Tomáš Kraus: Má rodina

Tomáš Kraus se narodil v padesátých letech dvacátého století, aniž tušil, kam ho život povede. Ale co víme. A možná křičel: Jsem tu dobře? Narodil jsem se u dobrých lidí? Ve slušném století? Nevedu náhodou válku? Je tady zrušeno otroctví? Mám správnou barvu kůže? Vhodný původ? Smím dýchat? Tak děkuju, jak píše Ludvík Aškenazy v Černé bedýnce. Psal se rok 1954. Ve Spojených státech amerických jen pomalu končila éra senátora Johna McCarthyho, Korejská válka už skončila, v Sovětském svazu rok po smrti Josefa Visarionoviče Stalina nastoupil Nikita Chruščov a v Československu utužoval Antonín Zápotocký socialismus. Ale o tom nic nevíte, když se narodíte. A to ještě nevěděl, že za pět let spadne na Příbram meteorit…

O Teplicích a rodině maminky Flusserové

Když začneme rodinou mojí mámy, tak ta několik generací žila v Teplicích. Ale širší rodina je rozvětvená prakticky po celých severních Čechách, respektive v Sudetech, protože kořeny jsou ve Varnsdorfu, v České Lípě, v Teplicích samozřejmě, v Chomutově … skutečně severní Čechy.

Byla to německá rodina po několik generací, údajně přišli z Českomoravské vrchoviny, někdy snad v 17. století. Moje babička se původně jmenovala Hacklová, než si vzala dědečka Flussera. Marieta Šmolková¹, která ji ještě zažila, protože byla z Teplic, tvrdila, že moje babička měla pověst nejkrásnější ženy v Teplicích. A měli sedm dětí, pět holek a dva kluky.

Babička byla asi v domácnosti, ale vím, že dědeček a jeho otec, a ještě i jeho dědeček, to znamená čtyři generace, byli řezníci. Byli košer řezníci, ale potom někdy už od dvacátých let - podle některých záznamů - rozšířili obchod i na běžný sortiment, nejenom košer. Dokonce můj pradědeček Vilém, byl předsedou Spolku živnostníků v Teplicích, což byla poměrně prestižní funkce, protože Teplice byly jedny z nejvýznamnějších obchodnických center v Sudetech.

Teplice vůbec byly nesmírně významné. Ono se to dnes asi úplně neví, ale to byly lázně, které měly v době, řekněme od konce devatenáctého století do začátku 2. světové války, pověst lázní významnějších než Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Protože se tam sjížděla evropská elita, od ruských carů až po všechny německé intelektuály, básníky - Goethe, Beethoven, Schiller, ale třeba bratři Grimmové a Hans Christian Andersen. Opravdu elita, ale německy mluvící. Celá ta oblast byla německy mluvící. Čechů tam bylo poměrně málo, ale zároveň byla v Teplicích druhá největší židovská komunita v Čechách, ne v Československu, ale v Čechách, po Praze. A tím pádem také místní synagoga byla nesmírně významná, byla to dominanta města, jak je vidět na dobových pohlednicích.

Prarodiče už zřejmě byli v podstatě asimilovaná rodina, to znamená, že to probíhalo jako tehdy v Praze nebo v Brně. Oni se sice hlásili k židovskému náboženství, ale myslím si, že do synagogy chodili prakticky pouze o vysokých svátcích, to znamená třikrát, čtyřikrát do roka. Ale doma pravděpodobně drželi všechno, košer řezník, samozřejmě musel dodržovat všechno i doma, nejenom na veřejnosti. Pokud vím - co jsme nastudovali podle archivních materiálů - nejúspěšnější byla jedna z těch sester. Jmenovala se Anny a doma se vždy mluvilo o tom - moje máma to tak říkala - že Anny byla zpěvačka v místním teplickém divadle. V podstatě to byl understatement, jak se říká, protože já jsem pak zjistil, že nejenom že byla zpěvačka, ona byla nesmírně významná, byla dokonce klíčovou figurou v ansámblu v Teplicích, ale pak ještě v dalších divadlech v regionu kolem Teplic, v Mostě například. Byla jedna z mála hereček, které měly smlouvu na stálé angažmá. Ten soubor byl velmi prestižní, a navíc teplická opera a opereta, ale i činohra, měly tehdy velký „rúf“ (pověst – pozn.), to znamená, že byla poměrně známá a uznávaná, po Praze zase nejvýznamnější scéna. V Praze to bylo Nové německé divadlo a pak hned následovaly Teplice. A hráli tam významní herci, významní režiséři tam režírovali, nejenom českoslovenští, ale dojížděli tam i lidé z Německa, z Rakouska, z německy mluvících scén. Teta Anny byla nesmírně významná a úspěšná, ale nikdy se o tom doma nemluvilo. Moje máma o tom nemluvila vůbec, protože pro ni to bylo zřejmě strašně traumatické. To dětství a mládí muselo být úplně ideální. A když se to potom tím brutálním způsobem přerušilo, bylo to pro ty lidi strašné, nechtěli vzpomínat na to, jak to tam bylo krásné.

