Film amerického režiséra Mela Gibsona Umučení Krista přijala česká média s velkými výhradami. Ostrá kritika hrůzných záběrů Ježíšova mučení hraničících se sadismem, které nemají oporu v žádném z evangelií, přichází ve světě i z katolických a protestantských kruhů. Ať si však kritici píšou, co chtějí, o tom, že je film divácky působivý a že se v křesťanském světě stává komerčním hitem, není pochyb. O to větší vlnu nevole vyvolal v židovských komunitách, jejichž představitelé se obávají, že Gibsonovo brutální podání posledních dvanácti hodin Ježíšova života oživí antisemitské stereotypy. Stěžejní přitom není otázka, zda je film cíleně antisemitský, ale zda může protižidovské nálady vyvolat.
Když byl Jan Pavel II. požádán o vyjádření, vyslovil větu, která zní jako papežský edikt. Je to, jak to bylo,
řekl údajně. Vatikán to později dementoval s prohlášením, že papež nekomentuje filmy, Mel Gibson však tento výrok opakoval v každém rozhovoru během masivní propagační kampaně. Nařčení z antisemitismu odmítá s tím, že film je přesným vizuálním opisem evangelií. Útoky na jeho film jsou tudíž útoky na evangelia samotná. Komu se film nelíbí, tomu se nelíbí historická pravda.
Gibsonova interpretace má však k historickému dokumentu daleko nejméně ve dvou ohledech. Evangelia sama jsou spíše polemikou než historickou kronikou. Za druhé, a to je podstatnější, film sice mnohé věty Nového zákona doslovně cituje, navazuje ale spíše na tradici pašijových her. Zatímco evangelia okolnosti Ježíšovy smrti suše konstatují, pašije, ve kterých vinu za ukřižování nesou jednoznačně Židé, je emocionálně rozvíjejí. Tato tradice, která se utvářela ve středověku, tedy staletí po tom, co byla evangelia napsána, byla často účelově zaměřena na podněcování nenávisti proti Židům.
Středověký film
Psané dokumenty o roli Židů při ukřižování Ježíše evangelii začínají. Tyto knihy, píše Philip A. Cunningham, profesor teologie na Boston College v časopisu Jerusalem Report (22. 3. 2004), je třeba chápat v kontextu, v němž byly psány. Vznikají brzy po zničení Chrámu v roce 70. V té době byla ještě většina náboženských komunit převážně židovská. Křesťanství tehdy ještě nebylo samostatným náboženstvím, ale spíše reformním židovským hnutím. Každý z apoštolů - či spíše anonymních autorů, jejichž texty byly přisouzeny Ježíšovým společníkům - měl ke své původní víře jiný vztah. Jejich verze se různí a tyto rozdíly je třeba chápat jako interní polemiku v rámci židovství, zdůrazňuje Cunningham. Matouš psal hlavně pro Židy. Věřil, že následování Ježíšova učení je vůlí Boží adresovanou Židům, která je vyvede z krize následujícího potlačení jejich protiřímské revolty. Lukáš psal hlavně pro obec nežidovskou. Marek psal pro Římany a Jan, který vedl komunitu původem židovskou, psal pro formující se komunitu křesťanskou. Myšlenka kolektivní viny Židů za Ježíšovo ukřižování je pozdější církevní koncept z doby, kdy křesťanská komunita byla již převážně nežidovská a zřetelně od judaismu oddělená. Až tehdy se polemika posunula z interní debaty do dynamiky sporu oni
a my
.
Hlavním nositelem tohoto posunu byly právě pašijové hry, které se v Evropě objevují ve 12. století a stávají se vyhledávanou formou lidové zábavy po dalších osm set let. "Byly to právě pašijové hry, které podněcovaly protižidovskou nenávist a jsou hlavním zdrojem negativních postojů vůči Židům dodnes," potvrzuje křesťanský teolog Bernard E. Olson.
