednoho národa na úkor jiných. Každý chtěl být silný, vyvinutější. Čistota krve, jednoznačný původ, byly považovány za hodnotu, mísení za slabost. V zájmu vlastního národa se měla odnynějška pěstovat národní svébytnost, což znamenalo vyhnout se pokud možno všemu cizímu.

Tento národní odboj se vedl na dvou frontách: jednak proti všem ostatním národnostem habsburské monarchie, jednak interně jako rasová hygiena a politika za udržení čistoty vlastního národa a vyloučení všech rasově cizích elementů. Do módy se dostaly zákony chovu, které měl dodržovat každý, kdo držel na svůj národ - spolu s pečlivým výběrem rasově hodnotných partnerů, zahrnujícím početí rasově čistých dětí, které měly nadto být silné a zdravé. Existovala hygienická pravidla k udržení zdravé rasy, vznikaly sportovní a cvičební spolky, jež měly rozvíjet fyzickou sílu pro budoucí boj proti cizáckým národům. Neboť podle Charlese Darwina musí silní zvítězit a slabí podlehnout.

Na mísení národností, jež bylo v dunajské monarchii po staletí něčím úplně běžným, se najednou začalo hledět jako na ohrožení vlastního národa. Vzmáhaly se obavy, aby se v této národnostní kaši neztratila národní identita. Nové rasové teorie se kolem roku 1900 šířily všude jako věrouka. Tématem se zabývali spisovatelé a filosofové, především v návaznosti na Gobineaua, klasika rasové teorie, jehož dílo Esej o nerovnosti lidských ras, přičítající bílé rase přednost krásy, inteligence a síly, které ji opravňují k vládě nad světem, vyšlo na přelomu století v německém překladu. V každodenním národnostním boji v dunajské monarchii působily tyto teorie jako nebezpečná munice a měly mnohem extrémnější důsledky než v sousedních státech včetně německé říše.

Přímo ve Vídni napsal Houston Stewart Chamberlain, narozený v Anglii a vychovaný ve Francii, knihu Die Grundlagen des 19. Jahrhunderts (Základy 19. století). Také on požadoval pravidla chovu podle darwinistických zásad: Pokud jsme nahlédli, jaké zázraky působí volba, jak lze vypěstovat dostihového koně, jezevčíka nebo bohatou chryzantému, když pečlivě vyloučíme vše méněcenné, rozeznáme tentýž fenomén jako účinný i u lidského rodu. Vhodným prostředkem k posílení rasy je podle Chamberlaina odkládání neduživých dětí jako jeden z nejpožehnanějších zákonů Řeků, Římanů a Germánů. Rovněž tvrdé časy, které přežije jen urostlý muž a vytrvalá žena, působí podobným způsobem. Židovský a árijský princip považuje Chamberlain, který se stal jedním z nejvýznamnějších propagátorů antisemitismu, za neslučitelný. Ani asimilace, ani konverze podle něj neudělá z Žida Nežida.

Chamberlain byl v devadesátých letech integrován do tehdejšího vídeňského života. Patřil k renomované Společnosti pro filosofii a byl čestným členem vídeňského spolku Richarda Wagnera, založeného Schönererem, a udržoval úzké vztahy s všeněmci. V Hitlerově vídeňském období žil jako manžel Wagnerovy dcery Evy většinou v Bayreuthu, byl však často citován vídeňským všeněmeckým tiskem.

Rasové teorie v popularizované formě bylo možno najít ve všech národních vídeňských novinách. Například Wiener Deutsche Tagblatt požadoval antropologickou politiku: Je pošetilé tvrdit, že stát nemá právo zasahovat do osobních svobod umírněným zákonným přirozeným výběrem... Musíme vstoupit na vzhůru vedoucí cestu k ozdravění, k vytvoření nového člověka, nechceme-li se udusit ve vršící se bídě.

V národních kruzích se intenzivně zkoumaly rodokmeny a objevil se požadavek, aby sňatky byly státně povolovány podle biologicko-sociálních aspektů, jak stojí i v Schönererově časopisu Unverfälschte deutsche Worte z roku 1908: Naučili jsme se oceňovat hodnotu chovu, tzn. vědět, že každý vznešený druh je jen výsledkem plánovitého pěstění za předpokladu přísného výběru individuí, která se mají spojit. Fráze o rovnosti všech lidí zamlžila mozky. Vychvalovaná svoboda pohybu usnadňuje prolínání s cizími národními masami...

Duch doby byl prostoupen pojmy jako nadčlověk a podčlověk. Aby dokázali rasové teorie i na vědeckém"základě, předháněli se mnozí badatelé v měření a srovnávání lebek a údů a zjišťovali údajné rasové rozdíly v krvi, elektrickém odporu a v tzv. odu, jímž rozuměli jakýsi druh osobní prasíly. Sestavovaly se rasové hierarchie. Všechno, i rozdílná civilizační úroveň národů c. a k. monarchie, se nyní objasňovalo na základě rasy. Němečtí Rakušané si vykládali svou vyšší vzdělanost a vyšší životní úroveň jako důkaz toho, že jsou panskou nebo vyšší rasou; špatné sociální poměry, zaostalé hospodářství a negramotnost naproti tomu platily jako údajné důkazy o otrocké rase nebo podrase.

Zásadu rovnosti před zákonem a demokracii všichni rasoví teoretikové zavrhovali, protože otrocké národy neměly nárok na stejná práva jako národy panské.

Tyto názory propagovala řada brožur různých autorů. Zjistit, kdo z těchto dnes takřka neznámých spisovatelů nejvíce ovlivnil mladého Hitlera, je těžké, protože jejich slova i teze jsou velmi podobné.

Viktor Lischka, redaktor listu Alldeutsche Tagblatt, vydal v době Hitlerova pobytu ve Vídni několik pamfletů, například roku 1908 Der Kampf gegen das Deutschtum in der Ostmark (Boj proti německému živlu ve východní marce). Habsburský dům prý zrovnoprávnil zatím nevychované a okrajové národy, čímž učinil z těchto neotesaných chasníků bez učednické a tovaryšské lhůty rovnou mistry. Všeobecné rovné volební právo odsoudilo Němce v Rakousku téměř k zániku. Ale: Jestliže přitom musí jedna část úplně zaniknout, ať je to raději stát, než národ!... Jestliže nás nechtějí ve státě nechat žít, nutí nás k nezbytné obraně, abychom stát zničili. Je to boj o naši národní existenci! Odehrával se rozhodující zápas o bytí nebo nebytí národa. Nejsme stvořeni k tomu, abychom beze stopy zmizeli jako životadárný kvásek v jinak kulturně takřka nehodnotné a nepotřebné národnostní kaši!

Další příklad z jednoho všeněmeckého letáku: Spor národů není otázka práva, nýbrž moci. Z hlediska Němců jsou oprávněné pouze německé a žádné jiné zájmy; neboť nikdo nemůže zároveň sloužit dvěma pánům, kteří byli po staletí protivníky a přirozeně jimi být musí. My Němci v Rakousku nejsme určeni osudem, abychom utvářeli nějakou pacifistickou ligu. Jsme uprostřed boje.

V rasové otázce se rakouští všeněmci považovali za průkopníky. Všeněmecký autor Jörg Lanz von Liebenfels napsal roku 1908: Díky Schönererově působení jsou ti němečtí Rakušané, kteří oddaně vyznávají rasovou politiku, před německou říší o padesát let napřed!... Tvrdý boj, který musíme vést my... vyloučení z říšského svazku, nás rasově-politicky poučil a zocelil... z každodenní zkušenosti víme, co znamená nižší rasa pro morálku a politiku. Naproti tomu německá říše, v níž jediný problém představují polští přistěhovalci, je v rasové otázce teprve na úrovni Gobineauvých spisů. Dále Lanz říká: Rasové ozdravění německého národa jako celku musí vzejít od rasově školených Rakušanů jakožto obnovitelů germánské rasy.

Všeněmecký autor Harald Arjuna Grävell navrhoval roku 1906 praktické pokyny k dosažení velkého cíle, uskutečnění světovlády germánské podstaty. Mluví například o germánském výchovném zákoně s germánskými hradními učilišti: Synům naší rasy by mělo být zdarma k dispozici několik velkých vzorových škol v krásném prostředí. Byly by to jakési pěstitelské stanice nového ducha - což vyvolává asociace s Hitlerovými Napola-školami. Grävell požaduje zavedení kastovního systému jako u árijských Indů, jenž by působil proti demokratickému vědomí. Přesné rozčlenění národa podle původu je nezbytné, aby byla známa příslušnost jednoho každého a podíl čisté krve v rámci rasy.

Guido von List

Guido List, který užíval šlechtický přídomek von na znamení své příslušnosti k árijské panské rase, se narodil roku 1848 ve Vídni a kolem roku 1900 byl uctívanou hlavou spříseženecké obce zasvěcených, kteří se scházeli v tajných kroužcích a skupinách. Jako spisovatel a soukromý učitel se soustřeďoval na probádání a prezentaci germánských dějin, kultury, mýtů, pohádek a ság.

Grafoman List slavil úspěch s dvoudílným románem Carnuntum, který vydal roku 1888. Líčí v něm vždy udatné, silné a mravně čisté Germány během opětovného dobytí mravně zpustlé římské garnizony Carnuntum ve 4. století a následné zřízení nové germánské říše. V knize Deutsch-mythologische Landschaftsbilder (Německo-mytologické obrazy krajin) z roku 1891 buduje List na základě krajin a jejich názvů starogermánské kulturní dějiny, jež se tímto způsobem snaží oživit. Kromě toho psal epické básně jako Walküren-Weihe (Zasvěcení valkýr, 1895) a Ostaras Einzug (Ostařin příchod, 1896), v nichž úpěnlivě prosí otce bohů Wuotana, aby povolal své Germány po tisíciletém období temna z útisku k nové síle. Teprve potom přijde Ostara, germánská jarní bohyně, do posvěceného Ostarlandu - Rakouska.

Roku 1902 List dočasně oslepl. Během jeho nemoci se mu - jak tvrdil - odhalilo tajemství Eddy, starých germánských run a znaků. S překotným nadšením své vize sepsal, nicméně první rukopis, který roku 1903 hrdě poslal Císařské akademii věd, mu byl vzápětí bez komentáře vrácen. Když nenašel žádného jiného nakladatele, založili stoupenci těžce dotčeného autora roku 1907 ve Vídni Společnost Guido von Lista, která jim umožnila uspořádat sbírku na vytištění mistrových spisů.

