Uctění queer obětí holocaustu během Pride Month

28. června uplyne 56 let od Stonewallských nepokojů. Od roku 1970 se v červnu slaví Pride Month. Ten slouží k podpoře a oslavě queer lidí. Připomíná vzpouru, která se odehrála v USA a která byla klíčovým momentem v hnutí za práva LGBTQ+. Je to čas vzpomínek a oslav a připomínka pokračujícího boje proti diskriminaci a potřeby dalšího pokroku na cestě k úplné rovnoprávnosti.

Naším posláním v Institutu Terezínské iniciativy je připomínat oběti holocaustu, zkoumat dobové dokumenty, abychom obětem vrátili jejich tváře a příběhy, a získané znalosti a porozumění využili k podpoře tolerance, rovnoprávnosti a pomoci udržet pluralitní společnost prostřednictvím vzdělávání.

Nejznámější je nacistické pronásledování Židů, ale pronásledovány, vězněny a zabíjeny byly i další skupiny, ať už to byli Romové a Sintové, lidé s postižením, političtí vězni, a ano, i queer lidé.

Homosexuálové byli pronásledováni na základě paragrafu 175 německého trestního zákoníku z roku 1871. Tento paragraf kriminalizoval sexuální styk mezi muži a sloužil k pronásledování homosexuálů, jejich věznění a často i k jejich usmrcení. Různé vyhlášky gestapa a policejní příkazy umožňovaly pronásledování homosexuálů bez nutnosti formálního soudního procesu. I po osvobození Spojenci, tento paragraf existoval v různých podobách v německém trestním zákoníku až do roku 1994, kdy byl nakonec zrušen. Během druhé světové války bylo na základě tohoto paragrafu pronásledováno a posláno do koncentračních táborů 5 000 až 15 000 mužů.

Ačkoli paragraf 175 nebyl výslovně zaměřen na lesby, i ony byly za války pronásledovány. Nemohly pokračovat ve svém běžném životě a mnohé z nich, například Elli Smula a Margarete Rosenbergová, byly deportovány a vězněny. Rakouský trestní zákon z roku 1852 v paragrafu 129 kriminalizoval všechny vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Ten nebyl při anšlusu změněn a po roce 1939 byl rozšířen i na Protektorát Čechy a Morava. Paragraf umožňoval pronásledování, perzekuci a deportaci všech homosexuálů.

V nacistických koncentračních táborech byli vězni označováni nášivkami na oděvu. Ty označovaly, za co byli vězněni, a označovaly, jak byli svými vězniteli klasifikováni. Židovští vězni nosili žlutou Davidovu hvězdu. Političtí vězni nosili červený trojúhelník. Růžový trojúhelník označoval homosexuální muže pronásledované na základě paragrafu 175. Existovalo mnoho dalších odznaků, které označovaly i jiné kategorie. Lesbické vězenkyně byly v kategorii černého trojúhelníku, kterou sdílely s Romy a Sinti, duševně nemocnými, tuláky a dalšími.

Muži s odznakem růžového trojúhelníku byli naspodu táborové hierarchie a byli zneužíváni a ostrakizováni nejen kápy, ale i ostatními vězni. Jejich šance na přežití věznění v koncentračních táborech byla velmi malá.

S dokumentací příběhů queer obětí holocaustu je spojeno mnoho problémů. Naše schopnost naslouchat příběhům, vzpomínat a připomínat si lidi za jejich boje a zkušenosti s pronásledováním je dána politickým klimatem. Zpočátku bylo obtížné mluvit o svých zkušenostech i pro židovské přeživší, protože socialistický režim byl taktéž antisemitský a byl ochoten uznávat hlavně politické vězně. Po pádu SSSR a obnovení demokracie v Evropě bylo konečně možné, aby židovští přeživší holocaustu promluvili, a my jsme mohli vyslechnout a zdokumentovat jejich příběhy, živou paměť. Homosexualita však zůstávala stigmatizována, a než začalo být bezpečné přiznat queer identitu v moderní společnosti, natož mluvit o zážitcích z války, bylo přeživších příliš málo, protože mnozí z nich mezitím zemřeli stářím. Uznání queer obětí přišlo příliš pozdě na to, aby se většina přeživších podělila o své příběhy.

