Koncem prosince loňského roku zemřela v Basileji ve věku 89 let paní Friedel Bohny-Reiterová. Za pomoc, kterou jako švýcarská občanka poskytovala v 1. 1941-42 ve francouzských sběrných
táborech dětem Židů, Sintů, španělských uprchlíků a dalších pronásledovaných, byla se svým manželem Augustem Bohnyem vyznamenána jeruzalémským Jad vašem a washingtonským Holocaust Memorial Museum, obdržela i několik francouzských vyznamenání. Díky statečnosti a obětavosti obou manželů přežilo více než 1200 dětí.
Friedel Bohny-Reiterová se angažovala celý život ve prospěch běženců, snad i proto, že byla sama emigrantkou. Narodila se 1912 ve Vídni a jako válečné dítě
ji v roce 1920 adoptovala švýcarská rodina. Vystudovala na dětskou sestru. Na podzim 1941 se v Bernu stala členkou Pracovní skupiny pro děti poškozené válkou
, soukromé organizace, financované ze sbírek. Její spolupracovníci působili už ve španělské občanské válce, po jejímž skončení přešli do Francie. Tam je zastihla světová válka. V jižní Francii, v tzv. svobodné zóně, zřídila vláda maršála Pétaina pro Španěly, emigranty, především židovské, a francouzské Sinty sběrné tábory; později zde byli internováni i Židé, deportovaní z Třetí říše. V táborech působily různé dobročinné organizace a také kolem čtyřiceti Švýcarů. Švýcaři zakládali v jižní Francii dětské domovy a útulky pro matky s dětmi. S minimálními prostředky a velkou odvahou zachránili několik tisíc lidí. V jednom ze sběrných táborů se v květnu 1942 Friedel seznámila se svým budoucím mužem: žili pak spolu šedesát let. August Bohny (nar. 1919), učitel, později známý logoped a poradce pro obtížně vychovatelné děti, se přihlásil jako dobrovolník do Francie ve svých jedenadvaceti. Založil tu dílny pro mladistvé a sedm švýcarských domů
, které vedl spolu s Friedel.
Sběrné tábory v jižní Francii byly zřízeny v Gurs, Les Milles, Récébédou, Rivesaltes a dalších místech. Bývalý vojenský tábor Rivesaltes u Perpignanu, první působiště manželů, měl kapacitu 17-18 000 lidí, kteří tu žili ve 150 barácích, rozdělených do deseti oddělení. Friedel proměnila jeden z baráků v přívětivé obydlí - vymalovala ho veselými motivy a založila kolem něho malou zahradu. Tento dům poskytoval dětem a dospělým iluzi normálního života. Friedel a její pomocnice rozdělovaly jídlo, šaty a léky a všelijak se snažily ochránit a ukrývat matky s malými dětmi. Od srpna do listopadu 1942, během deportací do Osvětimi, bojovala Friedel doslova o každého člověka. Francouzské vedení tábora její činnost, překračující hranice legality, respektovalo. Po obsazení francouzské zóny v listopadu 1942 Němci tábor zrušili.
Činnost dobrovolníků ve Francii koordinoval Maurice Dubois, který přišel ze španělské fronty. V roce 1942 ho vystřídal Švýcarský červený kříž, který sice zaštítil práci dobrovolníků mezinárodní autoritou, ale zároveň je začal šikanovat předpisy o přísné neutralitě. Museli tedy bojovat na dvou frontách: s francouzskými úřady (a později Gestapem) a s byrokraty z Červeného kříže. Ti se s nimi později tvrdě vyrovnali: některé sestry si vysloužily zákaz výkonu povolání, a pokud neemigrovaly, nevedlo se jim právě dobře. Nespravedlivě postižené dobrovolníky rehabilitoval Červený kříž až roku 1998, některé až posmrtně. Zájem o jejich osud vzbudil dokument režisérky Jacqueline Veuve Stanice před konečnou
na motivy deníku, který si Friedel vedla v táboře Rivesaltes. Film měl velký mediální ohlas: dostal několik mezinárodních cen, začali se hlásit pamětníci, které osud rozvál do celého světa. Přihlásili se i zachránění z Rivesaltes a dětských domovů v Le-Chambon-sur-Lignon, které Friedel s Augustem vedli. Do Perpignanu se po premiéře filmu začaly sjíždět stovky Španělů a Židů na různá setkání, na místě tábora odhalil francouzský ministr kultury památník obětí a jejich zachránců.
Těsně před smrtí Friedel připravovala výstavu kreseb, z nichž část vytvořila ve sběrném táboře (výstava bude otevřena v dubnu 2002). Když zemřela, rozloučila se s ní Margot Wicki-Schwarzschildová, jedna z těch, které pomohla zachránit, slovy: Dala jsi nám druhý život. Mojí matce, sestře Hanneloře a mně, našim přítelkyním Hilde a Anny v Jeruzalémě a v Kfar Vradim, našim přátelům Hanne a Maxovi v USA a mnoha jiným. Zachránila jsi nás před plynovými komorami v Osvětimi, naše jména stála už na listinách smrti. Dokázala jsi to při úporných vyjednáváních s komisemi. I když ti Červený kříž zakázal vměšovat se do politiky Říše a přikázal ti přísnou politickou a náboženskou neutralitu.