Všechny všeněmecké listy dělaly Listovi reklamu a přemlouvaly čtenáře ke vstupu do společnosti, která sídlila nedaleko prvního Hitlerova vídeňského bytu, ve Webgasse 25 v 6. obvodě.

V době Hitlerova pobytu ve Vídni vyšla rychle po sobě všechna Listova hlavní díla. Ve všeněmeckých"novinách byla recenzována a citována tak podrobně, že se o nich každý čtenář mohl důkladně informovat. Kupříkladu Rita der Ariogermanen (Áriogermánské rity, 1909) jsou uvedením do germánského kmenového a mužského práva a požadují znovuoživení starogermánských právních norem, například pranýřování nevěrných žen a veřejné nošení potupných znamení. To, že Židé museli nosit špičatý klobouk, takzvaný... židovský klobouk, představovalo výmluvný doklad, jenž by i dnes splňoval svůj cíl při identifikaci chtivosti peněz.

List dělil lidstvo na dvě skupiny: árijskou panskou rasu - jinými slovy vyvolené neboli zasvěcence - a stádo, nazývané též otroky, sluhy nebo čandaly podle staroindického označení pro míšence. Árijci pocházeli podle Lista z kontinentu kolem severního pólu, odkud byli vyhnáni v době ledové, odstěhovali se na jih a přinesli kulturu celému lidstvu. Smísili se s jižními rasami, čímž znehodnotili vlastní čistotu, zároveň však pozvedli méněcennější jižní rasy a zkulturnili je. Podle Lista přežila čistá árijská rasa jen na severu.

Nyní bylo hlavním úkolem vrátit se k někdejší árijské čisté rase, odmísit ji a striktně oddělit od smíšených národů. Smíšená manželství měla být zakázána. Všude se měla dávat přednost áriogermánským vyšším jedincům, které Bůh určil, aby vládli světu. Míšenci měli být odkázáni do postavení sluhů: Pouze pro příslušníky áriogermánského panského lidstva platí občanské svobody a německé občanské právo. Příslušníci méněcenných smíšených ras podléhají zákonům pro cizince a nevztahují se na ně občanská práva panské rasy. Dále: Vlastnictví půdy, vůdčí postavení, podnikání a jakékoli vyšší vzdělání je rasově méněcenným zakázáno. List byl toho názoru, že právě nesmírný tlak, jenž v současnosti zatěžuje rasově čistého Němce, který si je vědom své přirozenosti, má netušené účinky. Čeká nás definitivní procitnutí áriogermánského ducha, i když zprvu jen u menšiny. Tato menšina musí bojovat za rozšíření starých ideálů, za vědomí rasy, za zákon o čistotě krve, jedním slovem za posvátnost germánského manželství, výchovu vznešeného árijského člověka. Tím by se - krátce před pádem do propasti - vykročilo na cestu k prastarým výšinám německých hrdinů čisté krve, k výšinám svatého Grálu, k áriogermánství. Tento cíl je však dosažitelný pouze bojem a v době nového hrdinství: proto nikdo nešetři své tělo. Znovuzrození je jisté.

Za největší nepřátele árijské panské rasy považoval List internacionály, jimiž rozuměl katolickou církev, Židy a svobodné zednáře. Ti všichni se podle něj snažili árijskou rasu vyhladit. Lží a násilím dokázal římský klérus spolu s šlechtou, již ovládal, zničit staré německé zvyky a přirozenost, německý způsob myšlení a německé právo. List předpovídal blížící se ário-germánskou světovou válku. Ta musí vypuknout jednak proto, aby byl nastolen pořádek a aby se panský člověk znovu dostal ke svému panskému právu, jehož byl lstí a podvodem zbaven, ale i proto, aby i stádo bylo odkázáno do patřičných mezí, kde mu vykvete jeho štěstí. Nejedná se o nic jiného nežli o světovládu a - jako první krok - o pangermánské Německo sestávající z Němců, Angličanů, Holanďanů, Nizozemců, Dánů, Švédů a Norů.

Základem obnovy se podle Lista mělo stát germánské obhospodařování půdy, osídlování rakouských pohraničních oblastí německými selskými rodinami organizovanými v družstvech. Árijský člověk se měl ozdravit obděláváním půdy, zároveň se však musel mít neustále na pozoru před nepřátelskými nomády, jimiž List mínil Židy: ti byli podle něj nebezpeční především proto, že sňatky a míšením prznili árijskou vznešenou rasu. Proto měli být potíráni: Nechá-li však národ u sebe bydlet parazitující nomádstvo a učiní-li nomády dokonce soudci, učiteli a lidovými vůdci, promění nomád obdělanou zemi svého hostitele v poušť. Proto pryč s nomádstvím! A dále: Pochopitelně ti neřeknou, že jsou nomádi, převlékají se do šatů, jaké nosíš, aby tě oklamali, zatímco se ti snaží odcizit majetek, který jsi získal svou prací. Proto musíš nomády vykázat ze své blízkosti. Nomád je podle Lista škůdce a nepřítel a proměňuje půdu, kterous obdělal, v poušť a tebe samotného v nestálého a bloudícího vydědence.

Hákový kříž

U Lista nabývala služba národu a boj proti všem, kdo k němu nepatřili, přímo náboženských dimenzí. V rámci přípravy na budoucí rasový boj v elitních kruzích zakládal List tajné spolky podle vzoru nenáviděného svobodného zednářství. Tak vznikl roku 1907 mystický spolek Armanenschaft, jehož členy vybíral List osobně. Armáni podle něj představovali předkřesťanskou ušlechtilou národní rasu, ony vpravdě urozené jako výsledek dlouholetého pečlivého pěstění. Ve skutečnosti to ovšem nebylo s urozeným původem řádových bratří tak žhavé, neboť List dával přednost spíše zámožným mužům, kteří jeho záležitosti velkoryse podporovali. V takových případech bylo možno zamhouřit oko i nad ne zcela ušlechtilým rasovým původem. Roku 1911 vznikla organizace HAO - Hohen Armanen Offenbarung.

Tyto tajné spolky byly mnohonásobně a pevně propojeny s dalšími jim podobnými, především po Listově smrti roku 1919. Existovaly i vztahy s tajnými řády kolem Listova žáka Jörga Lanze von Liebenfelse, dále s Artamany, kteří se soustřeďovali na národní zemědělství, s Bayreuthským kroužkem, Sollnským kroužkem, tzv. Thulegesellschaft a mnoha dalšími společnostmi.

Jako tajné poznávací znamení těchto armanských bratrstev se prosadil hákový kříž, jenž se postupem času začal používat i v širších německých nacionalistických kruzích. Hákový kříž lze doložit od nejstarších časů, před rokem 1900 však nebyl všeobecně znám. Meyers Konversations-Lexikon z roku 1888 mu věnoval jen jednu větu: Na prehistorických nádobách a nástrojích často najdeme hákový kříž, svastiku, známou též jako náboženský symbol indických buddhistů.

V raných Listových knihách se hákový kříž vyskytuje rovněž jako znak neporazitelného, silného shůry, tedy zachránce Germánů. Od Lista převzaly tento znak i jiné národní kruhy, například noví templáři kolem Lanze von Liebenfelse. Na věži řádového hradu Werfenstein ve Wachau vyvěsil Lanz roku 1907 poprvé vlajku s hákovým křížem na znamení boje a vítězství ducha árijské rasy, a sice v řádových barvách modré a bílé.

Už jako dítě na linecké reálce byl Hitler stejně jako jeho vrstevníci nadšen germánskými hrdiny; v hodinách dějepisu u profesora Poetsche se dozvěděl spoustu zajímavostí o starogermánské historii. August Kubizek říká, že roku 1908 ve Vídni u sebe Hitler několik týdnů nosil dvě knihy, zřejmě vypůjčené z knihovny, jednu se ságami o nordických bozích a hrdinech, druhou s vyobrazeními vykopávek a nálezů, z nichž vyplývaly určité závěry o kulturním stavu germánských kmenů. O obou knihách mi Adolf často vyprávěl a ukazoval mi i obrázky. V paměti utkvěly Kubizekovi dva z nich: jeden představoval berana se slunečním znamením, na druhém byl skutečný hákový kříž. Adolf mi tehdy řekl, že německý národ potřebuje nějaký symbol, znamení, jež by představovalo mezinárodní pojem Němce. Mohlo se jednat o Listovu knihu Das Geheimnis der Runen (Tajemství run), jež vyšla roku 1908.

Když Hitler roku 1920 v mnichovském Hofbräuhausuobjasňuje symboliku hákového kříže, vlastně jen opakuje Listovy teorie: Árijci si ze své vlasti, ledového severu, přinesli znamení slunce. Všechny své kulty zakládají na světle, a nalézají znak, nástroj k zaříkání ohně, přeslen, kříž... Je to hákový kříž obce založené kdysi germánskou kulturou.

Když Hitler v Mein Kampf objasňuje politický význam hákového kříže, nepřímo se hlásí k Listově árijské misi: Jako národní socialisté spatřujeme program v naší vlajce. Rudá barva znázorňuje sociální myšlenku hnutí, bílá nacionalistickou, hákový kříž misi boje za vítězství árijského člověka.

Hitler a Guido von List

V Hitlerově zlomkovitě zachované soukromé knihovně najdeme i jednu Thákurovu knihu o nacionalismu s rukopisným věnováním k narozeninám roku 1921: Panu Adolfu Hitlerovi, milému armanskému bratru B. Steiningerová. Babette Steiningerová patřila k prvním mnichovským členům strany. To by mohlo poukazovat na skutečnost, že Hitler udržoval kontakty s některým z tajných kroužků kolem Lista, ale pravděpodobně až v Mnichově. Slovo armanský mohlo být ostatně míněno i všeobecně, aby se jím zdůraznilo Hitlerovo vysoké postavení v rámci germánské hierarchie.

Další výpovědi je nutno přijímat velmi opatrně již proto, že byly získány nepřímo, prostřednictvím jiných osob. Tak prý Hitler například později vyprávěl jedné mnichovské Listově žákyni, že do Mnichova odjel s doporučením na velkoprůmyslníka Oskara Wanniecka, čestného předsedu a významného mecenáše Listovy společnosti. Wannieck však zemřel již 6. července 1912. Když mladý Hitler dorazil roku 1913 do Mnichova, ležel už Wannieck pod svou mohylou na mnichovském Waldfriedhofu. Podobná skepse je na místě i v případě Hitlerova údajného výroku, že roku 1914 pracoval krátce v Mnichově na doporučení jakési vídeňské organizace (zřejmě Listovy společnosti) jako klubový sluha Sollnského kroužku. Této subalterní činnosti se však zase brzy vzdal, neboť se v kruhu akademiků, důstojníků a obchodníků necítil dobře.Rudolf Häusler, jenž byl zprvu v Mnichově Hitlerovým velmi blízkým přítelem, každopádně nenaznačuje nic, co by byť vzdáleně ukazovalo tímto směrem.

