Je známo, že terezínská kultura a výtvarná tvorba představuje zcela ojedinělý fenomén jak ve srovnání s ostatními koncentračními tábory, tak i v širším historickém kontextu. Samotné terezínské sbírky jsou dosud mladé, vznikaly od konce války, významnější měrou teprve v 60. letech, samotných historických výstav nebylo dosud mnoho, důkladnějších monografických výstav proběhlo jen několik, ani literatura věnovaná této problematice není dosud příliš rozsáhlá. Proto je tak významnou událostí současná expozice v bývalém Terezínském ghettu, která představuje téměř 1000 kreseb od více než 40 autorů a je zdaleka největší výstavou terezínských kreseb v historii. Většina kreseb nebyla dosud vystavována, mnohé autory dosud literatura nezaznamenala.
Výběr
Z tohoto důvodu jsme pociťovali zvláštní odpovědnost při tvorbě expozice. Tím spíše, že shodou okolností se mohla uskutečnit v prostorách, kde sídlilo tzv. Technické oddělení terezínské samosprávy a kde většina nejhodnotnějších kreseb vznikla, v kasárnách, kde mnozí terezínští umělci také žili. Expozici bylo možno uspořádat buď tematicky, nebo podle jednotlivých autorů. Výsledek je kompromisem mezi oběma přístupy: rozdělení umělců podle charakteru tvorby a postavení v ghettu stejně jako řazení děl uvnitř monografických souborů do jisté míry také sleduje tematické hledisko.
Přestože výběr byl prováděn několikrát ve snaze vybrat nejhodnotnější práce všech umělců, přece se v důsledku omezeného prostoru nakonec nepodařilo rozmístit všechny kresby přesně podle našich představ. Expozice není zcela reprezentativní, pokud jde o terezínskou tvorbu, využili jsme především sbírku PT a ŽMP a soukromou sbírku Tomáše Haase-Fritty, nemohli jsme využít podle našich představ sbírku v Jad vašem ani materiály uložené v Americe. Z tohoto hlediska není dostatečně zastoupeno zejména dílo B. Wachtela, M. Schalkové, N. Trollera, M. Plačka, F. Blocha, A. Morgana, P. Fantla, snad A. Kantora, stejně jako řady amatérů, jejichž práce mají zcela zvláštní půvab. V některých případech není z prostorových nebo technických důvodů zcela reprezentativně zastoupeno ani dílo významných umělců, které nám bylo dostupné - to se týká zejména Bedřicha Fritty, částečně Otty Ungara. Cílem, kterému jsme při výběru dávali přednost, bylo však spíše představit terezínskou výtvarnou tvorbu v co nejširším přehledu, v co nejširším zastoupení všech významnějších autorů. (Obsáhlejší soubory bude snad možné zhodnotit a ukázat veřejnosti nejlepším způsobem při monografických či tematických výstavách z díla terezínských malířů.) Chtěli jsme vyvolat terezínské prostředí, jeho autentický obraz, a umožnit návštěvníkům, aby si sami hledali odpověď na otázku, v čem je pravdivost tohoto umění a jaká byla skutečná podoba terezínského ghetta. Doufáme, že cestu do nové expozice najdou nejen experti a zahraniční návštěvníci, ale že v mnohém ukáže minulost jejich města i jeho současným obyvatelům.
Svědectví
Dnes je známo daleko více o terezínské hudbě, kterou je možno reprodukovat v podstatě v původní podobě, a o terezínském divadle, které inspirovalo v poslední době řadu pokusů o své oživení. Terezínské výtvarné umění stejně jako literaturu je naopak možné vnímat pouze individuálně. Platí mu tak snad menší divácký zájem, má však zase jiné přednosti: výtvarné dílo je nepochybně nejautentičtějším svědectvím o minulosti, má většinou stále podobu stejného originálu, jako když vyšlo z ruky svého tvůrce, je a zůstává trvale stále věrným otiskem určité chvíle a prožitků svého tvůrce, toho, co považoval za důležité, co přitahovalo jeho pozornost, stejně jako emocí, které v něm situace a prostředí vzbuzovalo.
Z tohoto hlediska podává terezínská výtvarná tvorba nejobsažnější a zároveň nejkonkrétnější svědectví o terezínském životě a prostředí. Předně je třeba rozptýlit rozšířený předsudek, že výtvarná tvorba, na rozdíl od hudební a divadelní, byla něco okrajového. Co do počtu aktivních umělců a tvůrců je tato oblast velmi dobře srovnatelná s ostatními, a to jak na úrovni vynikajících výkonů, tak méně významných tvůrců a amatérů. Domníváme se, že stejné příčiny, které způsobovaly mimořádnou přitažlivost jiných kulturních projevů v ghettu, byly rozhodujícím podnětem i v oblasti výtvarné. Ačkoli si to snad neuvědomujeme na první pohled, všichni v ghettu si byli vědomi výjimečné historické situace v Terezíně, a téměř každá kresba byla vědomě či nezáměrně podnícena touto situací a snahou zaznamenat či vyjádřit nějaký její aspekt.
