V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi
-Birkenau ve dvou transportech deportováno 5 tisíc vězňů, kterým se narozdíl od dřívějších transportů dostalo
nebývalých privilegií
: při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých
sekcí tábora - proto rodinný
tábor. K privilegiím
patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu
podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku. V prosinci 1943
a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni
v rodinném táboře. Zatímco první transporty byly výhradně složeny z vězňů, kteří do Terezína
přišli z českých zemí, v pozdějších transportech pocházela zhruba polovina deportovaných z Německa, Rakouska či
Nizozemí.
V rodinném táboře, označovaném v Birkenau jako sekce BIIb, vězňové živořili na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou, trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. Úmrtnost zde ostatně nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi. Děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým Fredy Hirschem věnovaly improvizované výuce a hrám.
Nebývalá privilegia
, jichž se vězňům rodinného tábora dostalo, byla pro členy osvětimského odbojového hnutí naprostou
záhadou. Po nějaké době se jim však podařilo odhalit, že na osobních dokumentech vězňů stojí zkratka SB
a doba
6 měsíců. SB
- Sonderbehandlung
, česky zvláštní zacházení
- znamenalo v nacistickém žargonu krycí označení pro
popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.
Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září
1943, oznámeno, že budou přemístěni do pracovního tábora Heydebreck
. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky
s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni.
Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou
hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu. Členové osvětimské odbojové organizace varovali Fredyho Hirsche
a další vězně rodinného tábora před jejich hrozícím zavražděním a vyzývali je k povstání - na přípravu a
organizaci ozbrojeného odporu však nezbývalo dost času. Fredy Hirsch, od něhož se očekávalo vedení povstání, pak
zemřel na předávkování prášky na uklidnění - pravděpodobně spáchal sebevraždu.
Zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se tyto obavy potvrdily: narozdíl od března však vězňové procházeli selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných koncentračních táborů. Šťastnou náhodou se podařilo přesvědčit Mengeleho, aby provedl selekci chlapců z dětského bloku - části z nich se nakonec podařilo dožít osvobození. V rodinném táboře zbylo zhruba 6-7 tisíc vězňů, kteří byli mezi 10. a 12. červencem 1944 během dvou nocí zavražděni. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.
Dodnes není zcela zřejmé, proč organizátoři konečného řešení
rodinný tábor i s jeho na osvětimské poměry neobvyklými
privilegii
vytvořili - jen aby jej po několika měsících zase zlikvidovali. Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná
akce souvisela s nacistickými snahami maskovat genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního
výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit.
Delegátovi Červeného kříže pak terezínská komandantura SS předváděla Potěmkinovu vesnici
, která měla jen málo
společného s krutou terezínskou realitou. Vězňům rodinného tábora bylo několik dní před jejich zavražděním nařízeno
napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z pracovního tábora
Birkenau. Terezínští
vězňové tak měli před návštěvou komisaře Červeného kříže získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti
či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především naživu. Někteří historici se též domnívají, že rodinný
tábor měl sloužit pro podobnou zmanipulovanou návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže - tentokrát v Osvětimi.
Likvidace rodinného tábora 8. března a 10.-12. července 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době druhé světové války.