Není pochyb o tom, že se mladý Hitler ve Vídni seznámil s Listovými tezemi. V jedné mnichovské řeči z roku 1920 například označuje Árijce za původce veškeré lidské kultury: V nesmírných ledových pouštích severu vyrostl rasově vyšlechtěný rod obrů silou i zdravím... Rasy, které nazýváme árijskými, ve skutečnosti stály u vzniku pozdějších velkých kultur... Je známo, že Egypt přivedli na kulturní vrchol árijští přistěhovalci, podobně jako Persii a Řecko; přistěhovalci byli plaví, modroocí Árijci, a víme, že mimo tyto státy nebyly na této zemi založeny žádné jiné kulturní oblasti. Vznikly sice smíšené rasy ze spojení černé, tmavooké jižní rasy s tmavou pletí a přistěhovavších se severských ras, nezrodily se však žádné velké a samostatné tvůrčí kultury. [...]

Hitlerovy dobré znalosti Listových spisů potvrdila později i jeho mnichovská knihkupkyně, Listova stoupenkyně a genealožka Elsa Schmidt-Falková. Hitler údajně vlastnil jeho Německo-mytologické krajinné obrazy v jednom z prvních vydání a znal Listova hlavní díla. Jednou prý v její přítomnosti žertem prohlásil, že až bude Rakousko patřit k Německu, nechá vykopat hákový kříž, který sestavil List se svými přáteli u Carnunta nedaleko Vídně při bujné pitce o svatojanské noci z prázdných lahví od vína a ukryl ho pod drn trávy. Každopádně se s ní Hitler rád bavil o Listovi a o naší společné rakouské vlasti.

Pouze s nezbytnými pochybnostmi vzhledem k pramenu z druhé ruky lze věřit výpovědi Elsy Schmidt-Falkové, že si Hitler cenil Listovy knihy Der Unbesiegbare (Neporazitelný) a vztahoval jeho předpovědi o silném shůry sám na sebe. Neporazitelný byl hrdinný germánský kníže, jehož zjevení prorokovala údajně již Edda. Přípravu epochy tohoto silného shůry a germánské světovlády považoval List za své životní poslání.

Listova kniha Neporazitelný. Nárys germánského světonázoru vyšla roku 1898 ve Vídni formou malého katechismu obsahujícího deset Božích přikázání, z nichž desáté zní: Svému národu a otčině buď věrný až do smrti. Kniha měla v krátkých, všeobecných větách představit světonázor v germánském smyslu a ukázat cestu, jak vychovat duševně i tělesně zdravý vyšší německý národ, jenž by byl schopen odolat všem bouřím budoucnosti a učinit zadost všem, dokonce i nejnáročnějším požadavkům budoucí doby.

List v předmluvě: Po celá staletí usilovali mocnáři, kteří se zabývali výchovou lidstva, o to, aby otupili a smazali základní vlastnosti jednotlivých národů, usilujíce o nedosažitelný klamný obraz naprostého vyrovnání všech kmenových rozdílů, vedeni neblahým záměrem vytvoření jednotného lidského druhu... zaslepeni špatně pochopenou láskou k bližnímu předhodili národům pošetilé a scestné učení o všeobecném světoobčanství (kosmopolitismu) se zničujícím a matoucím závěrem o jednom stádu a jednom pastýři.

Avšak nyní, když národní duch procitl, musejí Áriogermáni usilovat o cíl nejdosažitelnějšího národního zušlechtění. Proto je třeba zavést ve školách místo hodin náboženství národně-lidovou výchovu spolu s naukou o národní morálce jakožto nejlepší obranu proti zániku národa.

Tyto snahy se dočkaly chvály, neboť: Bůh miluje a chrání pilné, odvážné národy dodržující věrnost a právo a odměňuje je majetkem a svobodou. Jako mzdu jim posílá velké muže, kteří je vedou k moci, velikosti a blahobytu."

Vytoužený germánský národní vůdce, silný shůry, bude podle Lista vládnout jako bohočlověk a nebude podléhat žádnému zákonu. Tohoto hrdinného knížete poznáme podle toho, že z každého boje vyjde jako vítěz. Silný shůry má vždycky pravdu, protože souzní s přírodními silami a jako záchrance Germánů byl předpovězen již ve starých ságách. Nemohl se mýlit. Konečným vítězstvím si byl jist.

Kdo zná Listovu teorii o tom, že silného shůry poznáme podle jeho vítězství, pochopí i Hitlerovu nesmyslně působící větu: Jestliže byl Čingischán skutečně oním velkým mužem, za nějž ho prohlašují dějiny, pak byl Árijec, a nikoli Mongol! Již samo toto vyjádření dokládá, že Hitler byl o neomylném a neporazitelném árijském zachránci velmi dobře informován.

Známá Hitlerova zatvrzelost, neschopnost přiznat jakoukoli chybu, jeho přesvědčení o vlastní neomylnosti - to vše by mohlo souviset s touto vírou. Vůdce, který pozná nesprávnost svého světonázoru, říká Hitler v Mein Kampf, se musí vzdát další politické činnosti. Neboť protože už jednou propadl v základních poznatcích omylu, mohlo by se to stát i podruhé. Taková chyba by podle Lista byla důkazem toho, že se zde nejednalo o silného shůry.

Listova teorie o áriogermánském vůdci, předpovězeném ve starých časech, o neporazitelném, tak mohla být minimálně předstupněm Hitlerova pozdějšího vůdcovského kultu. V Mein Kampf si k němu vykonstruoval vyhovující předehru: jasný, organicky vzniklý a nikdy si neodporující Weltanschauung, světonázor, jejž zastával již od mládí - jako světonázor silného shůry. Také proto, aby udržel tento nárok, musel smazat své vídeňské stopy, neboť například jeho přátelské vztahy s Židy v mužské ubytovně by údajnému přímočarému vývoji odporovaly, čímž by oslabily i ambici být silným shůry.

Po roce 1933 a četných počátečních úspěších Hitlerovy vlády, které byly až do té doby považovány za něco nemyslitelného, se jeho víra ve vlastní vyvolenost zřejmě posílila až k opravdové sebeidentifikaci se silným shůry. Roku 1936: S jistotou náměsíčníka kráčím cestou, na niž mne posílá Prozřetelnost. Roku 1937: Když ale tato všemoc požehná dílo tak, jako požehnala to naše, nemohou už je lidé zničit. A dále: Když se ohlédnu na těch pět let, jež máme za sebou, smím přece jen říci: nebylo to jen lidské dílo. Kdyby nás nevedla Prozřetelnost, často bych tyto mizející cesty nenašel.

Jistota, s níž se Hitler pouštěl do svých riskantních politických dobrodružství ve třicátých letech, mohla souviset právě s touto vírou spolu s jeho odtržeností od reality. Hitlerův říšský tiskový šéf Otto Dietrich o těchto předválečných letech později napsal: Byl jako hráč rulety, který vyhrává a nemůže přestat hrát, protože věří, že zná systém, s jehož pomocí se mu podaří získat vše prohrané zpět a rozmetat bank. Právě na víře ve vlastní neporazitelnost bezpochyby spočívala i jeho jistota v dubnu 1945, že bude zachráněn v poslední minutě - podobně jako kdysi pruský král Friedrich II. v sedmileté válce.

U Lista mohl Hitler najít i jiné, dodatečné potvrzení své vyvolenosti. List píše, že zbytky čisté áriogermánské rasy se zachovaly v odlehlých krajích, a sice v Sasku, v nížinách kolem Labe, v Dolních Rakousích, v údolích Kremže, Kampu a Ispery. Kamp protéká Waldviertelem, odkud pocházejí Hitlerovi předci.

Avšak tento blud či sebesugesce, že je předpovězeným zachráncem a sjednotitelem národa, byl i politický kalkul. Svou roli možná sehrály i nauky Gustave Le Bona, jehož knihu Psychologie der Massen (Psychologie davu) Hitler ve vídeňském období pravděpodobně důkladně prostudoval. O velkém vůdci Le Bon říká: Velcí vůdci hrají zvláštní roli: mají probouzet víru. Vytvářejí ji teprve tehdy, co jsou vírou sami fascinováni. Síla jejich víry propůjčuje jejich slovům velkou sugestivní moc. V tomto smyslu by se charismatický vůdce musel nejprve upevnit ve své víře, než by se odvážil pohnout masy, aby v něj uvěřily.

Hitler chtěl německý národ donutit ke štěstí: V těchto dějinných zjeveních germánství spatřujeme nevědomý úkol osudu sjednotit nepoddajný německý národ třeba i silou, bude-li to třeba. [...]

Lanz von Liebenfels

Prvním učedníkem Guido von Lista se stal spisovatel Joseph Adolf Lanz, narozený roku 1874 ve Vídni jako syn učitele Johanna Lanze a Kathariny rozené Hoffenreichové. V devatenácti letech vstoupil jako novic fráter Georg do cisterciáckého řádu kláštera Heiligenkreuz ve Vídeňském lese, kde se zabýval dějinami řádu a celé oblasti a studoval astrologii a biblickou vědu. Potom měl stejně jako List vidění, vyvolané starým náhrobkem, na němž byl znázorněn rytíř stojící nohou na opici. Lanz si to vysvětlil jako nezbytnou porážku opičího člověka aristokratickým panským člověkem a okamžitě se cele dal do služeb myšlenky, jež mu byla vnuknuta ve snu.

Roku 1900, rok po svém kněžském svěcení a jako pětadvacetiletý, vystoupil Lanz z řádu z důvodu rostoucí nervozity a založil novotemplářský řád ve znamení mýtu Grálu, mužského práva a ideálu rasové čistoty. Jako templář kolem sebe soustřeďoval vážené, bohaté a rasově čisté muže, za jejichž peníze zakoupil vlastní řádový hrad, zříceninu Werfenstein v Nibelungengau ve Wachau.

