Jeden ze strojů Smikovy 127. stíhací peruťě
Dvacátého září 1940 vyslovila československá vláda v exilu uznání a poděkování československým letcům-stíhačům, kteří dosáhli úspěchů, svědčících o prvotřídních bojových hodnotách a o vůli zvítězit
. Za úředními frázemi se skrývala jedinečná událost: několik desítek statečných uprchlíků z okupované země uprostřed Evropy bojovalo spolu s britskými a polskými letci hned od počátku v bitvě o Anglii, která představovala jeden z klíčových střetů druhé světové války. Letci z českých zemí a Slovenska poprvé vzlétli do boje 26. srpna - jen několik týdnů poté, co byla založena první československá 310. stíhací peruť (12. července 1940) - a od té chvíle byli nasazováni téměř denně, někdy i vícekrát v jednom dni do bojů nad Londýnem. (Pro čs. exilovou vládu bylo jejich vystoupení velmi důležité i politicky: Velká Británie ji uznala teprve nedávno a ještě s výhradami.) Na počátku září 1940 byla založena 312. stíhací peruť, o několik dní později pak 311. bombardovací peruť. V září před 70 lety tak byl ustaven základní fundus čs. leteckých sil v Anglii, který ještě v květnu 1941 doplnila čs. 313. stíhací peruť. (Českoslovenští letci působili ovšem i u britských a polských formací.)
Naši letci si profesionalitu a odvahu uchovali až do konce války: při bombardování Německa a nacisty okupovaných území, při střetu s raketami V1 a V2, při invazi apod. Získali za to uznání Spojenců a na nějaký čas i své vlasti; ta se pak k nim zachovala více než hanebně, ale to není tématem této glosy.
Seznam neexistuje
V československých leteckých útvarech působili i Židé, kteří emigrovali z Československa. To se zdá být samozřejmé, tak samozřejmé to zase ale nebylo.
Někteří z židovských emigrantů patřili k největším leteckým esům druhé světové války, jako například Otto Smik (1922-1943). Mnozí - podobně jako on - ve službě zemřeli, nebo jsou nezvěstní: na bronzové desce umístěné v londýnském Czechoslovak National House, která připomíná padlé či nezvěstné příslušníky čs. letectva za druhé světové války, je vyznačeno 511 jmen, z nichž nejméně 50 patří židovským letcům. Historik Erich Kulka (z jeho knihy Židé v československém vojsku na Západě z r. 1992 tu mj. čerpáme) však připomíná, že kompletní seznam neexistuje. Mnozí z emigrantů, aby mohli bojovat proti nacistům jako letci, totiž svůj původ zamlčeli a někdy si i počeštili typicky židovská nebo německy znějící jména. Také Otto Smik, který se díky svým schopnostem stal velitelem britské 127. stíhací perutě, což byla pro Čechoslováka mimořádná pocta, a kromě pěti čs. válečných křížů dostal britský řád Distinguished Flying Cross, svůj původ raději ponechal v tajnosti.
Podle svědectví, které shromáždil E. Kulka, byli Židé, kteří svůj původ neskrývali, u letectva v prvních letech války velkou výjimkou. K výjimkám patřil i navigátor a v r. 1943 kapitán posádky Jan Korda. Podle něho byla čs. část Royal Air Force (RAF) řízena českými důstojníky, kteří se velmi zdráhali
dovolit židovskému personálu účastnit se letů. Postoj u vyšších leteckých důstojníků byl vyloženě antisemitský,
říká naplno. Jeho slova platí pro první období války, kdy si Židé dokonce stěžovali přímo Edvardu Benešovi a kdy se na toto téma jednalo i ve Státní radě. Korda má pravdu také, pokud jde o obsazování osádek letadel; do pozemního personálu, kde byl stálý nedostatek sil, bývali Židé připouštěni přece jen častěji. Záleželo také na veliteli; pokud byl slušný, poměry nebyly tak vyhrocené (například u čs. 311. bombardovací perutě).
Časem se situace změnila. Československé letectvo utrpělo vážné ztráty: mnoho letců zahynulo, bylo prohlášeno za nezvěstné, byli zraněni, padli do zajetí, řada z nich odlétala předepsaný počet hodin a byla přeřazena k nebojovým úkolům. Díky tomu českoslovenští letečtí důstojníci museli nakonec spolknout alespoň navenek své averze a pokusit se potlačit předsudky, které si přinesli už z první republiky - i tehdy totiž Židy mezi sebe nepouštěli.
Jiná motivace
Přinejmenším od vydání studií E. Kulky o Židech ve východní a západní armádě je známo, že Židé a židovští uprchlíci tvořili, aspoň zpočátku, podstatnou část vojenských sil, shromažďovaných pod červenomodro- bílou vlajkou. Těžko už taky lze popřít, že se v obou armádních uskupeních objevoval často i zjevný antisemitismus. Jeho příčiny se vysvětlují různě. Zajímavě o tom nedávno hovořili historici v pořadu Historie.cz (ČT 24, 21. 6.).
Na otázku moderátora, zda byl v naší armádě skutečně takový antisemitismus, jak prozrazují i některé deníky, hlavně českých vojáků
, odpověděl historik J. Němeček z HÚ AV ČR kladně. U důstojníků to vysvětluje šokem z porážky a jejich vlastenectvím. Značnou část velitelského sboru v emigraci totiž představovali mladší důstojníci, většinou absolventi Vojenské akademie v Hranicích. Akademie je připravila velice dobře po odborné stránce, ale současně z této školy odešli v jistém duchu vypjatého vlastenectví. Mohli bychom předpokládat, že armáda se bude snažit důstojníka vychovat ve větším pochopení pro národnostní problémy. Nakonec dodnes nevíme, jestli se to nepodařilo, nebo jestli otřes způsobený mnichovskými událostmi a 15. březnem 1939 byl tak strašně silný.
Jeho kolega, Z. Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, vyslovil pozoruhodnou tezi: Po 15. březnu 1939 odchází řada Čechoslováků do zahraničí s motivací bojovat se zbraní v ruce za znovuobnovení Československa. ... Už nikdy po celou válku nebyla československá zahraniční jednotka tak homogenní, jak tomu bylo právě na přelomu září a října 1939. Homogenní byla přitom ze všech pohledů - z pohledu národnostního, z pohledu stupně výcviku, z pohledu motivace k odboji. Poté přicházejí další dobrovolníci, mezi nimi krajané, ale jako první Židé, kteří utíkají většinou s jinou motivací. Židé se nemůžou rozhodnout sami, že odejdou, aby bojovali za republiku. Oni bojují o život, utíkají o život, i když tenkrát to ještě nevědí. Židé jsou tak v československé armádě první cizorodý prvek, na který ti vlastenečtí Češi narazí. A když vidí, že tam je přece jenom rozdíl v motivaci, najednou je z toho problém...