Stránky z deníku
Deník Friedel Bohny-Reiterové, který dokumentuje zápas s hladem, špínou, nemocemi a nekonečné boje o záchranu vězňů před transporty, objevila historička Michele Fleury-Seemullerová počátkem 90. let a vydala ho ve francouzském překladu (1993). Německý originál vyšel v nakl. Hartung-Gorre v Kostnici pod titulem Vorhof der Vernichtung
(Stanice před konečnou, 1995). Z něho přinášíme ukázku.
3. srpna 1942
Půl čtvrté ráno. Sedím nad účty a počítám, počítám. Ožívají ve mně zážitky posledního dne. Už předevčírem kolovaly temné zvěsti. Pak se dostavila garda. Brzy ráno jedu rychle do oddělení J. Všichni stojí před baráky, hlídá je garda. Kam přijdu, vyděšené obličeje. Sestro, kam nás poženou?
Mají hrůzu před Polskem. Co jim mám říct? Utěšuji je. Jedu zpátky do našeho baráku. Moje pomocnice utekla v noci se svým mužem. Lilo jako z konve, blesky se křižovaly, třesu se, aby prošli.
Vaše papíry!
Ve dveřích stojí tři dozorci. Paní dr. Schwammová zbledne. Tak co, bude to?
Hlídka identifikovala moje Němce (tj. Židy). Zoufale se snažím stát rovně. Jen ztěžka se jim dokážu dívat pevně do očí. Pak odcházejí, moji Němci před hlídkou.
Najdu je při překotném pakování. Za půl hodiny je apel. Potom je vidím, jak táhnou zavazadla do oddělení F - 600 chudáků. Honem přinášíme proviant.
Je 5 ráno. Je zima. Kolem řádí bouřka. Ve mně je prázdno, bezmoc, už jim asi moc nepomůžu. Proč to neudělal někdo jiný?
6. srpna 1942
Jeli jsme brzy do oddělení F. Měli jsme strach, že nám je odvezou. Všichni v mizerném stavu, zničení, podráždění, pokusy o sebevraždu. Lidé polykají, co najdou.
V oddělení A nováčci z Paříže a Lyonu. Na náklaďácích zoufale plačící ženy.
7. srpna 1942 večer
Situace čím dál horší. Jednoho za druhým vyvolávají. Stojí roztřeseni před komisí.
8. srpna 1942
Paní Salomon přijela. Byla v táboře Gursu. Děje se tam totéž. Tisíc lidí naložili do zavřených železničních vagonů, bez ošetřovatelek. Zato s 200 strážnými. Připravujeme proviant - 500 balíčků. V táborech Récébédou, Vernet, Les Milles - všude totéž. V životě na oddělení F nezapomenu. Plačící lidé. Nic než velké, zoufalé oči.
9. srpna 1942
Byli jsme u velitele kvůli odjezdu Izraelitů. Zoufalství je čím dál větší. Nemocní mohou zůstat. Rodinní příslušníci musí jít. Polomrzáci, váleční invalidi, staří, všichni. Na čtyři osoby nedopatřením zapomněli. Sebrali je dodatečně. Jedna paní se schovala v koutě a jen naříkala. Dozorci ji vyvlekli.
Seděla jsem s našimi třiceti dětmi a zpívala, když mi přivedli šestiletého chlapce. Jeho matka spáchala sebevraždu. Muž jí umřel v Dachau, matku poslali do Polska. Utekla z Belgie do Bordeaux a přišla do tábora. Chlapec se ustrašeně rozhlížel, pak jedl polévku a najednou začal zpívat s námi. Jak málo někdy stačí je potěšit.
19. srpna 1942
Horko, tíha nad táborem. Ostnatý drát svírá oddělení K a F. Ještě visí ve vzduchu nářek uštvaných lidí. Vidím je vycházet v dlouhých řadách z baráku, lapají po vzduchu pod tíhou zavazadel. Dozorci po stranách. Nástup k apelu. Čekání na poli, hodinu za hodinou, na slunci, beze stínu. Pak přijíždějí náklaďáky, které je odvážejí dozadu ke kolejím. Vystupují mezi řadami dozorců, někteří zdráhavě, jiní otupěle, ale také s trucovitě zvednutou hlavou, rovnou do dobytčáku. Po několika hodinách jsou všichni nacpáni do rozpálených vagonů. Za železnými mřížemi vidím známé obličeje. Volají ještě poslední prosby, děkují. Každý vchod hlídají dva strážní.
Jindy jsme dole ještě za tmy. Vlak se dává do pohybu. Jeden osud nechávají za sebou, jedou vstříc dalšímu. Vše se odehrálo za týden. Připadá mi, že to byl měsíc.
27. srpna 1942 ve 2.30
Minulý den byl jako neskutečný, zlý sen. Nic jiného než dlouhá nekonečná řada, uštvaných, bezmocných. To přece nemůže být pravda. Kam mají jít? Nemůže nikdo to pomalé zabíjení zastavit?