Nejdůležitější a nejzajímavější zvláštnost výtvarné tvorby v ghettu je však dána specifickým charakterem výtvarného projevu obecně, který má možnosti širokého výrazového rozpětí, téměř vždy si však uchovává nějaký významový vztah k realitě. Tím se dostáváme k čas od času se vynořující diskusi, do jaké míry se v případě terezínských či obecně koncentráčnických kreseb jedná skutečně o umění, nebo pouhou dokumentaci výjimečných životních podmínek v koncentračních táborech. Naštěstí obsah slova umění se v poslední době spíše rozšiřuje a nikoho by již nenapadlo z něj jakékoli výtvarné projevy kvůli definici předem vylučovat. Taková otázka je nepochybně špatně položena, máme se spíše ptát, co je zvláštním přínosem právě tohoto druhu umění.
Odpověď zní, že nepochybně velkou část hodnoty těchto kreseb tvoří dokumentární význam, a to i v případě, že skutečnost ghetta nijak nepopisují, protože vždy jsou výrazem nějaké situace, často v souvislostech, které si uvědomujeme teprve s jistým odstupem. Většina těchto prací se však samou povahou svého média vztahuje k reálnému prostředí ghetta a životu jeho obyvatel daleko bezprostředněji než kterýkoli jiný druh umělecké tvorby. Prohlížíme-li stovky a tisíce dochovaných kreseb, velmi rychle vstupujeme do uzavřeného světa, který v různých variantách a podání poskytuje pohled na tytéž skutečnosti a podmínky. Právě různé pohledy a různý výraz v tlumočení stejného prostředí a okolností vytváří napětí, které je dobrým vodítkem při poznání historické skutečnosti, o níž se jen výjimečně dochovalo svědectví tak bohaté jako právě v terezínské výtvarné tvorbě.
Motivy a symboly
Z tohoto důvodu jsme se snažili okruh terezínské výtvarné tvorby prezentovat v co nejširší možné podobě, aniž bychom z něj vylučovali i projevy zdánlivě okrajové nebo vědomě tendenční. Právě ty jsou v této expozici vystavovány poprvé - jednak oficiální tvorba umělců ghetta pro samosprávu, jednak produkce uměleckých dílen a amatérů. Obojí pohled má určitou zkreslující tendenci. Oficiální práce se podílely vědomě na podpoře obrazu ghetta jakožto vzorného židovského sídliště, včetně různých dezinterpretací či vytváření zástupných problémů, s cílem podpořit autoritu samosprávy a stabilitu poměrů v zápase se zkázonosným časem a nevypočitatelným nepřítelem. Není pochyby, že nikdo z výtvarníků s touto náplní své práce nesouhlasil, dobře ale chápali, že je nezbytná. Je zajímavé, že podobná stylizace, nebo lépe autocenzura, se uplatňuje také v práci umělců méně významných, a především amatérů, kteří se věnovali výtvarné tvorbě převážně pouze ze záliby, jako koníčku nebo tak potřebnému sebevýrazu v uzavřeném prostředí ghetta. Jejich zájem je spojen s každodenním životem ghetta, také oni velmi dobře věděli, nebo alespoň tušili, co je nedovolené, a právě takovým námětům se ve svých kresbách většinou vyhýbali. Tuto autocenzuru je ovšem v historickém materiálu daleko obtížnější odhalit. O to větší je překvapení, když mezi desítkami či stovkami kreseb takového autora najdeme některé, které se z tohoto bezkonfliktního obrazu ghetta najednou vydělují: tak např. u M. Weinerové najdeme vedle barevných akvarelů, líčících okrasné povrchové úpravy hřbitova ghetta, najednou sotva čitelný náčrtek transportu přicházejícího do ghetta nebo stejně obtížně čitelný náčrtek rozmístění pecí v terezínském krematoriu. F. M. Nágl vedle přehnaně barevných kvašů a akvarelů téměř idylických terezínských ubikací a dvorků v jednotlivých kresbách zachytil najednou hromady transportních zavazadel před šlojskou v Mysliveckých kasárnách, sotva rozeznatelné hromady rakví, složených před terezínskou márnicí v kasematech, ve zdánlivě líbivé krajince odhalíme náčrtek sčítání v bohušovické kotlině apod.