Maminka Emma Alice

Maminka se jmenovala původně Emma, ale nikdo jí tak neříkal, všichni jí říkali Alice, ona si to potom zformalizovala. Před válkou chodila do dívčí školy. Potom, když nastaly ony události, už nemohla ani nic dostudovat. V Praze už to nešlo. Museli hned po osmatřicátém, hned po Mnichovu - celá rodina - odjet do Prahy. Já jsem úplně přesně nevěděl proč. Proč se nerozjeli třeba za svými příbuznými, jedna větev té rodiny z Varnsdorfu - to byli vlastně sestřenice a bratranci – ti se rozhodli odjet do Palestiny. Podařilo se jim to a dodneška tam ta rodina je, dneska už samozřejmě čtvrtá generace. A jedna část rodiny se dokonce dostala do Latinské Ameriky, myslím, že do Argentiny, nebo do Uruguaye, taková opravdu exotická destinace. Jedna z těch mých pratet, jmenovala se Lilly Schäffer, měla někde v Sao Paulu údajně továrnu na boty. To se říkalo, ale jak to bylo doopravdy, nevím.

Pokud vím, když přijeli z Teplic, bydlela celá rodina v Malém Berlíně². A ten důvod, proč přijeli do Prahy, byl asi prozaický. Ten jsem dlouho nevěděl a až v naší databázi  jsme se to dozvěděli. Oni totiž čekali na pasy do Šanghaje, protože se rozhodli, že celá rodina odjede do Šanghaje. Podali si žádost. Do Šanghaje nebylo zapotřebí vízum, ale byl zapotřebí ten pas. A já vůbec nevím, jestli ho dostali. Ten pas jsem nikde nenašel. Ale tu žádost jsme našli prakticky u všech, u rodičů a všech sedmi dětí. Našel jsem jen adresu, kde žili, když začala platit nařízení o sestěhování. A deportační adresa, když šli do Terezína, je U Obecního dvora 2, což je tady za rohem na Kozím plácku, takový velký dům. A já vůbec nevím, jestli tam opravdu bydleli, nebo jestli to byla jenom fiktivní adresa.

Do transportu šli v červnu, myslím, ve dvaačtyřicátém roce. Protože táta tam byl jako první v listopadu jednačtyřicet a vždy psal o tom, že půl roku po něm přijela rodina. Potom, když už byly vyhlášené různé příkazy a zákazy, začala máma pracovat, a dokonce ten vlastník firmy, který ji zaměstnal, byl pražský Němec, prohlásil, že je Arbeits-wichtig³, tím pádem šla opravdu do Terezína až později, možná celá ta rodina kvůli tomu šla později, protože v té první fázi to bylo podobné jako na Slovensku, i v Praze se jeden čas říkalo, že lidi, kteří jsou důležití pro práci, nebudou deportovaní. A toto byla - zajímavé - fabrika na kravaty a seděli v Paláci Kotva, docela hezký, mně bylo líto, že se zbořil. Takže moje máma mi sama doma do konce života, když to bylo moderní, šila kravaty.