Roku 1902 odhodil Lanz starou identitu. Změnil datum i místo narození a začal prohlašovat, že se narodil v Mesině na Sicílii. Používal falešný doktorát a ve všech dokumentech pozměnil jména svých dosud žijících rodičů. Z učitele Johanna Lanze se stal baron Johann Lancz de Liebenfels z údajně staré švábské aristokratické rodiny. Identitu své matky Kathariny, která žila do roku 1923, Lanz vymazal úplně - nyní se jmenovala Katharina Skalová. List svého žáka kryl, nechal vytisknout smyšlený rodokmen a podrobně popsal údajně pravý armansko-femanský štít Lanze von Liebenfelse.

Lanz později zdůvodňoval změny tím, že chtěl uniknout astrologickému rozboru své osoby. Pravým důvodem byl samozřejmě židovský původ rodiny Hoffenreichových, díky němuž Lanz nesplňoval jak svá vlastní, tak i novotemplářská rasová kritéria. Každopádně se mu falešná data podařilo propašovat až do oficiálních přihlašovacích akt města Vídně. Z Adolfa Lanze se stal árijec, baron dr. Adolf Georg (Jörg) Lanz von Liebenfels.

Na živobytí si Lanz vydělával nesčetnými články pro všeněmecké noviny ve službách Georga Schönerera, známého svou velkorysostí. Lanz jej nade vše zbožňoval a stavěl jej dokonce nad modlu všeněmců, Otto von Bismarcka. Ten sice probudil národní vědomí a zvedl tak německý národ do sedla, Schönerer ho však naučil jezdit za pomoci mladé rasové vědy.

Bývalý mnich se stal zarytým bojovníkem proti katolické církvi, speciálně proti jezuitům, a za Schönererovo hnutí Pryč od Říma, které velebil jako árijské rasové hnutí: Přímo před očima nám začíná nový úsek světových dějin. Stále zřetelněji se ukazuje, že náboženské boje dřívějších dob a národnostní boje a války poslední doby nejsou nic jiného než předchůdci mohutného boje ras o nadvládu nad celou planetou. Všude vidíme povstávat znamení tohoto nejkrutějšího ze všech bojů... Středozemci, Mongolové a negři zbrojí ke společnému boji proti germánské rase. Svého vojevůdce nacházeli údajně v katolické církvi, nejzarytější nepřítelkyni Germánů. Cílem Germánů se měla stát jednotná, nerozdělená, odřímštělá, národní germánská církev. Lanz se ovšem neřídil vlastními maximami a nikdy k protestantismu nepřestoupil. Jeho snové vidění navíc nebylo nikterak originální, neboť sestávalo z jakési sumy dobových teorií, především Listových rasových teorií. Stejně jako přepadne každého árijce nepřekonatelný hnus při pohledu na mongolského spratka nebo negerské larvy... tak i v očích rasově méněcenných zaplane při spatření bledého obličeje pradávná úskočná nenávist. U jednoho to jsou pocity nadřazenosti, vědomí vyššího božského původu, u druhého pocity dosud neochočené, divoké lidské opice, jež v takové chvíli procitají jako pravěké dědictví... Kdyby se naši předkové nepustili do odvážného boje, obývali by dnes zemi orangutani a gorily.

Z Lanzova pera pocházejí téměř všechny písemné projevy Listovy společnosti. On sám se stal členem Listova mystického armanstva a přijal Lista jako důvěrníka do nového templářského řádu. Listem propagovaný hákový kříž se stal součástí nového Lanzova erbu a vlajky novotemplářského řádu.

Roku 1906 vyšlo Lanzovo hlavní dílo Theozoologie oder die Kunde von den Sodom-Äfflingen und dem Götter-Elektron (Theozoologie aneb nauka o sodomských opičácích a božském elektronu). Jako pravé dítě své generace, jež zažila elektřinu jako převratný fenomén, v něm připisuje árijským bohům elektrické síly a přejímá i Reichenbachovy teze o magnetismu a životním odu: například lidský mozek je podle něj akumulátor odu. Své obskurní teze podkládal biblickými dokumenty a dospíval přitom k výsledkům typu: Kristus dokázán jako elektrický terciární člověk.

Lanzovo hlavní poučení pro celou oblast mravnosti znělo stejně jako Listovo: Mravné a dobré je vše, co prospívá vyšší rase, nemravné je to, co jí škodí. Jen pokud se mezi sebou mísí vyšší lidé, zůstává v nich božský prvek a oni se stále více přibližují Bohu, vyvíjejíce se k lepšímu. Nečiní-li tak, mísí-li se s nižšími rasami, postupně z nich zmizí i božství. Možnost zušlechtit a povznést rasu vědomým šlechtěním je jediné skutečně pravé a účinné pokání za hřích míšení.

Jako ideální způsob, jak udržet čistotu plavé rasy, propagoval Lanz odlehlé venkovské šlechtitelské kolonie a striktní izolaci chovných matek: Svůj dobytek jsme uchránili šlechtitelskými cly před rasovým úpadkem a nákazou, lidi však dáváme bez ochrany všanc nákaze a pančování s krví vilných čandalů (míšenců) z východu i z jihu. Krom toho Lanz požadoval povolení polygamie pro zasloužilé vojáky.

Od roku 1906 vydával Lanz ediční řadu Ostara, první a jediný časopis věnovaný průzkumu a pěstování heroické rasovosti a mužského práva, s podrobnými recenzemi nejnovějších spisů týkajících se rasové ekonomiky. Edice se stala především fórem všeněmeckých autorů. První dva sešity byly například zaměřeny proti všeobecnému volebnímu právu a proti Maďarsku. Od roku 1908 psal Lanz většinu sešitů sám: Rasa, žena a její záliba v mužích nižšího druhu, Úvod do nauky o rase, Nebezpečí boje za práva žen a nutnost panské morálky založené na právu mužů, Určování charakteru podle tvaru lebky, Pohlavní a milostný život plavých a tmavých, Úvod do sexuální fyziky, Mojžíš jako darwinista, Kallipaedie aneb umění vědomého plození dětí, rasově-hygienický breviář pro otce a matky a mnoho dalších.

Rasová ekonomika se stala pro Lanze lukrativním obchodním odvětvím, jež čiperně využíval. Za honorář vystavoval doklady pro rasové ceny krásy" podle rasového systému hodnot, který vyvinul on sám. Jako reklamu připojoval po určitou dobu k sešitům Ostara kupóny ceny rasové čistoty: po zaslání určitého počtu těchto kupónů - mimochodem bez skutečného rasového přezkoumání - obdržel čtenář rasové osvědčení.

Svou extrémní nenávist k ženám a boj za práva mužů propagoval Lanz syrovým a násilnickým jazykem. Německou ženu kritizoval za to, že jako sexuální partnery upřednostňuje rasově méněcenné muže či poloopice pro jejich silnější mužnost. Pro ilustraci uváděl Lanz s oblibou historky o čistokrevných fenách, které se zaběhly s podvraťáky. Protože ale první milenec ženu svým semenem impregnuje a přivlastní si ji, budou mít i děti všech pozdějších partnerů vlastnosti prvního muže. A tím je rasa zkažená. Panenství proto není důležité jen pro milence, nýbrž má i vysoce důležitou rasově-ekonomickou hodnotu.

Muž má bezpodmínečně nechat prozkoumat panenství nevěsty lékařem a po svatbě musí svou ženu přísně hlídat. Neboť: Právě v tom spočívá tragika erotiky heroického muže: že je pro ženu vlastní rasy a ještě více pro ženu nižší rasy málo zkažený... Vilní tmaví muži nižších ras, již mezi námi přebývají, psychicky i fyzicky zkazili erotický vkus našich žen. Ženy jsou mužům dány do vlastnictví", neboť ve skutečnosti je otrokyněmi učinila sama příroda... Patří nám tak, jako strom nesoucí ovoce je majetkem zahradníka.

Antisemitismus nebyl ještě před rokem 1914 ústředním bodem Lanzových teorií. Nepřítelem číslo jedna pro něj byly jednoznačně německé ženské a teprve potom Mongolové, negři a Středomořci, což znamenalo obyvatele zemí kolem Středozemního moře včetně Židů. Protože hlavní zlo spatřoval v mísení ras, nezabýval se příliš skupinami, jež samy dbaly na striktní uzavřenost, jako například věřící Židé, a především sionisté. Lanz: Jdeme doprava, Židé doleva, nechceme nic než čisté rozdělení, a toho se nám podaří dosáhnout tím rychleji a snadněji, čím dříve začnou Židé se svým národním vyšlechťováním. Problém spatřoval v mísení, především s asimilanty. Lanz: Co si však počneme s těmi miliony neobřezaných a pokřtěných, také německých míšenců, kteří zalidňují průmyslové oblasti a velkoměsta a způsobili, že jsou Němci na celém světě nenáviděni?

Na druhé straně projevoval Lanz nepokrytě žhavý obdiv právě jednomu takovému míšenci, totiž pokřtěnému Židu Karlu Krausovi, především kvůli jeho bojům s vídeňským liberálním tiskem, a neúnavně se pokoušel udělat ze svého idolu árijce: Kdo někdy viděl Karla Krause, beze všeho připustí, že nevykazuje ani mongolský, ani středomořský typ... Má tmavě plavé vlasy, jež bývaly v mládí jistě světlé, dále pěkně utvářené a pravidelně zaoblené čelo, a i jinak je jeho tvář, zejména v horních partiích, utvářena heroicky. Oči jsou modrošedé. Nikdy jsem se s Karlem Krausem osobně nestýkal. Přesné míry jeho hlavy neznám... Heroický člověk je i geniální člověk. Karl Kraus je génius, pravý génius, neboť jeho působení je průkopnické a tvůrčí. Již to samo o sobě vypovídá o povaze jeho rasy.

Kraus, zjevně z této diskuse znechucen, odpověděl dlouhým břitkým článkem s názvem Je to přece žid!, v němž říká: V rasách se nevyznám. Co si představuje hloupost německonárodních pisálků a politiků, když mne oslovuje jako jednoho ze svých, a co si představuje košer intelekt, když mne reklamuje jako jednoho z našich, a naopak - nevím, netýká se mne to, jde mi to jedním uchem tam a krkem ven.

Od dvacátých let usiloval Lanz o uznání jako údajný průkopník Hitlerovy cesty. Roku 1926 poslal nakladatel jeho nový spis Das Buch der Psalmen Deutsch. Das Gebetbuch der Ariosphen, Rassenmystiker und Antisemiten (Německá kniha žalmů. Modlitební kniha ariosfů, rasových mystiků a antisemitů) s Lanzovým věnováním Hitlerovi. Lanzovi přátelé byli toho názoru, že hnutí hákového kříže a fašistů jsou v základě jen postranním vývojovým proudem idejí Ostary.