Aspektem queer touhy se zabývá historička Anna Hájková ve své knize Lidé bez dějin jsou prach. Zabývá se předpojatostí doby, kdy byly příběhy queer lidí, kteří zažili holocaust, sbírány, a také předpojatostí tazatelů, respektive očitých svědků. Irene Millerová chtěla v rozhovoru s Židovskou službou pro rodinu a děti mluvit o své orientaci, ale protože její sexuální orientace neodpovídala specifickým hodnotám tazatele, byla zamítnuta a její výpověď zůstala bez jakýchkoli zmínek o její partnerce a zážitcích, které byly přímým důsledkem toho, že je lesba. Teprve pozdější rozhovor, v němž novinářka zmínila Millerové, že sama je lesba, jí umožnil mluvit o své orientaci a svých zkušenostech v jejích vlastních slovech. V souvislosti s výpověďmi přeživších Hájková poukazuje na neodmyslitelný homofobní tón výpovědí, ale také na homofobii tázajících se, ta výpovědi také ovlivňovala. Homosexualita byla dobovými svědky často vnímána jako ohrožující a nebezpečná, ti například konstruovali obraz zrůdné, děsivé lesby, která ohrožovala neheterosexuální vězeňkyně.

Jedinečnost terezínského ghetta, jednoho z mála táborů, kde muži a ženy nebyli odděleni, je neocenitelným svědectvím o tom, že homosexuální vztahy nebyly jen důsledkem nedostatku příslušníků opačného pohlaví, ale vrozenou preferencí. Homosexuální touhu nelze vysvětlit pouze absencí opačného pohlaví. Bohužel také nejlépe ilustruje vymazávání queer obětí a jejich příběhů. Ve své době byla homosexualita vnímána jako deviantní, a proto byla vyřazena z historického vyprávění. Příkladem může být příběh pečovatelky o mládež, která milovala ženu, o níž se zmiňuje denník Egona Redlicha (alias Gondy). Tato zmínka byla z editované verze Gondova deníku i z jeho anglického vydání vymazána, čímž byl její příběh odstraněn ne jednou, ale hned dvakrát.

Je znám pouze jeden zdokumentovaný příběh transsexuála v Terezíně, Hamba. Na základě nedávného výzkumu dokazuje, že nacisté o existenci trans lidí věděli, ale také je pronásledovali.

Hambo se narodili v roce 1907 v židovské domácnosti v Berlíně, vyučili se zpěvákem a pracovali jako klaun a imitátor žen. V roce 1933 je napadla SA a oni uprchli do Dánska, odkud byli spolu s dalšími 500 dánskými Židy deportováni do Terezína. V terezínském ghettu se staly oblíbenou postavou kulturního života a účastnily se mnoha představení a kabaretů. V deníkovém záznamu Ralpha Oppenhejma byli Hambo popsáni hanlivým způsobem a zároveň Oppenhejm spekuloval, že si Hambo přivydělávali na porce jídla sexuální prací. Podle Hájkové byla tato spekulace buď důkazem queer sexuální práce v ghettu, nebo prostě pokusem o pomluvu. Hambo přežili holocaust a usadili se v Dánsku, ale o jejich příběhu je známo jen málo.

Shrňme si překážky ve výzkumu a připomínání queer příběhů z období holocaustu a zajištění ucelenějšího vyprávění a pochopení pronásledování ze strany nacistů během druhé světové války. Ty byly dány heteronormativními mocenskými strukturami a předsudky vnímající homosexualitu jako "zvrhlost".

