Svědectví Salmena Gradowského o rodinném táboře v Birkenau

Noc

Tak vypadala ona noc, strašlivá, krvavá noc o Purimu 1944, ve které oni, vrazi světa, připravili pro mladé, svěží životy masakr. Počet zavražděných dosáhl pěti tisíc. Vrazi přinesli tyto české židy jako oběť svému bohu. Připravili se opravdu důkladně, všechny přípravné práce pro tu velkou slavnost vykonali již den předtím. Zdálo se, jako by i měsíc s hvězdami a nebem uzavřely přátelství s ďáblem, jako by se dnes obvzlášť vystrojily. Jako by tento svátek měl být ideální, impozantní a velkolepý. Náš Purim změnili na Tiša beav! ¹²

Nálada v táboře

V táboře panuje mezi židy zádumčivě smutná nálada. Všichni tu obcházejí stísněni a zdrceni. Vše žije v tisnivém očekávání. Už včera nám bylo řečeno, že k nám asi oni¹³ přijdou a pece se roztápěly nepřetržitě již po tři dny, aby byly připraveny pojmout nové hosty. [...] Čeští židé [...] už skoro sedm měsíců žijí v tom ztraceném a nejnešťastnějším koutě celého světa a vědí všechno, rozumí všemu. Vidí přece každý den ten veliký, černý ohnivý dým, který vyvěrá z temného pekla k vysokému nebi, každý den s novými oběťmi. [...] Ale čeští židé věřili a doufali, že je osud našeho národa nepotká [...]. Faktem zůstává, že to byl první případ, kdy židovský transport, celé rodiny neměly jít do ohně, ale společně přešly do tábora. To jim bylo útěchou, znamením, že velmoc je vyčlenila ze všeobecného židovského zákona. [...] Nedovtípily se, že nyní darovaný život jim byl dán kvůli jistému cíli, kvůli jistému ďábelskému účelu. Ten barbarský klam je natolik pohltil, že si myslely, že budou ještě žít.

A když byl účel klamu dosažen, není již jejich život potřebný a jsou na tom stejně jako všichni židé, jejichž konečný cíl je ve smrti.

Neočekávaně, znenadání k nim přišla zpráva o tom, že budou z tábora odesláni. [.. ]

V táboře panuje napětí, ačkoli to není první případ, kdy se něco týkalo tisíců najednou a lidé z tábora věděli až moc dobře, že je vedou přímo na smrt. Ale dnes je to výjimečný případ, protože dnešní oběti sem přišly jako celé rodiny a věřily, že zde budou žít, a doufaly, že budou osvobozeny - žily tu přece už sedm měsíců [...]. Všichni soucítí s těmi tisíci svěžích životů, které tam nyní sedí uvězněny ve studených temných barácích. Dveře jsou zabedněné prkny, oběti jsou zavřeny jako v kleci.

Rodiny jsou dovnitř zavlečeny již rozděleně, odloučeně: samotná žena pláče v jednom baráku, muž truchlí ve druhém a vyspělejší děti ve třetí hrobce, sedí tam a pláčí, volajíce ještě mámu a tátu.

A ty bestie jásají, jak se jim to dobře vydařilo, že zvládli přeměnit náš Purim v Tiša beav.

Velmoc se připravuje

Již tři dny předtím, v pondělí 6. března 1944, přišli ti tři. Lagerführer, chladný vrah a bandita, Oberscharführer Schwarzhuber, Oberrapportführer Oberscharführer ... ¹⁴ a náš Oberscharführer Past, vedoucí všech čtyř krematorií. Všichni společně obcházeli okolí krematorií a rozpracovávali strategický plán, například kde postavit hlídky, kde zesílit stráž. Veškerá vojenská opatření měla být připravena pro den jejich velké radosti.

Pro nás to bylo velké překvapení, neboť za celou dobu naší šestnáctiměsíční tragické, hrůzostrašné sonderarbeit se stalo poprvé, aby mocní zajišťovali takové bezpečnostní prostředky.

