Potkáme-li přítele po delším odloučení, máme říkat požehnání mechaje hametim
, jako by v tom ročním mezidobí byl mrtev a znenadání vstal před námi z mrtvých. A naopak nás neopouštějí lidé, přestože zemřeli, sami jsme je doprovodili ke hrobu a viděli, jak se nad jejich rakví vrší země. Nepotkáváme je jenom ve snech, ale často se přistihneme i v bdění, že je vlastně pokládáme za živé. Na paní Munkovou budeme takhle narážet, dokud sami budeme žít.
Její otec Bedřich Polák pocházel z Jičína, maminka Gréta byla z Proseče u Skutče, kde si také její rodiče založili malou výrobu ložního prádla pro nevěsty. Roku 1920 se jim - ale v Praze - narodila dcera Věra. Maminka ji přijela porodit do Prahy snad jen proto, aby od narození patřila do velkého světa. To se jí tedy povedlo, i když se Věra vrátila do Prahy až před svatbou.
Po pár měsících, ve kterých pracovala v domácnosti u příbuzných, aby se naučila vést vlastní domácnost, se provdala za Ottu Scharpnera, jehož rodiče měli v Praze obchod s kravatami. Vdávala se však, když už byla Praha obsazená Němci, a své první manželství prožila za podmínek, na které se u svých příbuzných určitě nepřipravila. Roku 1942 šla do Terezína a odtamtud s řadou terezínských děvčat do Freibergu v Sasku. Odtud šly koncem války transportem do Mauthausenu, kde se dočkaly osvobození.
Ve stejnou dobu ale její manžel umíral v městském špitálu v Buchenwaldu a všichni další blízcí příbuzní byli už povražděni. Přesto život pokračoval. Paní Věra se vrátila do Prahy a provdala se za Hynka Munka, kterému v Osvětimi zavraždili ženu s ročním dítětem. Netrvalo ale dlouho, a krám s kravatami opět změnil majitele, živnost jim sebrali komunisté. Mohli se jen radovat, že nenásledoval koncentrák.
Hynek byl poslán poznávat život
do ČKD Stalingrad jako pomocný dělník a z přemíry poznání se nedlouho nato psychicky zhroutil. Protože se už nikdy nevzpamatoval natolik, aby mohl pracovat, a zůstal v invalidním důchodu, nesla paní Munková tíži zodpovědnosti za obstarávání živobytí pro rodinu převážně na svých bedrech. A nesla ji statečně. Když manžel roku 1953 odešel do důchodu, měli už své tři děti. Nejstaršího Jana, Hanku a Petra, kterému byl tehdy rok. Musili si s manželem vyměnit role a ono to nakonec docela šlo. Přežili nejhorší léta i ta léta méně hrozná. Paní Munková pracovala jako řadová úřednice v zahraničním obchodu, kde se za komunistů uchytilo hodně přeživších textiláků. I když příplatky, které oba manželé pobírali za léta v koncentrácích, životní úroveň rodiny zvýšily, nemohla si dovolit odpočinek, ani když počátkem 70. let odešla z Koospolu do penze.
Od poloviny 70. let až dodnes ji už i generace jejích dětí znala jako neodmyslitelnou součást Židovské radnice v Maiselově ulici. Tam úřadovala v Radě židovských náboženských obcí, později přejmenované na Federaci, po zbytek života. Ještě nedávno, když jste otevřeli dveře v druhém patře, mohli jste vidět paní Munkovou zírat do účtů přes velikou lupu, kterou musila používat, aby vůbec něco viděla. Lidi již poznávala jen podle hlasu, ale přece jí ještě při hovoru občas přelétl po tváři úsměv. Leckdy, pravda, trochu sarkastický, protože si hodně pamatovala.
Od roku 1986, kdy ovdověla, pro ni však tím nejdůležitějším na světě byly děti a jejich děti a posléze i děti jejich dětí. To byla její odměna, odměna, která jí právem náležela. A aby si vybrala její podstatnější část, musila nás opustit. Ale jak už jsem předeslal na začátku, ne tak docela. Tehe nišmata crura bicror hachajim. Její duše bude připojena do svazku živých a ti, protože k životu patří, zůstávají s námi.