V průběhu historie byly hry tak silným podnětem k protižidovskému násilí, že byly v roce 1539 v Římě zakázány, protože pravidelně vedly k vražedným útokům na židovské ghetto. Jinde si takové starosti nedělali. V carském Rusku byly podporovány a následné pogromy tolerovány. Gibsonův film,
říká teolog Steven Prothero, je přesně v tradici těchto her. Není jen filmem postmoderním, ale i antimoderním. Je to film středověký. Spojuje motivy středověkých pašijí s akčním filmem a jeho násilím.
Ve dvacátém století ztratily pašijové hry svou působivost. Jejich poselství ale zapomenuto nebylo a film, který se stává nejvlivnějším uměleckým médiem, na ně v nacistickém Německu navázal. Je tu i přímé spojení: Když v roce 1934 sledoval Adolf Hitler renomované pašijové hry v bavorském Oberammergau, byl jejich potenciálem nadšen,
píše v Jerusalem Reportu Leil Leibovitz. Nazval je 'neocenitelným prostředkem' v úsilí o odstranění Židů. O osm let později, v roce 1942, kdy hry opět zhlédnul, zdůraznil v proslovu k jásajícím davům přímou návaznost své vize na jejich tradici. Citoval Matouše 27:25, 'Krev jeho na nás a naše děti' a řekl: 'Možná jsem to já, kdo musí tuto klatbu vykonat. A neučiním nic jiného, než co se již po více než tisíc pět set let dělo. Možná tím křesťanství prokážu tu nejlepší službu!'
Nacisté používali antisemitských filmů stejným způsobem, jakým byly pašijové hry užívány po staletí,
říká profesorka filmové vědy z Brandeisovy univerzity Sharon Pucker Riverová. Jako účinný prostředek nacistické propagandy byly promítány členům Einsatzgruppen, předtím než dostali rozkaz k zabíjení Židů.
Obsah pašijových her byl zmodernizován, démonický obraz Židů byl však zachován.
Nejznámější z těchto nacistických filmů byl Žid Süss, znetvořená verze románu židovského spisovatele Liona Feuchtwangera. Od pašijových her se liší v jednom zásadním aspektu: přenesením děje z antiky do moderní doby se mění i důraz poslání. Nejde již především o věčné prokletí Židů, ale o to, jakou hrozbu pro své okolí představují. Divák již není jen zhnusen a rozzloben, má o sebe strach. Podobné poselství najdeme na samém začátku 20. století i v Protokolech sionských mudrců, podvrhu carské tajné policie, který popisuje spiknutí židovských kabalistů s cílem ovládnout svět. I tato kniha vychází z pašijových her,
říká Ken Jacobson z americké Anti-Defamation League. Základní koncept, který činí z antisemitismu tak specifický druh nenávisti, spočívá v tom, že Židé jsou nepochopitelně jiní, démoničtí, spiklenečtí a všemocní. I to lze najít v pašijích. Jak mohou slabí Židé určit běh historie proti všemocnému Římu? Jak mohou ovládnout svět? Musí disponovat něčím mysteriózním, satanickým a tajuplným. Jsou mocní, protože ovládají temné síly zla. Tento motiv se v různých formách vyvíjel po staletí.
Zkušenost
Čtenář si možná položí otázku, zda nejsou obavy židovských představitelů přehnané. Vždyť je to jen film, a navíc historický. Co mají události, které se - ať tak či onak - odehrály před dvěma tisíci lety, společného s dnešní realitou? Tuto otázku si klade i Jerusalem Report. Namísto jednoznačné odpovědi poukazuje na statistiky zaznamenávající rostoucí počet antisemitských útoků v západní Evropě a výsledky nedávného průzkumu veřejného mínění (Eurobarometru), podle kterého představuje největší ohrožení míru Stát Izrael.
Reakce některých představitelů židovských komunit obávajících se, že tento film oživí antisemitismus, možná přehnané jsou. Po jejich historické zkušenosti a zvláště po holocaustu se jim však nikdo nemůže divit.