Roku 1932, u příležitosti svých údajných šedesátin, se Lanz nechal oslavovat větami typu: Průkopník národního socialismu je prostý, skromný mnich Jörg Lanz von Liebenfels. Po roce 1945 žil Lanz hlavně ve Vídni a rád vyprávěl novinářům o svých údajných vztazích k Hitlerovi, což bylo jeho rodině vrcholně trapné. Bratři Heinrich a Fritz Lanzovi se nechali slyšet: Nechte už přece toho starého blázna konečně na pokoji." V příbuzenstvu Hoffenreichových platil Lanz za šíleného.

Ještě roku 1951 tvrdil tehdy sedmasedmdesátiletý Lanz hlubinnému psychologovi dr. Wilfriedu Daimovi, že Hitlera osobně poznal jako dvacetiletého mladíka roku 1909 ve Vídni. Ten prý ho navštívil v Rodaun a prosil jej, zda by mu nevěnoval několik chybějících sešitů Ostary. Lanz tak učinil a přidal navíc vysloveně chudě působícímu Hitlerovi dvě koruny na jízdenku. Zda Lanz říkal pravdu, lze dnes zjistit jen obtížně. Svědkyně Elsa Schmidt-Falková neměla o nějakém vztahu mezi Lanzem a Hitlerem ani ponětí. Hitler prý s ní také o Lanzovi nikdy nemluvil, jen jednou se prý krátce zmínil o Lanzovi a jeho homosexuální klice. Schmidt-Falková mluvila o Lanzovi jako o strašném člověku, pseudošlechtici a mnichovi vyskočivším z kutny.

Zda se Lanz a mladý Hitler skutečně ve Vídni krátce setkali, nemá velký význam. Zcela jistě však znal Hitler časopis Ostara a Lanze jako plodného autora všeněmeckých novin. Výpověď starého Lanze tři roky před smrtí především ukazuje, že i po všech katastrofách rozpoutaných Hitlerem měl stále ještě zájem na tom, aby zdůraznil svůj historický význam jako údajný muž, jenž vnukl Hitlerovi jeho myšlenky, ostatně spolu s údajným vlivem na Lenina.

Ze všeněmeckých spisovatelů působí Lanz zřejmě nejspektakulárněji. Shody s Hitlerovým světonázorem však nejsou tak přesvědčivé jako třeba u Lista. Teze o rasovém šlechtění a čisté krvi, o vyšších árijcích a méněcenných smíšených rasách byly navíc kolem roku 1900 tak rozšířeny, že nelze určit pouze jednoho autora, jenž by mohl být označen za Hitlerův zdroj. Zřetelné ozvuky Lanze najdeme nejspíš v Hitlerově mluvě, například v Mein Kampf: Černovlasý židovský kluk zírá celé hodiny se satanským uspokojením ve tváři na nic netušící děvče, jež potupí svou krví a odcizí je jejímu, dívčinu národu. Všemi způsoby se snaží zprznit rasové základy národa, jejž si touží podmanit.

I způsob, jímž se politik Hitler často zmiňuje o negrech a Židech jako o těch, kdo společně przní německou ženu, a tím i německou rasu, připomíná Lanze. Například v souvislosti s obsazením Porýní Francouzi říká roku 1921 o německé ženě a Židu: Žid chce hanobit, úplně zkazit naši německou rasu; proto předhazuje v Porýní i německou ženu negrům.

V tom, že Hitler nepřejal extrémní Lanzovy teorie se vším všudy, především co se týče jeho nenávisti k ženám, hrála svou roli zcela jistě i politická taktika. Jako říšskému kancléři mu hrozilo, že jej národnostní sektáři budou kompromitovat, a proto je setřásl. Nečekaně agresivně se vyjadřuje v Mein Kampf o vzájemně znesvářených národních Ahasverech: neboť titíž lidé, kteří mávají ve vzduchu staroněmeckými, pečlivě napodobenými plechovými meči a přes vousatou hlavu si přehodili vypreparovanou medvědí kožešinu s býčími rohy..., zmizí co nejrychleji před každým komunistickým gumovým obuškem. Nikdo je nebere vážně: Lidé je nechají, ať se vyžvaní, a vysmějí se jim. A dále: Jsou to nejen zbabělci, nýbrž samí budikničemu a lenoši.

V březnu 1936 se v jednom oficiálním článku objevila káravá zmínka o Lanzovi v souvislosti se zfalšováním rasové myšlenky tajnými naukami.

Jeden očitý svědek ze třicátých let vypověděl, že Hitler neměl národní sektářství v přílišné oblibě, dával přednost latince před švabachem a například jednou, když mu jakýsi nadšený horlivec přinesl místo údajně z židovského ducha pocházejícího Schickanederova libreta Kouzelné flétny nový, árijský text, odmítl ho s poznámkou, že nemá v úmyslu zesměšňovat se před světem. V malém kroužku si Hitler často tropil žerty z Himmlera s jeho moudrostmi o germánských obyčejích a bylinách.

Hans Goldzier

Ve Vídni se Hitler zabýval také spisy vídeňského inženýra Hanse Goldziera, jak se později svěřil Otto Wagenerovi, jenž patřil v letech 1929 až 1933 jako vysoký stranický funkcionář k jeho nejbližšímu okruhu: Podle jména mohl být Goldzier Žid, a možná právě proto zpočátku psal pod pseudonymem Th. Newert. Goldzierovy myšlenky na mne udělaly velký dojem, později jsem však ani o něm, ani o jeho teoriích nic neslyšel. Vím jenom, že se jako inženýr podílel na stavbě simplonského tunelu. U jména Th. Newert se musí jednat o chybu v opise, neboť Goldzier publikoval pod pseudonymem Th. Newest (nejnovější).

Goldzier uveřejnil po roce 1905 ve Vídni několik brožur pod souborným názvem Einige Weltprobleme (Některé problémy světa). Postuloval v nich teorie, jež měly jednou provždy a naráz vyřešit všechny problémy světa a zároveň údajně vyvrátit vědu, Goldzierova největšího nepřítele: Panebože! Co všechno věda nespočítala, nezvážila a nedokázala! Přesto se to čistě vypulírované haraburdí okamžitě rozpadne pokaždé, jakmile se na věc podívá někdo soudný ze správné strany nebo jakmile nějaký nový objev odkryje skutečná fakta.

Goldzier napadal především Newtonův gravitační zákon: Nauka o gravitaci - omyl! Polemizoval proti scestné představě o žhavém zemském jádru, řešil astronomické problémy: Od podvodu s kometou ke skutečnosti posledních věcí, na příkladě Mléčné dráhy, potopy, dob ledových, pravěku a budoucnosti objasňoval různé zákony o vzniku, životě a zániku vesmíru a šířil se o ráji, o němž společně s Guido von Listem věřil, že se nachází na severním pólu. Měsíc sestával podle jeho názoru ze železa; krátery měly být železné bubliny, podobné vzdušným bublinám v chlebovém těstě.

A tak dále: Elektřina je prasíla a motor všeho života, jež vede lidi, kteří jsou v základě loutky..., zmítající se na neviditelných vláknech, přesně jako... električtí úhoři, sledující nebo opouštějící své cíle podle okamžitých elektrických směrů proudu. Elektřina má rozhodující význam i pro životní štěstí nebo neštěstí jednotlivce".

Abychom se naučili s touto rozhodující silou lépe zacházet, nabízel Goldzier určitá životní pravidla. Například varoval rodiče, aby své děti nelíbali příliš bouřlivě, protože častým opakováním podobných něžností ubírají dítěti proud života. Pro srovnání Hitlerova slova, jež pronesl před Wagenerem: Proto dítě křičí a brání se, když ho chce znovu a znovu obejmout babička; nemůže si dovolit promrhat své síly ve prospěch umírajícího. A babička také bere dítě na ruku jen proto, že na sebe chce strhnout jeho přebytečné síly - přirozeně nevědomky.

Goldzier tuto teorii aplikoval na celé národy a rasy, vždy s použitím darwinistických zásad o silných, kteří triumfují nad slabými. Ti překultivovaní, jimž se nedostává dechu života, se blíží zániku, a snaží se proto uloupit proud života zdravým, aby je zruinovali. Slabí, kteří nejsou schopni existovat samostatně, tak představují cosi jako parazity. Závěr: Každý národ má právo energicky se bránit proti svévolnému, ze spekulativních důvodů vynášenému prznění rasy. A dále: Jakýkoli způsob života jednotlivce nebo společnosti, který slouží udržení a vylepšení druhu, je dobrý. Všechno, co tomu odporuje, je špatné.

O Goldzierově osobě lze zjistit jen málo. Ve vídeňském přihlašovacím archivu se objevuje jméno majitele knihtiskárny Hanse Goldziera, který je pravděpodobně se spisovatelem identický. Narodil se 23. února 1861 ve Vídni, často měnil adresy, od roku 1908 bydlel v Badenu u Vídně. Datum smrti není známo. Spisky se zjevně vydávaly v Goldzierově tiskárně a byly dost drahé - stály 2,40 koruny. Autor ovšem zdůrazňoval svou ochotu kdykoli je zdarma rozdávat potřebným; ti se měli hlásit přímo u něj.

Goldzierovy teorie o životaschopných rasách na jedné straně a slabých a cizopasících na straně druhé transponuje Hitler v rozhovorech s Wagenerem do politiky. Po dlouhých výkladech o křečkujících zvířatech, včelí píli, trubcích a majitelích továren dochází Hitler během rozboru Goldzierových tezí před Wagenerem k následujícímu závěru: Odstranění bezcenného života je přirozeným důsledkem vyplývajícím z účelu lidského bytí stejně jako z bytí všech živých bytostí vůbec. Pak se odvolává na Mojžíše, Konfucia, Krista a Mohameda a dospívá k poznání, že masy se logicky musí vzepřít zotročování ze strany vykořisťovatelů, možná za pomoci instinktivního poznání skutečných kosmických souvislostí. Nakonec Hitler znovu končí u rasy židovských cizopasníků.

Hitler velmi podrobně objasňuje působení elektřiny podle Goldziera a tvrdí, že proudí jako latentní teplo z nitra země do vesmíru, hledajíc si přitom nejlepší vodiče - tak vznikají rostliny, živé bytosti, a nakonec i člověk.