Před našima očima prošly již statisíce silných, mladých, plnokrevných životů. Nejeden transport Rusů, Poláků a také cikánů, kteří věděli, že je vedou na smrt, a přesto se nikdo z nich neodvážil postavit se na odpor nebo začít bojovat. Všichni šli jako ovce na porážku. Za celých šestnáct měsíců mohu zaznamenat jako výjimku jen dva případy. Smělý, odvážný chlapec z bialystockého transportu se vrhl na hlídku s nožem a několik mužů krvavě pobodal. Když pak utíkal, zastřelili ho. Ten druhý případ - před kterým skláním hlavu v hluboké úctě - je případ s varšavským transportem. To byli židé z Varšavy, kteří byli americkými občany a mezi nimiž byli také rození Američané. Všichni společně měli být posláni z mezinárodního tábora v Německu do Švýcarska, kde měli být pod ochranou Červeného kříže. Panující kulturní velmoc přivedla Američany místo do Švýcarska do krematoria, do ohně. Pak se stala ta heroická událost, kdy jedna hrdinná mladá žena, tanečnice z Varšavy, vytrhla Quakernackovi, Oberscharführerovi z osvětimského politického oddělení, revolver a zastřelila Rapportführera, známého banditu, Unterscharführera Schillingera.¹⁵

Její skutek vyburcoval jiné odvážné ženy, a ty se vzteklým a rozvášněným potěšením fackovaly a mlátily láhvemi a jinými předměty tváře uniformovaných esesáků.

To byly ojedinělé transporty, ve kterých se lidé stavěli na odpor, protože věděli, že nemají co ztratit. Ale jinak šly celé statisíce vědomě jako ovce na porážku. Proto u nás vyvolaly dnešní přípravy takové překvapení. Odhadovali jsme, že oni už určitě zaslechli, že čeští židé, kteří jsou v táboře s celými rodinami již sedm měsíců, vědí přesně, co se v táboře děje... a nedají se jen tak lehce. [...]

Plán byl vypracován do nejmenších vojenských podrobností. My, nejubožejší oběti našeho národa, jsme byli postaveni do bojové linie proti našim vlastním sestrám a bratřím. Museli jsme být v první linii, na kterou by se oběti eventuálně vrhly, a za štíty našich těl stáli hrdinové a bojovníci velmoci s kulomety, granáty a pistolemi - aby na ně odtud stříleli.

Přešel den, druhý a třetí. Přišla středa a dnes už definitivně je ten stanovený den, kdy musí transport přijít. Transport se opozdil ze dvou příčin. Ukázalo se, že kromě strategických příprav je třeba i morálních pojistek. A ještě jedna příčina, kterou si velmoc speciálně vymyslela pro větší masakry - odehrávaly se o židovských svátcích. To vrahy přimělo k tomu, aby oběti připravili o život ve středu, kdy židé slaví Purim. [...]

Vyvedení ke smrti

V tichu, v tajemném tichu noci je slyšet hluk aut. To jedou do tábora, aby nabrala oběti. Vyjí zlí, divocí psi. Přátelé jsou již připraveni vrhnout se na oběť. Jsou slyšet burácivé hlasy opilých oficírů a vojáků, kteří už stojí přichystáni.

Přišli také němečtí a polští vězňové, kteří dobrovolně nabídli v den svátku pomoc, a všichni dohromady, vrazi, sebranka ďáblova, přišli, aby oběti nacpali do aut a odeslali ke krematoriu. [...]

Prkno, které blokovalo první hrobku, bylo sundáno. To zatlučené prkno tvořilo vlastně do této chvíle pro oběti ochrannou stěnu. [...] A nyní se dveře rozevřely a oběti zůstávají nervózně a roztřeseně stát, zděšeně pohlížejí na ty bestie a instinktivně se jako před strašidlem tlačí do nitra hrobky. Rády by někam utekly, unikly, aby je to barbarské oko nevidělo.

Poděsily se, když uviděly obličeje, všechny ty obličeje lidí, kteří přišli, aby jim vzali život. Psi, které měli s sebou, vyli a ti první se už vrhli na oběti. Bestiální Poláci a Němci začali brzy mlátit mladé židovské dívky holemi. Zoufalý dav se schoulil do klubka a jako jeden houf se dal velice pomalu do pohybu. Poté se houf rozpadl do skupinek. Rezignované, zklamané, zhroucené ženy běží k autům, protože se chtějí vyhnout kousnutí divokých psů nebo ráně rozzuřených bestií. Nejedna při běhu s dítětem upadla a nenasytná země se tak hned začala napájet teplou krví z mladé židovské hlavičky. [...]