Rodina tatínka Krause

Začneme u mého pradědečka, který měl hodinářský krám v Českých Budějovicích na náměstí. To byla česká židovská rodina. I když mluvili také německy, protože v Budějovicích se mluvilo německy. Ale oni byli v té české větvi někdy od začátku 20. století, přiklonili se k češtině. Pradědeček se jmenoval Jakob Kollmann. Někde mám obrázky s vývěsním štítem toho hodinářství v Budějovicích. Dokonce jsem měl jeho barometr, kde bylo napsáno Jakob Kollmann, německy to tam bylo, Böhmisch Budweis. A někdo mi ho ukradl. To bylo v devadesátých letech, když se vykrádaly byty a baráky. Všechno bych býval oželel, ale barometr se už nikdy nenašel. A to mě mrzí nejvíc. Ono to nemělo žádnou cenu, jestli to někdo prodal, spíš to vyhodil. Pro mě to ale mělo obrovskou cenu, protože to je to jediné, co z té rodiny zbylo, z té budějovické. Moje babička byla Matylda Kollmannová. Narodila se v Budějovicích. A v rodině se tradovalo, že se s dědečkem Krausem seznámili ve vlaku. Jako z té anekdoty od Poláčka. Teď se dostávám k dědečkovi Krausovi, který byl Pražák. Původně ta rodina byla z Uhlířských Janovic, čtyři bratři, dvě sestry, byli nájemci poplužního dvora, to je dvůr, který pronajímal povozy a staral se tam o všechno možné ve městě, byla to taková zvláštní živnost. A oni byli nájemci. Já jsem dokonce objevil, kde bydleli. V Uhlířských Janovicích je velmi osvícená radnice, všechno jsme dohledali. Dědeček byl jeden z prvních, který odtamtud odešel do Prahy někdy v roce 1870, a vyučil se pánským krejčím. A byl natolik úspěšný, že si otevřel vlastní krejčovský salón. A potom s těmi svými věcmi objížděl, ne ještě republiku, ale objížděl různá místa, a tak se seznámil s babičkou, ve vlaku. A pak ho odvedli na frontu během první války, a tam dokonce vedl vojenskou vzpouru v Dobernu⁴, mám dokonce fotografii celého vojenského pluku, kde on je.

Táta František R. Kraus

Teď ale ten příběh mého táty. U toho dědečka je zajímavá ještě jedna věc. On byl tedy úspěšný obchodník s textilem a s obleky. Ale on se potom s mou babičkou Matyldou Kollmannovou rozvedl, což nebylo úplně běžné. To už tátu měli, táta je ročník 1903. A oni se rozvedli, muselo to být někdy ve dvacátých letech, protože táta byl relativně mladý a ono mu to vlastně neumožňovalo potom studovat, protože maminka zůstala prakticky sama a neměla z čeho žít. Táta žil s maminkou, v Kozí ulici. Kozí ulice číslo 1, roh Kolkovny. A vím, že říkal, že musel začít někde pracovat, takže začal pracovat v Prager Tagblattu⁵ jako elév, jenom poslíček, který donášel různé věci. A určitě mu to místo musel sehnat strýc Moritz Bloch, protože on v tom Prager Tagblattu v té době pracoval. A ukázalo se, že tím, že se dostal do této prestižní redakce, tak mu to otevřelo svět. On nejdřív začínal u piaristů⁶. To byla německá škola. Ale bylo zajímavý, že to byla taky klášterní škola v Panské ulici tady, ten kostel Na Příkopech je tam stále a za ním je klášter, piaristický. Ve vzpomínkách táty je to všechno popsané téměř idylicky. Ale bylo na tom zajímavé právě to, že v té třídě byla většina žáků z židovských rodin. Franz Kafka tam snad chodil také. Dokonce táta tvrdil, že seděl ve stejné lavici jako Kafka.

Táta z toho Prager Tagblattu potom přešel do Tribuny⁷, to byla také německy mluvící, taková intelektuální redakce, docela zajímaví lidé. Hlavně, on byl velký kamarád s Kischem, přestože Kisch byl o něco starší, ale on ho považoval za svého žáka, hrozně se mu věnoval, dokonce táta u nich jeden čas bydlel.

Táta byl pak ještě na reálném gymnáziu v Jindřišské⁸, což je přímo naproti hlavní poště. Také, myslím, že ta škola byla tehdy německá. Ale táta mluvil běžně česky, myslím si, že i před válkou, protože česky i psal. Ale máma ne, ta přijela do Prahy, a neuměla slovo česky. Celá ta rodina neuměla ani slovo česky, což bylo zvláštní, protože, ačkoliv žili v Sudetech, i tam Československo fungovalo, měli přístup ke všemu. Ale tam se ta němčina držela se vším všudy.