Československo bylo na svou dobu pokrokové, když v roce 1961 dekriminalizovalo homosexuální sex, ale jak bylo zmíněno, v Německu zůstal paragraf 175 v platnosti až do poloviny 90. let. Trestnost a stigma jsou odlišné pojmy. I dnes, téměř 80 let po skončení druhé světové války, kriminalizuje homosexualitu 40 zemí světa, přičemž 13 z nich má za tento "přečin" trest smrti. A na mnoha místech stigma přetrvává dodnes.

Navzdory těmto překážkám máme příběhy lidí, kteří přežili holocaust a byli schopni předat svoje svědectví. Kromě výše uvedených příkladů si můžete přečíst o pětiletém věznění za homosexualitu Rakušana Josefa Kohouta, zatčeného na základě rakouské obdoby paragrafu 175, z první ruky. Jeho příběh sepsal jeho přítel pod pseudonymem Heinz Heger a můžete si ho přečíst v knize Muži s růžovým trojúhelníkem. Josef pocházel z katolické rodiny a byl uvězněn čistě na základě své sexuality.

Je zde však mnoho intersekcionality, což ztěžuje možnost zjistit, kolik queer lidí bylo pronásledováno, a vyslechnutí jejich osobních příběhů. Židé byli pronásledováni bez ohledu na svou sexualitu. Pokud jste byli Židé a queer, i když jste již byli uvězněni, bylo bezpečnější svoji orientaci skrývat. Jelikož být queer bylo považováno za zvrhlost, byla jakákoli odchylka od heteronormativity trestána, a ostrakizace přicházela i od spoluvězňů.

Gerhard "Gad" Beck byl Němec smíšeného židovského původu. Dlouho se mu dařilo vyhýbat se vězení, i když se podílel na undergroundovém hnutí, které pomáhalo zásobovat Židy, kteří se snažili uprchnout do Švýcarska, potravinami a úkryty. Jeho přítel, Manfred Lewin, takové štěstí neměl a byl zatčen. Beck se ho v roce 1942 pokusil zachránit, ale Lewin ve snaze ochránit svou rodinu odmítl odejít. On i celá jeho rodina byli zavražděni v koncentračním táboře Auschwitz. V roce 1945 byl Beck prozrazen a zatčen gestapem. Podařilo se mu přežít válku a v roce 2000 se spolu s dalšími homosexuály, kteří přežili holocaust, objevil v dokumentu HBO Paragraf 175. Můžete si také přečíst jeho autobiografii, která vyšla v roce 1995 pod názvem An Underground Life: Vzpomínky židovského gaye v nacistickém Berlíně.

Fredy Hirsch je jednou z mála výjimek, protože se k homosexualitě hlásil přiznaně, a přesto je jeho příběh známý. Narodil se v Německu a během okupace žil v Praze v Československu. Byl sportovcem, učitelem sportu a aktivistou. V roce 1939 se mu podařilo zprostředkovat emigraci osmnácti svých svěřenců do Dánska a zachránit je tak před deportací. Sám však takové štěstí neměl a později byl deportován do Auschwitzu. Přestože ho Rudolf Vrba varoval před blížící se likvidací terezínského rodinného tábora BIIb, odmítl odejít bez dětí, na které dohlížel a které chránil. Zemřel 8. března 1944 za nevyjasněných okolností. Dnes je jednou z mála homosexuálních obětí holocaustu, jejichž příběh známe, protože pracoval s dětmi a dospívajícími a chránil je – ti žili dostatečně dlouho na to, aby si uchovali jeho památku a mohli vyprávět jeho příběh.

Existují i další zmínky a další příběhy, pokud je budete hledat. Ale musíte je hledat.