Jsou tu

Nešťastné oběti už přijely. Auta se zastavila. Srdce obětí se zachvěla. Ženy, které jdou nyní na smrt, zde stojí v nitru rozrušené, jsou však bezmocné, rezignované a zklamané. Prohlížejí si prostranství, budovu, ve které brzy navždy zmizí jejich mladé životy, jejich ztepilá těla.

Nemohou pochopit, co chce ta hrstka důstojníků se stříbrnými a zlatými výložkami, s lesklými revolvery a granáty po boku.

[...]

Odhazují věci - všechno, co si s sebou vzaly na cestu. Nesmějí mít u sebe žádné věci a ani o to již nestojí.

Volně, bez odporu se nechají sundávat z aut, padají jako v bezvědomí, jako posečené klasy přímo do našich náručí. No vezmi mne, můj milý bratře, za ruku a veď mne ten kousek cesty života, který mi do smrti ještě zbývá. Vedli jsme je, ty naše milované, drahé, něžné sestry, drželi jsme je v náručí, jdeme bez hlesu krok za krokem a naše srdce rytmicky buší. Trpíme s nimi, krvácíme stejně jako ony a cítíme, že každým krokem se vzdalujeme od života a blížíme se smrti.

A předtím než sestoupí do temného bunkru, ještě než sejdou na první schod do hrobu, podívají se naposledy na nebe s měsícem - a z obou srdcí se instinktivně vydere hluboký vzdech. [...]

V šatně

Mnoho elektrických lamp osvětluje velký podzemní sál, ve kterém stojí dvanáct sloupů nesoucích tíhu budovy. Podél zdí a okolo sloupů jsou již dlouho připraveny lavičky a přitlučeny věšáky pro věci obětí. Na prvním sloupu visí cedule, na které je v nejrůznějších jazycích vysvětleno, že jste přišli do sprch a že si musíte vysvléknout všechny věci, protože budou dezinfikovány.

Byli jsme zasaženi tak jako oběti, rozechvěle se rozhlížíme. Ony vědí vše, všemu rozumí, vědí, že to není žádná sprcha, ale že ta místnost je chodba vedoucí k hrobu. A ten sál má být úplně naplněn lidmi. Přijedou další auta s oběťmi a sál všechny pozře. [...] Nenašli jsme v sobě vůbec odvahu, nebyli jsme schopni té drzosti, abychom našim milovaným sestrám řekli, že se mají svléknout donaha. Neboť věci, které ještě měly na sobě, vytvářely jakýsi ochranný plášť, ve kterém spočíval jejich život. V tom okamžiku, kdy si svléknou věci a zůstanou stát úplně nahé, ztratí svoji poslední oporu, do níž je zahalen jejich život. [...] První otázka, kterou měly všechny ženy na rtech, byla, zda již přijeli muži.

Dlouho však takto stát nesmějí. Ty zločinecké bestie na sebe nenechají dlouho čekat. Vzduch prořízne křik opilých banditů, jejichž zvířecky žíznivé oči se chtějí rychle nabažit jejich nahoty, nahoty mých milovaných, krásných sester. Hole dopadají na záda, hlavy i jinam. Šaty z jejich těl rychle padají na zem. Část z nich se stydí, snaží se někde ukrýt, schovat svoji nahotu. Ale zde není po ruce ani malé zákoutí, není zde místo pro stud. Morálka s etikou - ty hynou v hrobě podobně jako život.

[...}

Přijelo mnoho dalších aut a oběti opět přicházejí do velkého sálu. Z řady těch nahých žen se mnohé odtrhly a vrhají se divoce s pláčem a křikem k nově příchozím, neboť nahé děti uzřely své mámy, a líbají se, objímají a radují, že se opět zase shledaly. Děti se cítí šťastné, protože je ke smrti doprovodí matka, matčino srdce. Všechny se svléknou a všechny se postaví do jedné řady. Část pláče, část stojí a tiše se třese. Jedna si rve vlasy z hlavy a divoce mluví sama k sobě. Když si stoupnu blíž, slyším pouze tato slova: Kde jsi, můj milovaný, proč za mnou nepřicházíš, jsem přece dostatečně mladá a krásná. Ty, co stály okolo, mi řekly, že se zbláznila již včera ve vězení. Jiné k nám tiše a klidně mluví: Ach, jsme přece tak mladé! Rády bychom ještě žily, kéž bychom si mohly ještě utrhnout aspoň kousek života! Ani nás o nic nežádají, protože vědí, že my jsme oběťmi stejně jako ony. Chtějí s námi jenom mluvit. Obvykle mluví ony, protože jejich srdce jsou přeplněna a chtějí se před smrtí svěřit se svým utrpením člověku, který ještě žije.