Jsou to strašné okamžiky. Přes den je člověk zaměstnaný. Zaplaťbůh, bylo by to k neunesení.
23. září 1942
Je snad něco smutnějšího než se dívat na děti a vědět, že musí jít také? Přišel telegram z Toulouse (od Duboise). Naše děti a zaměstnanci
jsou volní. Letím na prefekturu. Slíbili mi odpověď na zítřek. Tedy ještě jednu noc. Doma potkávám zářící paní Schwarzchildovou. Podařilo se mi ji dostat s oběma dětmi z transportu. Muž musí ovšem jít. Náhodou zaslechnu, že transport půjde brzy ráno. Co bude s našimi lidmi, pro které ještě nemám papíry? Chytím velitele. Ne, ne, ne, musí odjet.
Vysvětluji mu všecko - není to nic platné. Přineste mi papír z prefektury.
Najednou si to rozmyslí, jde k telefonu. Slyším ho, jak chce prefekturu. Jsem jako na jehlách. Konečně. Naši lidé i děti smějí zůstat. Nejradši bych mu padla okolo krku. Spokojuji se s tím, že mu nabídnu cigaretu. Pak potkám naše dvě děti z Prigny. Pocit, že pro ně už nemůžu nic udělat, je strašný. Telefonuji do Toulouse. Nikdo mě nechce spojit, ale nakonec se to povedlo. Doufám, že pozitivní odpověď z Vichy ráno přijde.
2 hodiny ráno
Dorazil ještě transport s dvaceti dětmi. Nemohla jsem se dívat, jak je matky hledaly. Tak milé děti, nesmím myslet na to, co se s nimi stane.
6 hodin ráno
Všech 1200 lidí je už u apelu. Najdu 5 dětí z našich kolonií. 4 hodiny telefonuji, než uslyším Maurice Duboise. Slíbí mi podniknout ve Vichy vše. ... Vidím je u apelu, bledé a zničené. Musím je dostat ven! Tady je auto s velitelem. Dobře
, říká, vezměte si je do baráku, než přijde papír!
V poledne byl odjezd. Nekonečný vlak, který je odvážel - 800 lidí - 70 dětí.
8. září 1942
Zaplaťbůh, naše děti jsou volné. Dnes večer se vrací zpátky do své kolonie.
21. říjen 1942
Kolik radosti zažiju s dětmi, které u nás teď jsou. Konečně jim mohu pomoci. Dny a noci jsem sháněla talíře, lžíce, stoly, prázdné baráky. Teď sedí v naší útulné jídelně s kostkovanými záclonami. Jen mě mrzí, že mi šéflékař nechce dát cikáňata. Když procházím jejich oddělením, přiběhnou: Sestro, kdy můžeme k vám přijít na jídlo?
Pokaždé mě píchne a stydím se. Dnes k nám přišel velitel a ptal se mě, jestli bych vzala ještě 200 cikáňat. S radostí jsem přisvědčila. Dal mi ještě jednu velkou místnost, to znamená znovu se stěhovat.
Tak, s cikáňaty vše běží hladce. Ale je to divoká banda. Často nemůžu večer vůbec mluvit. V baráku je ovšem veselo.
22. listopad 1942
Tak tedy stěhování. Do cikánského tábora, do táborů v Gurs, Vernet. Naši lidé jsou nešťastní a já, já jsem zase jednou na konci. Zase mě to popadá. Kdo jim dává právo rozhodovat o druhých? O uprchlících? Nevím, kam půjdeme. Nejdříve sbalit! Jen do toho - a neztratit odvahu.
25. listopad 1942
Měli jsme navařeno, když zapískali k apelu. Už tu zase byli strážní. Rychle, rychle!
Bez jídla museli všeho nechat. Otevřené náklaďáky. Povolené dvacetikilové zavazadlo. Stála jsem u našich lidí. Nemohli jsme mluvit. Naší Benitě jen tekly slzy. (V táboře jsme už jen Španělé a Sintové.)
To byl konec všech nadějí. Nemohla jsem už vůbec nic pro ně udělat. Ledový vítr fičel táborem. Všechno rval. Ještě v noci jsme stáli venku. Když jsme nastoupili do vlaku, který se nekonečně vinul v polích, spustila se bouřka. La seňorita! La seňorita!
Málem mě umačkali. Bylo mi neuvěřitelně těžko u srdce. Když jsem děti naposled slyšela, tekly mi jen slzy.
Jeli jsme zpátky do tábora. Severák nás srážel z kol. Jak často jsem se vracela z vojenského nádraží. Jak mi bylo těžko kvůli nešťastným Izraelitům. Ale takovou beznaděj jako dnes jsem nezažila. Vidím je před sebou, jak stojí a čekají na náklaďáky. [...] Pozítří mají přijít Němci. Šedivé baráky bez dětského křiku jsou smutné. Naše ruksaky čekaly. Zamkla jsem dveře, ze zvyku. Klidně mohly zůstat otevřené. A šla. Podivný pocit - opustit to, co mě stálo tolik úsilí a zodpovědnosti.