Vídeňskému vykladači světa Goldzierovi, jejž věda z dobrých důvodů nevzala na vědomí, se dostalo nečekaných poct teprve po jeho smrti, a to právě díky říšskému kancléři Hitlerovi. Ten sice Wagenerovi vysvětloval, že Goldzier psal naprosto nevědecky. A protože napadal dogmatickou moudrost profesorálních učenců a postuloval nedokázané a možná dokonce nedokazatelné teorie, nemohly se jeho názory dočkat jiného osudu nežli názory Galileovy a dalších. Hitler zde cituje Goldziera, který se rád a často srovnával s Galileem. Hitler dále: Co je tedy na nich správné nebo falešné, o to se nestarám, a vůbec jsem se o to nestaral ani tehdy.

Že se Hitler zabýval Goldzierem, víme jen z Wagenerových vzpomínek. Na výše uvedeném příkladě lze vidět, jak dlouhodeché a šroubované mohly být Hitlerovy monology, zároveň je však možno pochopit, proč si jen málokteří z jeho posluchačů dali námahu s jejich zapisováním. Většinou se ve svých pamětech omezovali na politicky nebo jinak významnější výroky a informace o málo známých autorech jako byl Goldzier vynechávali. V Hitlerově životě muselo figurovat více takových sektářů. Možná že se o nich dokonce někdy podrobně vyjádřil, nenašel se však žádný stejně horlivý učedník jako Wagener.

Hans Hörbiger a učení o světovém ledu

Třemi dalšími vídeňskými teoretiky - Hörbigerem, Weiningerem a Trebischem - se Hitler zabýval pravděpodobně až v mnichovském období. Všichni tři však ucelují obraz Hitlerova raného světonázorového zaměření.

Hans Hörbiger, vídeňský inženýr a technik narozený roku 1860, byl uznávaným konstruktérem parostrojů; jeho vynález tzv. Hörbigerova ventilu mu dopomohl ke značnému blahobytu. Ke svému učení o světovém ledu se nedopracoval vědecky, ale bylo mu intuitivně vnuknuto jako vidění: Glaciální kosmogonie není žádná konstrukce, je to posvátný dar. V nejvíce hořkých nouzích duše bylo před dvěma desetiletími přijato vidění, jehož kosmická, bezedná hloubka rozechvěla tělo v chorobné hrůze. Tak se Hörbiger stal takřka náhodným objevitelem klíče, s jehož pomocí lze rozluštit měsíční hieroglyfy a odhalit tajemství Mléčné dráhy, pozemské atmosféry a uhelných slojí.

Podobnosti s Guido von Listem jsou zřejmé, neboť kromě astrologie posloužily Hörbigerovi jako zdroj poznatků především starogermánské ságy. Již Edda líčí vznik světa z ledu, nikdo však dosud nevyložil její slova správně. Stejně jako u Lista, také u Hörbigera vystupuje na ledovém severu jako pravlast Germánů bájná Atlantida.

Nauka o světovém ledu vysvětlovala takřka každý fenomén ve vesmíru a v mnoha bodech navazovala i na jiné teorie. Svět vznikl podle Hörbigera katastrofou: na Slunce se zřítily obrovské kusy surového ledu, vyvolaly explozi a z roztříštěného Slunce utvořily vesmír. Mléčná dráha sestává z ledu. Převratné události světových dějin byly v určitých velkých časových odstupech vždy poznamenány katastrofami.

Ačkoli Hörbiger přišel se svou teorií již kolem roku 1900, ve známost vešla teprve po svém zveřejnění roku 1913 a největší slávě se těšila až ve dvacátých letech. Mladý Hitler mohl na tuto nauku narazit již ve Vídni prostřednictvím přednášek nebo novinových recenzí, je to však značně nepravděpodobné. V Mnichově se jí však zřejmě intenzivně zabýval. Každopádně se k Hörbigerovi hlásil a večer u stolu pronášel o jeho teorii dlouhé monology.

Ve dvacátých a třicátých letech měl Hörbiger řadu stoupenců, mezi nimi i vídeňského literáta Egona Friedella. Ten ve své knize Kulturgeschichte der Neuzeit (Kulturní dějiny nové doby) objasňuje nauku o světovém ledu tím, že v biologické oblasti musel vývoj probíhat formou explozivních vzniků a zániků světa... Podle prastaré moudrosti nauk hvězdopravců... se chod světových dějin dělí na věky čítající vždy 2100 let, jež se určují podle jarního bodu Slunce a postavení znamení zvěrokruhu.

Věk Berana probíhal v antice mezi léty 2250 až 150 před Kristem. Věk Ryb, západní epocha, skončí kolem roku 1950. Pro dobu přechodu k věku Vodnáře prorokovala astrologie nové hyksoské panství, jež kdysi dobylo Egypt. Friedell nabízí stejnou intrerpretaci jako Hitler a jeho současníci: Může to být jen bolševismus.

Skutečnost, že tato intuitivně pojímaná nauka nesklidila potlesk vědy, Hörbigerovy příznivce popouzela a Hitlera posilovala v tom, aby ho bránil. Tvrdil, že by se vyřešilo mnoho otázek, kdyby někdo jednoho dne nahlédl intuitivní souvislosti a ukázal cestu exaktní vědě. Jinak nikdy nenahlédneme za závoj, jímž tato katastrofa [bloky zřítivší se na Slunce] oddělila předešlý svět a naše bytí. Plánoval umělecké a vědecké mecenášství podle Hörbigerova modelu jako to nejkrásnější, co vůbec na světě existuje. Pokud by našel badatele hledajícího novou cestu, chtěl mu pomoci proti exaktní vědě, která tak jako tak všechno nové odmítá.

Nauka o světovém ledu měla být předvedena v horní části hvězdárny, kterou chtěl Hitler vybudovat na lineckém Pöstlingbergu: přízemí mělo znázorňovat vesmír podle Ptolemaia, prostřední patro vesmír Koperníkův a nejvyšší patro Hörbigerovu nauku. Roku 1942 Hitler nadšeně prohlašoval: Vidím tu stavbu před sebou, klasickou, krásnou jak máloco... Tamější modlářský chrám [má na mysli barokní poutní kostel] odstraním a nahradím hvězdárnou. V budoucnu se zde každou neděli vystřídají desítky tisíc lidí a všichni budou naplněni velikostí tohoto univerza. Smyslem hvězdárny je poskytnout místo kostela něco vyššího, aby lidé, kteří budou taková planetária navštěvovat, neztráceli z očí vládu a působení všemohoucího Boha. Hvězdárna měla být postavena s heslem: Nebesa vzdávají čest Věčnému.

Župní vedoucí August Gruber, jenž tato slova zaprotokoloval, se vyjádřil následovně: Vůdce výslovně poznamenal, že jej jeho zkušenosti z Východu posílily v uznání Hörbingerových názorů, ačkoli profaxové jeho mínění nesdílejí. Zkušenostmi z Východu je míněna první válečná zima v Rusku, profaxové jsou profesoři, kteří nad naukou o světovém ledu ohrnovali nos. Architekt Hermann Giesler, který pracoval na lineckém projektu, si vybavuje Hitlerova slova: Myslete na nedávnou minulost, jež uvěznila čtyřmilionovou frontu v ledu - možná jsem předpojatý - uvidíme. Již sama věta 'Led není zmrzlá voda, nýbrž voda je roztálý led' si zaslouží alespoň zopakovat.

Hitlerův sklon pojímat dějiny v dimenzích planetárního vývoje, nebrat jako měřítko lidský život, nýbrž kosmické zákony, podle nichž se řídí lidské dějiny, a konečně jeho bludná představa o zřízení tisícileté říše s pevnými stavbami, jež by byly schopny přestát všechny pozemské katastrofy - to všechno svědčí o tom, že byl učenlivým žákem Listovým a Hörbigerovým: Věřte, že celý národní socialismus by byl bezcenný, kdyby se omezil pouze na Německo a nezpečetil alespoň na tisíc až dva tisíce let nadvládu vyšší rasy nad celým světem.

Hörbiger se nadto dobře hodil jako germánský antipód židovského Alberta Einsteina a jeho teorie relativity, jež vznikla zhruba ve stejné době a byla mnohem obtížněji pochopitelná než nauka o světovém ledu. Je ovšem třeba upozornit na skutečnost, že Hörbiger zemřel roku 1931 a svého nadšeného obdivovatele Hitlera nikdy nepoznal.

Otto Weininger

Mezi vídeňskými teoretiky, které jsme právě představili, zaujímá výjimečné postavení filosof Otto Weininger, jenž intelektuální hloubkou a posmrtným významem zdaleka předčí zbývající dva.

Weininger, narozený roku 1880 v židovské rodině, konvertoval k protestantismu. Byl to ryzí, hluboce nešťastný člověk, jejž zničila jeho vlastní filosofie - jako třiadvacetiletý spáchal sebevraždu. Proslavil se svou dizertační prací, která vyšla knižně v mnoha vydáních pod názvem Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter).

Weiningerova práce je jakousi typologickou naukou: mužský prvek (M) jakožto duchovní, tvůrčí princip je postaven proti ženskému (Ž) coby pudovému a netvůrčímu. Tomu odpovídá druhá dvojice: duchovní, tvůrčí, mužské árijství a pudové, netvůrčí, rozkladné, ženské židovství. Weininger: Neboť pravý Žid tak jako žena nemá žádné Já, a proto ani žádnou vlastní hodnotu.

Kniha je svědectvím o strachu muže před údajně ohrožující, pohlcující a zdraví nahlodávající ženou a představuje jakýsi rub sexuální uvolněnosti, kterou tak nadšeně oslavovala vídeňská moderna. Zároveň je výrazem hluboké židovské krize identity v okamžiku kritické zkoušky mezi asimilací a sionismem.

Weininger, zoufale zápasící se sebou a se svým původem, vyjadřuje svou úzkost z údajně bezvěrecké, rozkladné síly židovství. Některé Weiningerovy výroky byly často citovány: Moderní duch je židovský, ať ho pozorujeme odkudkoli... Ženy jsou spřaženy s Židy a jejich cílem je obtížit člověka vinou. Naše doba není jen nejžidovštější, nýbrž i nejženštější ze všech, doba, jež... nemá jediného velkého umělce, jediného velkého filosofa, doba mizivé originality a největšího pachtění se po ní. Weininger kritizuje moderní umění, celou moderní koitální kulturu jako údajně židovské umění, neboť není spojeno s vlastí, a uplatňuje přitom všechny výčitky, které vznesl jeho velký idol Richard Wagner ve své stati Židé v hudbě proti údajně netvůrčím Židům, jako své vlastní.