Sedí tam také skupina žen, které se objímají a líbají. To se našly sestry a schoulily se do klubka, do jednoho chumlu.

A tamhle sedí na lavičce nahá matka a drží na klíně svoji dceru. Děcko, děvčátko, kterému ještě není ani patnáct let. Matka ji tiskne k prsům a líbá na všechny části těla. Proud horkých slz dopadá na mladou květinu. To matka oplakává své dítě, které bude muset vlastníma rukama brzy odvést na smrt.

V sále, ve velkém hrobě, se nyní rozzářilo další světlo. Na jedné straně velkého pekla stojí vystavena alabastrově bílá ženská těla, která čekají, až se otevřou dveře do pekla a ony se vydají na cestu do hrobu. My, oblečení muži, stojíme nyní proti nim a zkoprněle se na ně díváme. Nemůžeme pochopit, zda je tento obrázek skutečností, či pouze snem. Jestli jsme se propadli někam do ženského světa nahoty, který brzy zachvátí ďábelské hrátky. Či zda jsme se ocitli kdesi v muzeu, v uměleckém ateliéru, a ženy rozličného stáří, které nejrůznějšími způsoby představují tichý pláč a povzdech, zde stojí jako modely pro umělce. Přišly kvůli jeho umění.

[...]

Celý zástup teď stojí, veliký zástup nahých žen, a dívá se strnule jedním směrem, jako by věděly vše, jako by se v jejich myslích vznášela temná myšlenka.

[...]

Pochod na smrt

Dveře se hlučně rozevřely. Před oběťmi se do široka otevřelo peklo. V malé chodbě, která vede do hrobu, stojí nastoupeni jako při vojenské přehlídce představitelé velmoci. Celé politické oddělení se dnes přišlo podívat na tu slávu. Důstojníci s vysokými šaržemi, jejichž obličeje jsme během těch šestnácti měsíců ještě nikdy neviděli. Mezi nimi stojí i žena, esesačka, vedoucí ženských táborů. Také se přišla podívat na tu velkou národní slávu, kdy přijdou o život děti našeho národa.

Stojím opodál a pozoruji obě strany. Bandity, hrůzné vrahy - a mé sestry, nešťastné oběti.

Pochod smrti začal. Jdou hrdě, pevným krokem, odvážně a nebojácně, jako by šly vstříc životu. Nic je nezlomí, když již vidí to poslední místo, ten poslední kout. Jako by se odehrávalo poslední dějství jejich života. Nechtějí ztratit pevnou půdu pod nohama, když už vidí, že jsou uvězněny v srdci pekla. Všechny účty se světem a se svým životem si vyřídily dávno předtím - ještě než sem vstoupily. Proto nyní jdou tak klidně, odevzdaně a nevzpouzejí se, když se blíží konec. Bez ustání pochodují - nahé, plnokrevné ženy. Zdá se, jako by ten pochod trval věčnost, celou věčnost. Zdá se, jako by se svlékly celé světy a šly na ďábelskou procházku.

Mámy jdou s malými dětmi v náručí, jiné vedou děti za ruku. Líbají děti - mateřské srdce je netrpělivé - celou cestu líbají své děti. Jdou chudinky sestry, semknuté do klubka. Chtějí jít vstříc smrti společně.

Dívají se na seřazené důstojníky s pohrdáním, neboť jim nechtějí věnovat ani pohled. Žádná je o nic neprosí, žádná nestojí o slitování. Je jim vše jasné, vědí, že v srdcích důstojníků není ani jiskra lidského svědomí. A nechtějí jim udělat tu radost, aby v zoufalosti žadonily o život.

Stále pochoduje v řadách mnoho mladých nahých žen. A zástup se opět zastaví. Stojí tu mladá světlovlasá pohledná dívka a říká banditům: Vy hrůzní zločinci! Koukáte na mne svýma žíznivýma zvířecíma očima. Sytíte se pohledem na nahotu mého krásného těla. [...] A náhle k nim přiskočila a třikrát uhodila Oberscharführera Fasta, šéfa, vedoucího krematoria. Na její hlavu a záda padají obušky. Do bunkru vešla s rozraženou hlavou, z které jí stéká teplá krev. Teplá krev její tělo ozdobila, její obličej se radostně směje. Je šťastná a spokojená, protože na ruce ještě cítí vzrušení z prudkého políčku na obličej známého velkého vraha a bandity. Dosáhla svého posledního cíle. Jde klidně vstříc smrti.