Při připomínání holocaustu musíme být inkluzivní a brát ohled na všechny oběti. Dnes si připomeňme ty, kteří byli queer. Teprve v roce 1987 byl postaven první památník připomínající queer oběti holocaustu. Homomonument najdete v nizozemském Amsterdamu přímo před Domem Anny Frankové na náměstí Westermarkt. Při návštěvě domu, kde se Anne Franková za války ukrývala, než byl její úkryt odhalen a ona i s celou rodinou deportována, se u Homomonumentu zastavte. Koneckonců Anne také ve svém deníku sdílela svoji fascinaci ženským tělem a platonickou lásku ke své nejlepší kamarádce. A tak si zaslouží zmínku v tomto článku.

Ani dnes nemají queer lidé na mnoha místech světa rovnoprávnost. Dokonce ani u nás v České republice ne. Homosexuálové sice mohou v České republice uzavřít registrované partnerství, ale nemohou uzavřít zákonné manželství a některá práva jsou jim upřena. Registrované partnerství doposud neumožňuje šest zemí Evropské unie, včetně našeho souseda Slovenska. V roce 2022 navíc Bratislava zažila teroristický útok, zaměřený na queer komunitu. Pachatel zveřejnil svůj manifest, v němž hovořil o nadřazenosti "bílé rasy" a ze všeho špatného vinil "židovskou LGBT+ agendu". Vracet tváře queer obětem holocaustu a připomínat jejich příběhy je důležité. Humanizace lidí, kteří byli pronásledováni čistě pro to, kým jsou, je důležitá. Protože jen poznáním a pochopením naší historie můžeme zabránit podobným zvěrstvům v budoucnu.

V důsledku existujících heteronormativních mocenských struktur zeje v archivech až na výjimky díra, neobsahující příběhy a osudy queer lidí během holocaustu. Těch pár příběhů, které jsou zaznamenány jsou odchylkou od heteronormativních studií o holocaustu.

Autoři:
Dorota Gabaľová
Thomas Elmecker

Zdroje:

Pokud máte zájem přečíst si o tomto tématu více, zde je několik zdrojů, které můžete vyhledat:

Hájková, Anna. Menschen ohne Geschichte sind Staub: Queeres Verlangen im Holocaust. 2nd ed. Göttingen: Wallstein Verlag, 2024 (české vydání plánované na 2025)

Heger, Heinz. Men With the Pink Triangle: The True, Life-And-Death Story of Homosexuals in the Nazi Death Camps, 1994

Frank, Anne. Deník, 2014

United States Holocaust Memorial Museum (Encyclopedia):

• Gay Men Under the Nazi Regime
• Lesbians Under the Nazi Regime

Holocaust Memorial Day Trust – Nazi Persecution of Gay People

TIME - Why It Took Decades for LGBTQ Stories to Be Included in Holocaust History  (názorový článek)

Jom ha-šoa 2024

Srdečně vás zveme na veřejné čtení jmen obětí holocaustu Jom ha-šoa 2024, které se letos koná 6. května. Přijďte si společně připomenout ty, jejichž životy byly tragicky přerušeny během holocaustu. Akce se bude konat v různých městech, tak se podívejte na připojený plakát, kde najdete časy a místa konání. Udělejte si chvíli na zamyšlení a uctění památky obětí. Budeme rádi, když se k nám připojíte.
Letos se bude číst v 31 městech, tak se můžete připojit na kterémkoli z nich. Na naší Facebookové stránce si můžete najít událost ve svém městě.





















Nová webová aplikace přibližuje, jak byli za války Židé omezováni na území Prahy

Kde za druhé světové války bydleli židovští obyvatelé Prahy před tím, než byli deportováni? Která místa nesměli za okupace navštěvovat? Na jakých místech byli zadrženi za porušení protižidovských zákazů a nařízení? Odpovědi poskytuje aplikace MemoGIS Praha, zprovozněná u příležitosti dnešního Mezinárodního dne památky obětí holokaustu. Webovou aplikaci nazvanou MemoGIS Praha (memory – anglicky paměť, GIS – geografický informační systém) vytvořil Masarykův ústav a Archiv AV ČR  ve spolupráci s Institutem Terezínské iniciativy a Multikulturním centrem Praha. Projekt podpořila Technologická agentura České republiky  a bude dlouhodobě rozvíjen v rámci českého uzlu Evropské infrastruktury pro výzkum holocaustu. Aplikace načítá data z Databáze obětí do současné mapy Prahy. Současně s aplikací vznikla také didaktická příručka Tváře, místa, osudy: používáme aplikaci MemoGIS ve výuce. 