Odmítnout je nutno i moderní vědu, především medicínu, jíž se věnují celé zástupy Židů: Žid nemá ostych před tajemstvím, protože nikde není schopen žádné vytušit. A dále: Necudné zacházení s věcmi, jež árijec považuje v základě své duše za osudovost, se do přírodovědy dostalo až prostřednictvím Židů. Zřetelný je Weiningerův protest proti pansexualismu vídeňské moderny, a zejména proti Sigmundu Freudovi a psychoanalýze.

Mladý muž, který se s vlastní sexualitou dokáže vyrovnat stejně málo jako se svým původem, požaduje sexuální zdrženlivost, neboť pohlavnost patří do říše sviní: Existuje jen jedna láska: je to láska k Beatrici, vzývání Madony. Na koitus tu přece máme babylonskou děvku. A dále: Skutečnost, že milenecký pár, jenž se našel skutečně na věčnost - Tristan a Isolda - odchází na smrt místo na manželské lože, je právě takovým absolutním důkazem čehosi vyššího."

Žena je pro Weiningera univerzální sexualitou,ztělesněním slepého instinktu, neřesti a amorálnosti. Jedná se jí jen o to, aby rozumného, tvůrčího muže oloupila při koitu o jeho tvůrčí sílu a zničila ho. Weininger je v tom tak důsledný, že odmítá dokonce i manželství a rodinu, a raději by nechal lidstvo vymřít, jen aby zachránil čistého muže, obraz Boží. Strach z ženy je strach z absurdity: je to strach z lákavé propasti nicoty.

Ž(ena) i M(už) by měli plnit své údajně přirozené úlohy: Zatímco je tedy Ž zcela naplněna a zaujata sexualitou, zná M ještě tucet dalších věcí: boj a hru, zábavu a pitky, diskusi a vědu, obchod a politiku, náboženství a umění.

Židy Weininger srovnával - což od něj převzal Lanz von Liebenfels - s Mongoly a negry: Zdá se, že antropologicky vykazuje Židovstvo s oběma zmíněnými rasami, s negry i s Mongoly, určitou příbuznost. K negrovi odkazují tak často se kudrnatící vlasy, k příměsi mongolské krve čínsky nebo malajsky formovaná obličejová část lebky, s níž se u Židů setkáme tak často a které zpravidla odpovídá nažloutlá barva pleti.

Negři, stejně jako Židé a ženy, by neměli mít možnost emancipace. S emancipací žen je to stejné jako s emancipací Židů a negrů. Nikdo by sice neměl být utlačován... i když se cítí dobře jen jako utlačený... žena a muž mají stejná práva. Nicméně: jen proto se ženy ani Židé ještě nemusejí podílet na politické vládě: Jako není právem dovoleno ovlivňovat vedení veřejných věcí dětem, slabomyslným a zločincům, i kdyby dosáhli numerické parity nebo majority, musí být žena držena z dosahu věci, u níž se lze důvodně obávat, že by mohla být ženským vlivem poškozena.

Avšak jakkoli jasné se zdají být na první pohled u Weiningera protiklady žena-muž a árijec-Žid, jakkoli primitivně znějí z úst mnoha jeho stoupenců, jejich autor je myslel a vnímal mnohovrstevně. Od Freuda převzal Weininger základní tezi o bisexualitě, podle níž má každý člověk jak mužské, tak ženské rysy. Boj muže proti nemravné ženě se tak stává bojem muže proti ženství v něm samém - u Weiningera navíc bojem proti židovství v jeho nitru. Svod sexuality trvá, i když ženstvím pohrdá. Pouhou konverzí se člověk židovství nezbaví.

Z tohoto dilematu nenachází třiadvacetiletý mladík žádné východisko a ukončuje roku 1903 svůj život pečlivě zinscenovanou sebevraždou v Beethovenově úmrtním domě.

Jeho sebevražda byla vykládána jako zoufalý důsledek židovské krize identity aneb židovské nemoci, jak napsal Weiningerův přítel Arthur Trebitsch: tento morbus judaicus"v něm zabil jakoukoli chuť do života, ve všudypřítomném zmatku narušil a zatemnil ducha... Proto skoncoval s nesnesitelným životem, zabíjeje ve své osobě a svou smrtí zároveň i věčného Žida ve světě.

Jeho smrt udělala z Weiningera přímo mýtus. Nešťastníkova pohřbu se kromě Karla Krause a Stefana Zweiga zúčastnil i čtrnáctiletý Ludwig Wittgenstein. Nadšený Weiningerův obdivovatel a misogyn August Strindberg sepsal nekrolog na udatného mužného myslitele. Pohlaví a charakter se jako výraz ducha doby stalo kolem roku 1900 kultovní knihou, jež ovlivnila řadu velmi rozdílných myslitelů - Krause a Strindberga, Wittgensteina, Roberta Musila, Georga Trakla, Arnolda Schönberga, Franze Kafku, Eliase Canettiho, Thomase Bernharda a další, pochopitelně i ty, kdo útočili na moderní proudy jako Lanz von Liebenfels.

Na druhé straně přišly Weiningerovy zoufalé výroky o židovství nanejvýše vhod antisemitům, kteří je často citovali a zneužívali. K Weiningerovým obdivovatelům patřil Benito Mussolini i Hitler. Ten roku 1941 souhlasně zopakoval názor svého přítele Dietricha Eckarta, že znal pouze jednoho slušného Žida, Ottu Weiningera, který spáchal sebevraždu, když poznal, že Žid žije na úkor jiných národů.

Rovněž Hitlerův osobní advokát Hans Frank potvrzuje, do jaké míry Hitlerovi vyhovoval tento židovský antisemitismus a jak nesmírně jej uspokojoval: Výroky tohoto druhu ve spisech vídeňského židovského filosofa Otty Weiningera pro něj měly jakožto doklady pro jeho argumentaci mimořádnou důležitost. O těchto a dalších plodech četby během nočních hodin často mluvil. Roku 1937 prý Hitler řekl: Proti těmto sebezpovědím Židů o Židech jsem úplný siroteček. Jak důležitá však jsou tato zjevení nejskrytějších, před celým světem vždy skrývaných vlastností, pudů a charakterových rysů Židů. Neříkám to já, Židé sami to o sobě všechno říkají, o své lačnosti peněz, o tom, jak podvádějí celý svět, o své nemorálnosti, o svých sexuálních zvrácenostech.

Jak intenzivně se musel Hitler zabývat Weiningerem, dokládá jeho narážka v jednom mnichovském projevu z roku 1920: Tváří v tvář židovskému nebezpečí je třeba, aby každý jednotlivec začal odstraňovat Žida sám ze sebe, a mám velké obavy, že tento krásný myšlenkový pochod nenavrhl nikdo jiný než sám Žid. Posluchači v Hofbräuhausu reagovali na tuto poznámku veselostí. To, že Hitler bezpochyby narážel na Weiningera, zřejmě pochopil jen málokdo.

Arthur Trebitsch a další

Vídeňský spisovatel Arthur Trebitsch, který se podobně jako jeho přítel a spolužák Otto Weininger narodil roku 1880 v bohaté židovské rodině, byl ve Vídni před první světovou válkou znám pouze malému kroužku stoupenců. Jako mladík patřil spolu s Weiningerem k vídeňskému okruhu kolem Houstona Stewarta Chamberlaina a diletantsky se snažil uplatnit jako spisovatel, v čemž se snažil vyrovnat svému úspěšnému a staršímu nevlastnímu bratru Siegfriedu Trebitschovi.

Trebitsch vedl ve svém domě pestrý společenský život, trápilo ho však, že za ním hosté přicházeli spíše jako za boháčem než jako za básníkem a myslitelem. V březnu 1910 úplně propadl se svou přednáškou ve Filosofické společnosti, což umocnilo jeho nenávist k filosofům a profesorům a posílilo jeho paranoidní představy, že je jimi pronásledován a systematicky ničen.

Ani jeho dvě knihy z let 1909 a 1910 se úspěchu nedočkaly. Protože pro ně Trebitsch nenašel nakladatele, založil si vlastní vydavatelství a pojmenoval je po antickém obru Antaiovi, synu boha Poseidona a Gaii, jenž byl tak dlouho neporazitelný, dokud zůstal ve spojení s ochraňující matkou zemí. O Antaiovi se zmiňuje i Richard Wagner ve své stati Umělecké dílo budoucnosti, kde v této souvislosti nabádá k umění spjatému se zemí a národem. Hitler se jednou jako říšský kancléř mimoděk zmínil o antickém obru Antaiovi, který vždy, jakmile dopadne na zem, zesílí, čímž ukázal udiveným posluchačům své znalosti ze světa řeckých bájí.

V lednu 1909 opustil Trebitsch oficiálně vídeňskou židovskou náboženskou obec, jak lze zjistit ze seznamů vystoupivších, uveřejňovaných v sionistickém listě Neue National-Zeitung. Od této chvíle popíral, že by někdy byl Židem: Nejsem Žid, nikdy jsem jím nebyl a nikdy nebudu. Jeho pradědeček prý sice patřil ke zotročené rase bezrasých: Já sám však, narozený jako svobodný, zámožný a vznešený člověk, nemám po třech generacích pevně zakořeněného života v poctivě získané domácí půdě s touto bezrasovostí nic společného, jsem pravý a nefalšovaný německý Rakušan jako kdokoli jiný.

Vídeňské noviny před rokem 1914 se o Trebitschovi často zmiňovaly v souvislosti s nejrůznějšími souboji a procesy pro urážku na cti, jež vedl se všemi, kdo ho označili za Žida. Na přelomu let 1912 a 1913 se veřejně zesměšnil žalobou, kterou podal k obvodnímu soudu na svého nevlastního bratra Siegfrieda a na kritika Ferdinanda Gregoriho: Gregori označil jednu jeho novelu za brak a šmejd. Siegfried s ním souhlasil a prohlásil, že četl pouze jedinou věc od svého bratra, a ta působila diletantsky. Arthur podle něj trpěl velikášstvím a bludem.

Během první světové války se stal Trebitsch politikem ze zoufalství a cele se postavil do služeb jím zbožňovaného a židovskou mocí údajně ohroženého němectví. Roku 1916 vyšel jeho polemický spisek Friedrich der Grosse, ein offener Brief an Thomas Mann (Friedrich Veliký, otevřený dopis Thomasu Mannovi), v němž jako Rakušan vyčítá Němci ze severu, že znetvořil postavu pruského krále, vpravdě heroického a velkého člověka.