Zpěv z hrobu

Ve velkém bunkru stojí a čekají tisíce obětí. Čekají na smrt. Najednou se odtamtud ozve živelný zpěv. Vysocí důstojníci zůstali stát jako opaření. Nechápou, nemohou pochopit, jak je to možné, že tam v bunkru, v srdci hrobu, na prahu zániku, v posledních minutách života by mohli lidé místo naříkání, místo pláče nad svými mladými životy, které jsou zmařeny, spojit své hlasy do jednolitého zpěvu. Možná, že má vůdce skutečně pravdu, když říká, že to jsou ďáblovy děti, protože jak by byl člověk jinak schopen jít vstříc smrti tak bezstarostně, odvážně a klidně.

Tóny melodie, která se odtamtud ozývá, jsou všem velice dobře známy. A speciálně pro ně, pro bandity, jsou ty tóny jako nůž, jako kopí, které proniká do jejich srdce. Zástup mrtvých tam zpívá všeobecně známou Internacionálu. Internacionála, hymna velkého ruského lidu - oni tam zpívají píseň o vítězné silné armádě. Ta píseň jim popisuje a připomíná frontu, vítězství, která neslaví oni, ale Rudá armáda. Jsou proti své mysli tou melodií strženi. Píseň se jako bouřlivá chvála dere do jejich opojené mysli, nutí je vystřízlivět z pověrečného fanatismu a upomíná je na vše, co se nyní děje.

[...]

Hatikva

Důstojníci se volně nadechli, protože dozněl poslední tón. Ale netrvalo to dlouho. Nová píseň se odhodlaně dere z hloubi ženských srdcí. Zástup zpívá národní hymnu. Zpívají teď Hatikvu. I tato píseň je jim dobře známa, slyšeli ji už nejednou. Zástup zpívá národní hymnu s hrdostí a radostí. A důstojníci-bandité tu stojí opět potichu, očarováni. Ta píseň jim vypráví, probouzí je, upomíná je na něco. Ta píseň je upozorňuje na to, že ten starý mučednický národ Izrael bude žít dál a vybuduje si budoucnost, vybuduje si svůj domov ve své staré, tak daleké zemi. Ta píseň je ujišťuje, vypráví jim o tom, že se nechali příliš lehce ovlivnit iluzí, že žid zůstane na světě jen jako muzeální kousek a že se již nenajde nikdo, kdo by ho pomstil. Ale ta píseň je také varuje, že ještě žijí na světě židé, kteří se po té velké bouři sjedou ze všech koutů světa a každý bude hledat svého otce, svoji sestru a bratra, a budou se důstojníků ptát: Kde přišly o život děti našeho národa?!

[...]

Česká hymna

Dnešní transport trvá celou věčnost. Hodiny se mění v roky. Velká skupina banditů tu stojí zklamaně a zkormouceně. Doufali, věřili, že se dnes nasytí nádherným zážitkem. Chtěli vidět, jak se trápí, jak se svíjí v bolestech zástup tisíců mladých židovských obětí. A dočkali se zpívajícího zástupu, málem bezstarostného, který se vysmívá smrti do obličeje. Kde je ta pomsta? Kde je trest? Doufali, že uhasí svou žízeň po židovské krvi hrůzostrašným utrpením, a nakonec tu stojí zástup směle, klidně, a zpívá, zpívá písně, které se proměnily v trestající rytíře a pronikají nyní hluboko do zvířecích srdcí a nedopřávají jim klidu. Zdá se jim, že oni, silní a mocní bandité, jsou těmi obžalovanými a na nich že se ten zástup nahých lidí mstí - mstí se pomocí písně.

Ted zpívají hymnu zotročeného československého národa. Byli občany tohoto národa. Žilo se jim tam jistě klidně, tak jako všem ostatním občanům země. Až do té doby, než přišli bandité a celý národ si podmanili. Židé proti českému národu nic nemají, vědí, že Češi nenesou vinu za jejich neštěstí, za jejich zkázu. Intenzivně soucítí s českým národem v jeho starostech a spolu s ním očekávají brzké osvobození, i když vědí, že oni o něm již neuslyší, ani ho neuvidí. [...] Posílají nyní českému národu poselství z hrobu: nechť se Češi odhodlaně postaví na odpor a přichystají se k boji.