No a jednoho krásného dne šly spolu dvě sestry, moje máma a, myslím, že to byla zrovna buď Anny nebo Truda, nevím přesně která. A v rodině se říkalo, jak špatně mluvili česky. Když se prý otevírala Bílá labuť, což byla událost evropského významu, protože takový obchodní dům nikde jinde nebyl, bylo strašně populární tam chodit. A ta moje teta prý vždycky říkala: „Gémr in die Lapuťa.“⁹ Pravděpodobně šly někam po nákupech a potkaly tátu. A ten byl ohromený, jak hezky vypadají, šel za nimi, dal se s nimi do řeči, a tak to začalo. A vzali se. Ale nevím přesné datum té svatby. Někdy buď v devětatřicátém nebo ve čtyřicátém roce, protože mám svatební fotografii, ale nevím, z jakého je roku. A je to určitě před deportací.

Moritz Bloch

A k tomu se váže ta nejznámější povídka mého táty o Kafkovi, která se jmenuje Džbánek plzeňského a odehrává se v době, kdy jeho táta přijíždí do Prahy z fronty a přijde domů. Tam odpočívá a pošle si malého Frantíka pro pivo. A dá mu ten nejcennější předmět z domácnosti, což je džbán, který dostali rodiče ke svatbě od strýce Blocha. Moritz Bloch byl - dneska bychom řekli - šéf tiskové kanceláře císaře Františka Josefa. A Kisch tvrdí, že byl autorem manifestu Mým národům, že můj prastrýc vyhlásil 1. válku. Že to napsal on, podle toho stylu, měl prý takový vzletný rukopis. A co je na tom ještě zajímavější, že - jak to bývalo v židovských intelektuálních kruzích - oni se velmi přiklonili k Habsburkům, protože v době panování Františka Josefa od roku 1848 vrcholila židovská emancipace. Sice to začalo někdy za Josefa II. a Marie Terezie, i když s tou je to hodně komplikované, ale ten proces skutečně vrcholil až v roce 1867 přijetím rakousko-uherské ústavy. V té došlo k naprostému zrovnoprávnění Židů v rámci společnosti, a oni to připisovali císaři. František Josef byl nesmírně populární. Také se podle toho dávala jména. Kafka je podle Františka Josefa, můj táta také. A ti Franzové, všichni Werfelové a bůh ví kdo ještě. A když vzniklo Československo v roce 1918, hodně z nich to nevidělo rádo, včetně Blocha. Ale ono se potom stalo to, že si Blocha - protože byl natolik dobrý a zkušený - vzal k sobě do tiskové kanceláře prezident Masaryk a Bloch mu šéfoval tiskovou kancelář. Předtím pracoval pro Františka Josefa a potom pracoval pro prezidenta Masaryka. Máme fotku, je na internetu. On je opravdu nesmírně významná figura. Moritz, Mořic, někdy Maurus Bloch.

Po válce - Židovská obec jako rodina

Po válce byli rodiče významnými členy židovské obce. Táta byl ve vedení, potom tam dělal spoustu přednášek a oni mu dali, protože znal všechny a všechno, dělat kulturní programy, většinou se to dělalo na různé svátky, chanuka a purim. On si přitáhl své kamarády, Ljubou Hermanovou¹⁰, Arnošta Kavku¹¹, což byli v té době superstar. A na tu obec chodili jako domů. Ljuba Hermannová sama měla problémy za války, Kavka kupodivu ne, ten tím nějak neprošel, ale Hermannová ano, ona byla jakožto míšenka na Hagiboru.

Chodili jsme jako všichni dvakrát do roka do synagogy, většinou do Jeruzalémské. Ale táta později chodil třeba i v pátek, v sobotu. Ale ze začátku ne. A drželi jsme Vánoce samozřejmě. Madla (Madeleine Albright – pozn.) říkala: Noo, já jsem nevěděla, že jsme Židé, protože my jsme vždycky měli stromeček doma. Já jsem říkal: To my jsme měli taky, to měli všichni.

Nicméně všichni moji kamarádi byli z obce. To byla taková náhradní rodina. Hráli jsme tam divadlo, to vedla paní Dufková. My jsme tam chodili jako domů. Tam byl systém přednášek, které začal můj táta. On to vymyslel, že mladí lidé vlastně o tom judaismu nic nevědí, a že by bylo dobré jim začít něco říkat. První sérii tam jednak dělal on, ale domluvil se, on měl kamaráda Otu Heitlingera¹², který byl tajemníkem tehdejší rady, a oni to potom dělali společně. A když táta umřel, on to ještě táhnul sám, až do toho, já myslím, že skoro devětašedesátého. Pak většinou ti lidé zdrhli. Většina mých kamarádů odjela. Takže táta se osmašedesátého nedožil, zemřel v roce 1967.