Ve svém vyznání, knize Geist und Judentum (Duch a židovství) z roku 1919, Trebitsch dalekosáhle obměňuje Weiningerovy teze, nenabízí však nic nového. Přisuzuje árijcům primárního ducha, spjatost s půdou, práci, umělecké cítění a tvořivost, Židům naproti tomu pouze sekundárního ducha, chtivost, kšeftařství s díly, jež produkují árijci. Freudova psychoanalýza je pro něj výrazem typicky židovské erotománie, neboť tak snadno a s oblibou odreagovává veškerého ducha v erotice, zatímco zdravější a sebejistější německý seveřan dokáže smyslnost produchovnit činem a prací.

Morbus judaicus, židovská nemoc, otravuje celý svět hostitelských národů, takže svět chřadne na neblahé následky strašlivé infekce!

Po roce 1918 jezdil Trebitsch od města k městu s přednáškami, v nichž varoval před židovským nebezpečím pod názvy typu Německo, nebo Sión" či Německý člověk a jeho záchrana. Jak napsal židovský filosof Theodor Lessing, hleděl Trebitsch na každou přednášku jako na manifest německému národu. A zatímco mluví před několika stovkami nesoudných, považuje své vystoupení za čin podobný činu Luthera, pálícího papežovu exkomunikační bulu. Na Trebitsche se hledělo jako na unikát: Žádná skupina ho nebere úplně vážně.

Roku 1919 v Berlíně byl Trebitsch postižen svým stihomamem tak silně, že se jen s obtížemi vyhnul internaci. Tím agresivněji působila jeho další kniha, jež vyšla v nakladatelství Antaios pod názvem Deutscher Geist oder Judentum (Německý duch, nebo židovství) a obsahovala množství varování před židovským jedem a údajnou brzkou židovskou světovládou. Podle Trebitsche se Židé spojili se socialisty, církví, jezuity a svobodnými zednáři proti árijcům, aby je zahubili a strhli na sebe moc. Nebude-li se německý národ bránit, hrozí mu zánik. Proto potřebuje rozeného a Bohem seslaného vůdce. Sloužit vůli takového vůdce však znamená: podřídit se a sloužit vůli německého národa jako celku, vůli, jež byla až do nynějška němá a projevila se nahlas teprve skrze vůdce.

Trebitsch se cítil být pronásledovaný Židy, kteří ho údajně chtěli otrávit elektrickými paprsky. Roku 1923 vypočítal všechny tyto hanebné činy v knize Die Geschichte meines Verfolgungswahns (Příběh mého stihomamu), kterou uvedl věnováním: Nechytíš mne svými obratnými triky,/ židovská luzo! neboť se ti vyrovnám.

Trebitschova německá uvědomělost byla tak určující, že se stylizoval - on, vysoký a světlovlasý - do jakéhosi árijského Mesiáše a germánského hrdiny. Stejně jako Weininger se přitom odvolával na Krista, který úplně překonal své židovství. Občas si dokonce dělal vůdcovský nárok v německých nacionálních kruzích, nedokázal se však prosadit.

Počátkem dvacátých let se Trebitsch dostal v Mnichově do kontaktu s Hitlerem a s jeho nejbližším přítelem a mentorem Dietrichem Eckartem se stal jedním z prvních mecenášů nové Hitlerovy národně socialistické strany. Eckart se o Trebitschovi zmiňuje ve svém spisku Zwiegespräch zwischen Adolf Hitler und mir (Můj rozhovor s Adolfem Hitlerem): Víš přece, co řekl Trebitsch, obrací se zde Eckart na Hitlera: Německo bolševické, a s Římem si Židé hravě poradí. On jako Žid to musí vědět. K tomu přičinil zlomyslnou poznámku: Arthur Trebitsch, židovský spisovatel, jenž píše proti Židům, nebo si spíše namlouvá, že to dělá. Za každým druhým slovem opakuje: My árijci.

V březnu roku 1935 poradil Hitler jednomu známému, aby se zabýval Trebitschovými spisy: Přečtěte si každou větu, kterou napsal. Odhalil Židy jako nikdo. Trebitsch měl ostatně za to, že Hitler je v jedné věci slepý: Slepý k těm vychytralým sionistickým hadům v kádru strany... Hnutí mají pod kontrolou Židé a Jidáši. Strana jim bude dána na pospas. Hitler: Streicher se mu nezdál, Strasser také ne, Ley, Frank, Rosenberg a další - měl celý jmenný rejstřík." Hitler zbožňoval Trebitsche tak silně, že dokonce uvažoval o tom, že by mu předal Rosenbergův úřad zabývající se dohledem nad světonázorovým školením. Velmi litoval, že se Trebitsch odvrátil: Nic o něm nevím. Nikdy mu však nezapomenu, co napsal a řekl. To znamená, že Hitler ještě roku 1935 nevěděl, že Trebitsch roku 1927 zemřel.

Úplné odhalení pramenů Hitlerova světonázoru, které se snažil tak horlivě skrývat, není možné, lze se jen přiblížit k jeho mozaikovému obrazu na základě četby. Mimoto je třeba zdůraznit, že mladý Hitler většinou nezískával své znalosti přímo od filosofů a teoretiků, jako byli Darwin, Chamberlain, Dühring, Le Bon, Nietzsche, Schopenhauer nebo Schiller, nýbrž především z novinových recenzí, brožur a populárních spisků, znovu a znovu rozmělňujících hlavní teze autorů, kteří byli momentálně v módě. Snažit se tyto temné prameny jednotlivě vystopovat je takřka beznadějné, nenajdeme-li nějaký odkaz u samotného Hitlera.

Alespoň některé základní rysy však jsou jasné. Téměř všechny Hitlerovy oblíbené teorie mají jedno společné - že totiž neodpovídaly požadavkům univerzitní vědy, nýbrž pocházely z mozků podivínských soukromých učenců, plných nenávisti vůči etablovaným vědcům, kteří je také většinou právem neuznávali.

To odpovídalo duchu doby, jež v určitých kruzích přímo holdovala diletantismu. Hned v první větě svého dvousvazkového díla Chamberlain hrdě zdůrazňuje, že je neučený člověk, a vzápětí se šíří o významné roli diletantismu jakožto reakci na úzkoprsé otroctví vědy. Pouze průměrní mezi nimi vydrží natrvalo v tomto vězeňském vzduchu. A dále: Není snad možné, aby se velkého komplexu jevů zmocnila spíše obsažná neučenost nežli učenost, jež intenzivním a celoživotním odborným studiem vryla do myšlení jen určité brázdy?

Zůstaňme nyní u tohoto příkladu: rovněž Hitler se mnohokrát vyjadřoval podobně, nemusel však být ovlivněn přímo Chamberlainem, nýbrž například některými z mnoha jeho populárních epigonů a uctívačů z vídeňských nacionálně německých kruhů. Kromě toho patřily poznámky tohoto druhu k duchu doby, který se obracel proti osvícenství a exaktním vědám a horoval pro novou mystiku, různá zjevení a přednost intuice a citu. Politici, například Hitlerem tolik zbožňovaný dr. Karl Lueger, měli u lidu zaručený úspěch vždy, jakmile se začali neuctivě vyjadřovat o profesorech.

Hitler si tvoří velmi přehledný světonázor, v němž dává přednost bipolárním teoriím: naukám o panské a otrocké rase, o silných a slabých, plavých a tmavých, jež jsou provázeny jasným rozdělováním dobra a zla (například u Karla Maye...) a na mnohem vyšší úrovni a ve skutečnosti nikoli tak jednoduše, jak to chápe Hitler - u Weiningera na mužský a ženský princip odpovídající protikladu křesťanství a židovství. Ve všech těchto teoriích převládá jasné schéma přítel-nepřítel.

Takovýto bipolární způsob pohledu Hitlerovi zjevně vyhovoval. Podle Alberta Speera ještě jako říšský kancléř s oblibou prohlašoval máme dvě možnosti, a tuto frázi používal tak často, že ji jeho nejbližší okolí včetně sekretářek žertem opakovalo v různých běžných situacích.

Na druhé straně však Hitler s tímto jednoduchým černobílým viděním také politicky kalkuloval - jako každý politik, který se považuje za tribuna lidu a touží ovládnout masy. Hitler se s touto metodou vůbec neskrýval a v Mein Kampf napsal: Široká masa lidu nesestává ani z profesorů, ani z diplomatů. Mizivé abstraktní vědění, které má, odkazuje její vnímání spíše do světa citu. Tam spočívá její buď pozitivní, nebo negativní postoj. Vnímá jen projevy síly v tom či onom z obou směrů, nikdy polovičatost, jež by se mezi nimi vznášela.

A ještě jeden z mnoha příkladů: Lid je ve své převažující většině založen a naladěn tak žensky, že jeho myšlení a jednání není určováno ani tak střízlivým uvažováním, jako spíše citovým vnímáním. Toto vnímání však není složité, nýbrž velmi jednoduché a uzavřené. Není v něm příliš mnoho diferenciace, nýbrž pozitiv a negativ, láska nebo nenávist, právo nebo nespravedlnost, pravda nebo lež, nikdy však půl napůl nebo částečně atd.

U Hitlera není ústředním bodem člověk, nýbrž národ a rasa, jejichž dějiny probíhají podle přirozených zákonů a pravidel v souzvuku s kosmickými cykly - jako jsou ledové doby. V těchto cyklech nemá individuum žádnou jinou hodnotu nežli tu, že je součástí národa a rasy, jejíž přežití má zajistit bojem proti jiným národům a rasám. Aby jednoho dne získala vládu nad světem, nesmí se ovšem árijská rasa podle Guido von Lista mísit a musí se osvobodit od rasově cizích vlivů. Systém přísné rasové hygieny s rigorózním zákony o manželství, vyšlechťováním a vyloučením nemocných a slabých - vysvětlovaný většinou na příkladě šlechtění rostlin - byl v těchto tezích prezentován jako quasi kosmický zákon, jejž nejdůsledněji propagovaly schöneriánské kruhy.

Ve všech těchto teoriích zřetelně vyniká darwinistický názor, odpovídající rovněž duchu doby přelomu století, že totiž zánik slabých je právě tak nevyhnutelný jako vítězství silných. Hitler roku 1923: Celá příroda je neustálý zápas mezi silou a slabostí, v němž trvale vítězí silní nad slabými. V tomto smyslu je třeba chápat poznámku, již pronesl v Goebbelsově přítomnosti v únoru 1943, za stalingradské zimy: Pokud by se však německý národ projevil jako slabý, nezasloužil by si nic jiného, než aby byl vymazán nějakým silnějším národem; nikdo by s ním neměl mít soucit.