Partyzánská píseň

Přijíždějí už poslední autobusy. Brzy bude transport žen u konce. Jedna žena zapříčiní malý incident. Mladé, pěkně vyvinuté děvče ze Slovenska se nenechá sundat z auta. Nechce do bunkru, do smrtícího plynu. Křičí, povykuje a volá ženy do boje. Zastřelte mne - prosí bandity. A oni její prosbu rádi vyplní. Vyvedli ji nazpět z bunkru na měsícem ozářenou zemi a dva muži se žlutým páskem na paži ji chytli zezadu. A ona, to zmítající se, mladé, svěží děvče, se prudce vytrhává komíhajíc všemi částmi těla. V tichu noci bylo možno náhle zaslechnout krátký výstřel. To jí bestie uzmula kulturní kulkou život. Padl mladý strom, byl slyšet tlumený zvuk, její silné tělo se svalilo na studenou zem, proud krve polil zemi a její oči hleděly strnule směrem k měsíci, který nerušeně pokračoval ve své vycházce. [...]

Dole v tom ohromném bunkru zpívají opět písně. Překřikují všechny úzkosti, zahánějí všechnu hrůzu, která chce zajmout jejich srdce a duši. Zpívají teď partyzánskou píseň, a ta se jako kopí banditům zarývá hluboko do srdce. Partyzáni, to jsou přece hrdinští bojovníci za svobodu, v jejichž řadách je mnoho zástupců mučednického národa. [...]

Poslední žena se do bunkru sotva vešla. Zámek hermeticky zaklapl a byl uzamčen, aby dovnitř nemohl žádný vzduch. Oběti tam stojí namačkány jako v sudu. Mnohé se zalykají už teď - horkem a žízní. Cítí, vědí, že to nebude trvat dlouho, jen minutu, jen okamžik, a brzy přijde jejich konec. A přesto zpívají dál. Chtějí teď na vše zapomenout. Drží se pevně tónů oslavných písní. Skrz ně, skrz vysoké sladké tóny se chtějí nyní protáhnout cestičkou života - ke smrti. A důstojníci ještě stojí a čekají, čekají až do posledního vydechnutí. Chtějí vidět ještě jeden akt, ten poslední, ten nejvznešenější. Chtějí vidět, jak se tisíce obětí klátí jako klasy v bouři. [...]

Druhá bojová linie

Všichni teď přecházejí tam k druhému krematoriu. Důstojníci se svými strážci a také my. Znovu se rozestavuje bojová linie. Vše tu stojí ve vojenské pohotovosti. Nyní je učiněno ještě více bezpečnostních opatření. Jestliže se totiž první setkání s oběťmi odehrálo v klidu, bez boje, bez jakéhokoliv odporu, a vítězství bylo dosaženo bez jediné oběti, v druhé bitvě by se mohlo něco stát, protože oběťmi, které brzy přijdou, budou mladí, silní muži. Netrvalo dlouho a už slyšíme známý zvuk aut. Přijíždějí!, slyšíme křik komandanta, tzn. vše musí být v pohotovosti. V tichu noci je slyšet manipulování se zásobníky a automatickými zbraněmi pro poslední bitvu, aby dobře fungovaly v případě, že by jich bylo třeba k práci.

[...]

