Protože byly Kraslice horním městem, v nichž se nesměli Židé usazovat, datuje se historie zdejšího židovského osídlení až od druhé poloviny 19. století. A protože nebylo natolik početné, aby se mohla vytvořit samostatná židovská náboženská obec, neměli tady zdejší židovští občané nikdy ani synagogu, ani hřbitov. Spádově proto byli zdejší souvěrci začleněni k židovské náboženské obci Sokolov (Falknov) a měli také své zástupce i v v tamějším představenstvu.
Značná teritoriální vzdálenost od falknovské synagogy však vedla ke snaze zřídit v Kraslicích židovskou modlitebnu. Prostor pro její vybudování poskytl vedoucí lékař okresní nemocenské pojištovny MUDr. Wilhelm Bloch přímo ve svém domě v Keilgasse (dnes Nerudova) čp. 891. Také on sem nechal převést zařízení ze zrušené synagogy ve Strážově na Klatovsku. A tak zde byla 8. srpna 1913 slavnostně modlitebna vysvěcena a současně byl založen modlitební spolek Adaas Isroel. Jeho předsedou se stal majitel zdejší likérky Gustav Khon a místopředsedou obchodník Adalbert Fuchs. Podle tvrzení pana Gustava Fischla, posledního židovského občana města, však byla modlitebna využívána pouze o největších svátcích. Jinak dojížděli i krasličtí Židé na obřady do synagogy falknovské a používali i tamější hřbitov. Kraslice také zůstaly do roku 1938 v rámci současného regionu místem, kde žilo nejvíce židovských lékařů, právníků i profesorů a silný byl i vliv židovského kapitálu ve zdejších průmyslových podnicích. V osudném roce zde žilo 88 občanů, kteří se hlásili k židovské národnosti či židovskému náboženství.
Od smrti W. Blocha v září 1936 nebyl židovský svatostánek už příliš využíván, ale přesto na něj při běsnění „křištálové noci“ místní Němci nezapomněli. Přibližně ve stejném čase, kdy plameny zachvátily falknovskou synagogu, 10. listopadu 1938, kolem čtvrté hodiny odpolední, se tady nenávistný útok soustředil na modlitebnu.
Do této torzovité vzpomínky může dnes zařadit jedno z mála přímých svědectví, a to právě pana Gustava Fischla, který zde ohnivý okamžik hrůzy prožil. Uvedl, že místní nacisté 10. listopadu 1938 chtěli zapálit nejen modlitebnu, ale celý Blochův dům. Údajně tomu zabránili sami místní Němci. Nikoliv ovšem z piety k židovským spoluobčanům, nýbrž ze strachu, aby požár neohrozil vedlejší domy. Proto nacisté vnikli do domu, rozbili okna a těmi vyházeli na ulici veškeré zařízení modlitebny. Byly to dva sloupy, oltář, lavice, schránka na Tóru, stříbrné svícny a obřadní náčiní, tradiční závěs, lustr, knihy a cenná dokumentace. (Dochovala se pouze jedna samostatná židovská matrika s kraslickými údaji. Tu však převzal zdejší landrát hned začátkem října po mnichovském diktátu pro přesnou identifikaci židovských občanů, kteří tehdy ještě ve městě byli.) Potom řádící Němci vše polili benzínem a na ulici spálili.
Důležitou otázkou zůstává, zde v tomto čase hrůzy byli ve městě přítomni ještě další židovští občané. Tady je těžké dát spolehlivou odpověď. Cenným zdrojem v tomto směru je statistika sčítání židovských občanů v Sudetech k 17. květnu 1939. Z ní totiž vyplývá, že téměř sedm měsíců po této události žili přímo v Kraslicích ještě čtyři muži a tři ženy, kteří byli označeni za „stoprocentní“ Židy, sedm „míšenců 1. stupně“ a šest „míšenců 2. stupně“. Je tedy jisté, že v oné pohnuté době zde skutečně byli. Ovšem určení jejich identity je stále předmětem zkoumání. K určitému upřesnění pomohl pan Menachem Gold, původním jménem Hans, který je vnukem místopředsedy modlitebního spolku Adalberta Fuchse a dnes žije v izraelském městě Ber Sheva. Ten se totiž v osobní korespondenci zmínil o svých nejbližších příbuzných, sestřenici Meláni (Melly) a bratranci Walteru Khonovi. Ti byli později deportováni neznámo kam a dodnes se mu o nich nepodařilo nic zjistit. Dále to byl Eduard Fischl, který byl internován ve sběrném táboře Odeř u Karlových Varů, kde byla soustředěna řada Židů zatčených právě během „křišťálové noci“. To potvrdil i jeho syn. Stále však ještě chybí nejméně čtyři jména z nejohroženější kategorie plných Židů podle norimberských zákonů. A doposud se nepátralo po skupinách tzv. míšenců. Tady víme zatím jen o panu Gustavu Fischlovi, který měl „árijskou“ manželku.
Pan Gustav Fischl uvedl, že útoky vůči židovským obyvatelům začaly v souvislosti se zřízením kraslické služebny gestapa, což bylo kolem 10. října 1938 a vytvářely nátlak na odchod oněch „stoprocentních“ Židů. A přesto jich tu sedm bylo ještě v květnu příštího roku. A ani on, ani pan Gold, jehož rodiče a strýc tu měli velké domy s obchody, se nezmiňují o jakémkoliv ničení v průběhu osudného listopadového dne, jak tomu bylo v jiných místech. Je možné, že k tomu skutečně nedošlo , neboť je již předtím získali němečtí obyvatelé či je nechtěli převzít v dezolátním stavu. Ovšem to je pouze domněnka. Dále bylo v městě pět podniků a akciových společnosti s židovským vedením. Ty všechny byly „arizovány“ k 15. 8. 1939. Tolik k přímému svědectví...
V spisech uložených v Archivu Ministerstva vnitra jsou uloženy žádostí o vydání pasů a víz, které potvrzují, že mnozí krasličtí židovští občané, někteří ještě před „křištálovou nocí“, usilovali o emigraci. Podařila se však pouze několika málo žadatelům. Zejména rodině kožešníka Davida Adlera, vdově po majiteli tiskárny Emilu Tevelesovi, rodině advokáta JUDr. Eliase Rotefelda a majiteli továrny dr. Maxu Ostereicherovi. Naopak továrník Rudolf Kassowitz. s manželkou Martou zahynuli v Osvětimi. Vdova po doktoru Blochovi, paní Regina Blochová, žila již asi od září 1938 v Praze s dcerou Margaretou, provdanou Taussigovou, a jejím synkem Hanušem. Na podzim 1942 byla z terezínského gheta transportem odvezena do plynové komory v Treblince. Dcera byla deportována 10. června 1942 na Lublinsko, kde zahynula a její syn Hanuš byl 20. 7. 1942 ubit v koncentračním táboře Majdanek. Přesný počet obětí je zatím ve stádiu prověřování, stejně jako počet těch, kteří přežili. Určitě to lze už dnes tvrdit o obou synech továrníka Kassowitze, Alici Stránské, Hanuši Stránském a Emmě Bleyrové, která se však odstěhovala na Moravu.
Během války bylo v prostoru bývalé modlitebny zřízeno středisko místní Hitlerjugend. Tak není divu, že bezprostředně po válce byly tyto prostory v zdevastovaném stavu a ani jejich budoucnost nebyla nadějná. Ale to už je zase jiná kapitola kraslické židovské historie.