Některé takové motivy nabyly v ghettu téměř symbolického významu: pohřební vozy, sloužící k dopravě starých, nemocných, mrtvol, ale také chleba, zásob a materiálu, se staly takovým obskurním a hrozivým mementem, které nebylo možné přehlédnout (jsou zachyceny v kresbách Fritty, Haase, Ungara, Fleischmanna, Blocha, Nágla, Neugebauera, Kleina, Mullera). Podobně obskurní symboliku nesl motiv starých lidí, zejména žen, nejčastěji ve frontách na jídlo nebo při spěšném odnášení fasovaného přídělu (Bloch, Fleischmann, Fritta, Ungar, Haas, Eismannová, Schalková, Nágl). Jiným takovým snad nejvýraznějším symbolem ghetta se staly postavy slepců, tápajících ve tmách svého osudu stejně jako všichni vidoucí v ghettu (Haas, Fritta, Fleischmann, Ungar, Haas, Muller, Zadikowová, Aussenberg). Podobně přízračným a jedním z nejrozšířenějších motivů byla tzv. cvokárna
- eufemisticky psychiatrické oddělení - v Kavalíru, často jen zevně patrný zahrádkový plot vymezující maličký prostor svobodného pohybu zdejších chovanců (Fritta, Fleischmann, Neugebauer, Nágl, Muller, Kien). Podobně také mrzáci a invalidé z Kavalíru, nejobskurnějšího místa v celém malém terezínském světě. Ze stejného důvodu přitahovaly pozornost umělců scény v nemocničním parku na dvoře Vrchlabských kasáren (Fleischmann, Haas, Spier, Aussenberg).
Snad nejrozšířenějším motivem všech umělců i amatérů byl pohled na bohušovickou vlečku, zejména na koleje ve vjezdu do terezínského ghetta v bývalé bohušovické bráně, včetně tolikrát zobrazené výhybky...
Koleje, závory, ruce
Co je, prosím vás, tak zajímavého na kolejích? Pro život ghetta ale znamenaly vše, bylo to synonymum pro transporty, které tudy odcházely neznámo kam, ze stejného místa, kde se každodenně konalo rozloučení s mrtvými a odkud byly rakve odváženy do krematoria. Podobně by obřadní síně ghetta v kasematech sotva byly zajímavé samy o sobě, ale byly chmurným symbolem života terezínského ghetta (Bloch, Fleischmann, Neugebauer, Nágl, Weinerová, Fritta, Morgan). Symbolický význam dostaly na podzim také siluety větví líp na terezínském náměstí, svým zalamovaným tvarem připomínající lidské ruce vztažené k nebi (Fritta, Haas, Ungar, Argutinská, Wodak). I obyčejný plot lemující pražskou silnici nebo oddělující jednotlivé sekce ghetta, či plot z ostnatého drátu okolo náměstí se snadno stal takovým symbolickým motivem, výstižně charakterizujícím život v Terezíně a fakt uvěznění a perzekuce. Stejně tak snadno překonatelná překážka, jakou byla závora ghetta se stráží četníků a ghettowache. Proti tomu byla pirátská černá vlajka SS na věži komandatury symbolem, který nepotřeboval vůbec žádného komentáře, ačkoli ona byla zároveň motivem pro svou jednoznačnost natolik nebezpečným, že se s ní setkáváme jen výjimečně na kresbách Ungara, Spiera a Fritty. Objevují se i jiné motivy, které jsou podobně příznakové, ale s neutrálním nebo pozitivním obsahem: např. kresby z pekárny, kde každý z umělců rád pracoval, protože tady bylo teplo, šance získat alespoň kousek chleba navíc, a především ta opojná vůně, která vydala nejen za večeři, ale dovolila i snít o blahobytu. Ze stejného důvodu bylo oblíbeným místem odpočinku na šancích místo nad pekárenskými komíny, od nichž se šířila tato opojná vůně - snad proto také zachytilo tento motiv opakovaně tolik umělců (Fritta, Kien, Haas, Neugebauer, Klein). Podobně zvláštním významovým motivem jsou pohledy ze šancí nebo oken na vzdálené kopce Českého středohoří, jediný výhled z Terezína do světa zdánlivé svobody a volnosti. Zvláštní pozornosti se ze stejného důvodu těšily malé děti, tak nepřípadný motiv v terezínském světě, tak ode všeho odlišný a kontrastní, svoji výjimečností symbolizující zcela jiné hodnoty.
Poselství
Přes nesporný dokumentární charakter terezínských kreseb jsme chtěli připomenout, že k nim nelze přistupovat zcela nepředpojatě a bez znalosti dalších okolností a souvislostí. Přesto jsme se ve výběru pro tuto expozici nijak neomezovali a zařadili do ní i kresby, jejichž význam je nejasný nebo kontroverzní. Domníváme se, že poučený návštěvník zde bude moci své znalosti prohloubit, méně znalý bude možná zaskočen a zmaten, ale bude zde mít dost materiálů, aby se správné odpovědi dopátral zde nebo při dalším bádání.
Jejich poselství není jednoznačné a k jeho porozumění lze dospět jen dalším studiem, k němuž by expozice mohla snad být prvním impulzem a současně odpovědí na řadu otázek.