Zakrátko tomu bude rok, co se v Praze za účasti 46 států konala Konference o osudu majetku obětí holocaustu. Třicátého června byla završena Terezínskou deklarací, slavnostním prohlášením, v němž se mimo jiné hovoří o důležitosti navrácení komunitního a individuálního majetku náležejícího obětem holocaustu
. Jak se v deklaraci dále praví, účastnické státy požadují vyvinout veškeré úsilí k napravení ... konfiskací, nuceného prodeje a prodeje pod nátlakem, jež byly součástí perzekuce nevinných lidí, z nichž převážná většina zahynula bez dědice
.
Naplňování uvedené výzvy, která vlastně jen slavnostně opakuje, co je u nás zakotveno v zákonu o restituci židovského majetku z roku 2000, pak konkrétně vypadá třeba takto. Úspěšný židovský podnikatel Richard Bloch z Hartmanic na Šumavě se po okupaci v březnu 1939 rozhodl s celou rodinou emigrovat. Prodej sbírky obrazů přitom mohl jemu i jeho blízkým usnadnit život v zemi, která by je přijala. V té době ještě někteří Židé mohli, byť s obtížemi, zemi opustit. Tak odjela i rodina Richarda Blocha, ovšem bez dvou svých obrazů: Pokud chtěli vyvézt ostatní, museli jimi uhradit vývozní povolení. Bylo přitom zvykem, že hodnota takových darů dosahovala až 20 % odhadní ceny vyvážené sbírky, takže se jednalo o významnější díla. Ta z Blochovy sbírky ještě v roce 1939 obohatila kolekci Národní galerie.
Když syn Richarda Blocha Walter, žijící v Německu, požádal před dvěma lety o navrácení uvedených obrazů, Národní galerie to odmítla. Prý šlo o typický projev dobové praxe darů za vývozní povolení
, čemuž je třeba rozumět takto: Stejné praktiky panovaly již před válkou a ani jejím počátkem se podle Národní galerie vlastně nic nezměnilo.
Richard Bloch s rodinou však ze země neodjížděl tak, jako snad před okupací jiní lidé. Blochovi nejeli na výlet do ciziny, ani se jim z ničeho nic neznechutilo žít v Čechách. Museli z rodné země pryč, protože jim v nenávistné antisemitské atmosféře šlo jako Židům o život. Prchali a v nejistotě věděli jen jediné: Není kam se vracet.
Pan Bloch má smůlu
Tomuto náhledu dal loni za pravdu Obvodní soud pro Prahu 1 a nařídil obrazy Walteru Blochovi vrátit. Národní galerie se odvolala a přitom, což je vskutku ostudné u kulturní instituce tohoto jména, v písemném vyjádření vyslovila názor, že Židé byli v nebezpečí života až od roku 1940. Jinými slovy: S hitlerovci v ulicích se Židé neměli čeho bát.
Národní galerie dala současně ještě jinak najevo, že Walter Bloch od ní žádnou vstřícnost v duchu zákona a Terezínské deklarace očekávat nemůže: Obrátila se totiž na ministerstvo kultury se žádostí, aby dvě díla, která chtěl pan Bloch restituovat, nechalo prohlásit za kulturní památku. Ministerstvo vyhovělo, a tak když minulý měsíc Městský soud v Praze zamítl odvolání Národní galerie proti verdiktu nižší instance, dostal tím sice Walter Bloch naději, že se rodinných obrazů dočká, ale coby české kulturní památky si je nejspíš stejně nebude moci domů odvézt. A kdo ví, Národní galerie možná půjde ještě dál a ve snaze prokázat, že po březnu 1939 neměli Židé důvod utíkat z protektorátu, podá dovolání k Nejvyššímu soudu. Proč to nezkusit? Třeba jí obrazy zbytečně prchajícího pana Blocha nakonec přece jen zůstanou.
Leo Pavlát (Psáno pro Roš chodeš a Rádio Česko.)
Z pohledu práva je na postupu Národní galerie v popsaném sporu zarážející skutečnost, že ve snaze zpochybnit oprávněnost restitučního nároku pana Blocha Národní galerie ve svých vyjádřeních překrucuje obecně známé historické skutečnosti a uvádí zjevné nepravdy a tím přímo porušuje povinnost obrazy bezúplatně vydat na základě výzvy oprávněné osoby, kterou jí ukládá speciální restituční předpis, zákon č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holokaustem.
Takovým jednáním Národní galerie v Praze porušuje dále i povinnost upravenou zákonem č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, povinnost využívat majetek státu účelně a hospodárně k plnění funkcí státu.
Národní galerie Praze brání naplnění vůle státu vyjádřené zákonem napravit majetkovou křivdu způsobenou v období holokaustu. Národní galerie tak svým jednáním bohužel prodlužuje trvání majetkové křivdy z období holokaustu.
Mgr. Ladislav Prošek (Autor je advokát, zastupuje pana Waltera Blocha v jeho sporu s NG v Praze.)