Zklamání

Všichni byli napnuti, my i oni. Zástupci moci tu stáli v hrůze a strachu. Chvěli se. Co kdyby chtěli zoufalí muži padnout na prahu hrobu jako hrdinové? Mohlo by se pak stát neštěstí. A kdoví, kdo se pak sám stane obětí! Také my jsme tam stáli v napětí a s tlukoucím srdcem jsme je sundávali z aut. Doufali jsme, věřili jsme tomu, že dnes se to stane, dnes bude ten konečný den, který jsme s nedočkavostí očekávali. Čekali jsme, že zoufalý zástup rozvine na prahu hrobu prapor boje a my s nimi ruku v ruce povedeme ten nerovný boj. A nebudeme se ohlížet na to, zda to má smysl, zda bychom si tím mohli vybojovat svobodu nebo život. Bude to naše největší šance, která by mohla hrdinsky ukončit náš temný život, protože nás tak jako tak čeká hrůzný, tragický konec. Zůstali jsme však zklamáni stát. Namísto divokých zvířat, která se vrhnou na ně a na nás, slézali ve většině klidně z aut a nervózně a polekaně se rozhlíželi po velkém prostranství. Dlouze se zadívali na stavení - na velké peklo - a se svěšenýma rukama a s rezignovaně svěšenou hlavou tiše odcházeli do hrobu. Všichni se ptali, zda již přišly ženy. Jejich srdce ještě tloukla pro ně, byli s nimi spojeni tisíci nezpřetrhatelnými nitkami. Jejich maso a krev, jejich srdce a duše jsou ještě propojeny do jednoho organismu. Otec, manžel, bratr, ženich nebo známý nevědí vůbec nic o tom, že jejich žena a dítě, sestra, nevěsta, přítelkyně či známá [...] leží již tam ve stejně veliké budově, v temném hrobě, mrtvé bez hnutí, navěky strnulé. Nechtějí nám věřit, když jim sdělujeme pravdu, že totiž nitky k ženám jsou již dávno zpřetrhány. [...]

Ona a on

Srdceryvné scény se odehrály v okamžiku, když byl k mužům přiveden velký počet žen, pro které se již nenašlo místo v krematoriu l. Divoce a pomateně běží nazí mužové k ženám a každý mezi nimi hledá svoji ženu, matku, někdo své dítě, sestru nebo známou. Těch málo šťastných mužů či žen, kteří se setkali, se pevně drží a náruživě líbají jeden druhého. V tom velikém sále vidíš ten hrůzný obrázek - nahý muž objímá svoji ženu nebo bratr stojí se stydlivou sestrou a líbají se, pláčí a jdou společně šťastně dovnitř do bunkru.

Mnoho žen zůstalo sedět osamoceně. Jejich muž, bratr nebo otec je již dávno v bunkru. A on dumá nad tím, co je s jeho ženou, děckem, matkou, sestrou, a ten nešťastník neví, jestli jeho nahá žena nestojí ve stejném bunkru někde mezi cizími muži, a hledá a pátrá mezi nimi, zda ten milovaný obličej náhodou nezahlédne. A takto tesklivě hledajíce divoce přejíždějí pohledy celou místnost. Mezi zástupem mužů stojí svlečená žena a stýská si a hledá, její tělo se nadzdvihuje nad masu mužů a její obličej hledá mezi nimi svého muže ještě při posledním nadechnutí. A tam na kraji, u zdi bunkru, tam stojí její muž a nemůže nalézt klid. Staví se na špičky a také on hledá mezi ostatními svoji nahou ženu, která se ocitla mezi masou nahých mužů. A když ji zahlédl a jeho srdce se prudce rozbušilo, jeho paže se k ní rozpřáhly a už se k ní chtěl vydat a zavolat hlasitě její jméno - v tu chvíli se po sále rozlinul plyn a on strnul a zůstal stát, tak jak byl, s rozpřaženýma rukama ke své ženě, s otevřenými ústy a divoce strnulýma očima. [...]

Heil Hitler

Skrz malé okénko ve dveřích do hrobu oni sami - velmoc - viděli, jak veliký zástup mužů padá smrtelně strnulý smrtícím plynem.

Šťastní, spokojení s konečným vítězství v kapse, vycházejí nyní z hrobu. Mohou teď již klidně a jistě jet domů. Odstraněn, zničen je nyní velký nepřítel jejich národa, jejich země. [...]

Na mrtvém prostranství

Ve svitu měsíce je však vidět na mrtvém prostranství stíny malých kupek. To tam leží odhozené rance - svědkové někdejšího života. Pár siluet lidských postav vleče nějaké těžké břemeno po zemi, táhne mrtvé tělo až k otevřeným dveřím. Pak jdou tichými kroky nazpět a táhnou druhé tělo, které také zmizí v otevřených dveřích. V tiché noci je nyní možné slyšet zamykání dveří. To uzamkli nešťastné bratry, kteří se budou muset brzy pustit do práce s mrtvými. V tichu noci je slyšet kroky. To strážce obchází hřbitov a hlídá nešťastné bratry, kteří mají pracovat dole v pekle u svých mrtvých sester a mrtvých bratří. Strážce je hlídá, aby od smrti neutíkali.

V bunkru

S třesoucíma rukama odšroubovávají nyní bratři šrouby a odstraňují čtyři závory. Dvojí velké dveře obou velkých hrobů se otevřely. [...] Všichni zůstali strnule stát a nevěří vlastním očím. [...] Ty tisíce zurčících, hlučících, zpívajících životů tu nyní leží ve smrtelném strnuti. Není slyšet žádný zvuk, žádné slovo, jejich ústa jsou navždy umlčena. Jejich pohledy zůstaly strnule stát, jejich těla tu leží bez hnutí. V mrtvolně strnulém tichu je možné zaslechnout tichý, sotva slyšitelný zvuk. To se řinou z nejrůznějších otvorů mrtvých těl tekutiny. To je jediný pohyblivý činitel ve velkém mrtvolném světě.

[...]

Příprava na peklo

Člověk si musí vyrvat citlivé srdce, utlumit v něm každý soustrastný pocit. Musí překřičet všechno to hrůzné utrpení, které se rozlévá jako bouře po všech částech těla. Člověk se musí změnit v automat, který nic nevidí, nic necítí a ničemu nerozumí.

Nohy a ruce jsou připraveny na práci. Skupina přátel tu stojí, každý má přidělenou práci. Je nutné je odvléci, těla silou odtrhnout z klubka. Jeden tahá za nohu, druhý za ruku, tak jak je to třeba. Zdá se, jako by tím trháním měly zbýt z těl napříště jen kousky. Tělo pak vlečou po špinavé, studené betonové podlaze a svou krásnou čistou alabastrovou kůží vytírá jako smeták veškerou špínu, veškeré smetí, které mu přijde do cesty. Zamazané tělo obrátí obličej vzhůru, a tu se na vás podívá pár strnulých očí, jako by se tě chtěly zeptat: Co se mnou budeš, bratře, dělat? Nepoznáváš snad svou známou, kterou jsi před chvílí odváděl do hrobu?

Tři lidé tam na ně čekají. Jeden strčí studené kleště do jejích krásných úst a hledá zlatý zub. Když nějaký najde, vytrhne ho i s masem. Druhý jí ostříhá zlaté vlasy - vezme jí její ženskou korunu. A ten třetí jí rychle strhne náušnice a nejednou vystříkne krev. Náušnice, které se nedají snadno sundat, uštípne kleštěmi. Pak jsou dány do zdviže. Vždy dva pomocníci je házejí jako kusy dřeva, a když počet těl dosáhne sedmi až osmi, dají holí znamení a zdviž se dá do pohybu.

V srdci pekla

Tam nahoře u zdviže stojí čtyři lidi, dva na každé straně, a přetahují těla k pokoji rezerv. Budou je shromažďovat vždy po dvou ke každému chřtánu pece. Malé děti leží stranou na velké hromadě - jsou vždy přihazovány ke dvěma větším tělům. Budou naložena na železnou desku tahary¹⁶ pak se otevře pekelná tlama a deska se vrhne dovnitř. Pekelný oheň vystrčí své jazyky jako otevřenou náruč a stáhne těla jako poklad rychle dovnitř. První jazyky se chytí vlasů. Kůže se změní v puchýře, které ve vteřině opět splasknou. Ruce a nohy se začnou hýbat - to se obnažily žíly a hýbají částmi těla. Celé tělo se již silně nadouvá, kůže splaskla a vytéká tuk. Slyšíš syčení hořícího ohně. Už nevidíš žádné tělo, jen prostor pekelného ohně, ve kterém je něco neurčitého. Brzy splaskne břicho. Vnitřnosti a střeva z něho rychle vytékají a za chvíli z nich nic nezbude. Nejdéle hoří hlava. Z očí plápolá modrý plamen - to zrovna hoří oči hluboko do mozku. A jazyk v ústech hoří ještě teď. Celá procedura trvá dvacet minut - a tělo se promění v prach.

Jestlipak někdy uzří velký svobodný svět ten obrovský plamen. Jestlipak se někdy ty, člověče, k večeru zastavíš a vzhlédneš do výšky k vysokému modrému nebi, které je ozářeno plameny - měl bys, svobodný člověče, vědět, že to je oheň z pekla, který bez přestání spaluje lidi. Možná se tvé srdce někdy od toho ohně spálí a tvé ledové ruce přijdou jednou ten oheň uhasit. A možná, že tvé srdce bude okřídleno statečností a smělostí, a potom vyměníš oběti pro oheň, pro peklo, které by mělo věčně hořet a spálit ve svých plamenech ty, kteří ho rozdělali.