Zachránci a zachránění - vzorová hodina

V rámci projektu Nechte mě být, jaká jsem - vrstevnické vzdělávání a historická gramotnost podpořeném MŠMT v roce 2021 vznikla lekce Zachránci a zachránění. Obsah lekce je inspirován příběhem Anne Frankové a je možno ji využít při práci s výstavou Nechte mě být, jaká jsem. Životní příběh Anne Frankové. Lekce je přizpůsobená distanční výuce, ale je možno ji využít i prezenčně.

"Cikánský tábor" v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau

Při příležitosti připomínky dne 7. května 1943, kdy dorazilo zhruba 860 mužů, žen a dětí označených za cikány a cikánské míšence z  protektorátního "cikánského tábora" Lety u Písku a z Moravy do koncentračního a vyhlazovacího tábora u polského města Osvětim, přinášíme text historika Michala Schustera Cikánský tábor v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau.

Cikánský rodinný tábor, který fungoval v rámci koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, je neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů a Sintů a dalších osob označených za „cikány a cikánské míšence“. V době jeho existence od února 1943 do srpna 1944 táborem prošlo zhruba 23 000 mužů, žen a dětí z různých částí Evropy. Článek se soustředí také na osudy Romů a Sintů z Čech, Moravy a Slezska, kterých bylo v táboře vězněno zhruba 5 500 a z nichž většina internaci nepřežila.
 

Databáze obětí

Databáze obětí nacistického rasového pronásledování obsahuje téměř 125 000 záznamů lidí, kteří byli kvůli svému židovskému nebo romskému původu pronásledováni a zavražděni v nacistických a jiných koncentračních táborech během druhé světové války

Jméno:

Příjmení:

Bydliště před válkou:

Místo narození:

Datum narození: den 01 02 03 04 05 06 07 08 09 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 měsíc 01 02 03 04 05 06 07 08 09 10 11 12 rok 1820 1821 1822 1823 1824 1825 1826 1827 1828 1829 1830 1831 1832 1833 1834 1835 1836 1837 1838 1839 1840 1841 1842 1843 1844 1845 1846 1847 1848 1849 1850 1851 1852 1853 1854 1855 1856 1857 1858 1859 1860 1861 1862 1863 1864 1865 1866 1867 1868 1869 1870 1871 1872 1873 1874 1875 1876 1877 1878 1879 1880 1881 1882 1883 1884 1885 1886 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893 1894 1895 1896 1897 1898 1899 1900 1901 1902 1903 1904 1905 1906 1907 1908 1909 1910 1911 1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920 1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936 1937 1938 1939 1940 1941 1942 1943 1944 1945 1946 1947 1948 1949 1950 1951 1952 1953 1954 1955 1956 1957 1958 1959 1960

Transport:

Vyhledávání podle místa věznění

Baranoviči Bergen-Belsen Buchenwald Dachau Flossenbürg Gross-Rosen Izbica Lety u Písku Lodž Lublin

Majdanek Malý Trostinec Mauthausen Minsk Osvětim Piaski Raasiku Rejowiec Riga Schwarzheide

Sobibór, Ossowa Terezín (ghetto) Terezín (Malá pevnost) Trawniki Treblinka Ujazdow Varšava Zamošč

Databáze digitalizovaných dokumentů

Autentické dokumenty vztahující se k obětem holocaustu obsahují kromě fotografií jednotlivých obětí také množství dalších informací a dávají nám tak možnost poznat tváře a osudy obyčejných lidí, kteří se měli ztratit z naší paměti.

Hledané výrazy: