Jméno Sáry Salkaházi mohli návštěvníci maďarského hlavního města donedávna najít na dvou místech. Jednak na desce v areálu Hlavní synagogy, v níž je vytesán sloupec jmen začínající Roulem Wallenbergem a pokračující jmény osob, které se podobně jako on v roce 1944 podílely na záchraně maďarských Židů, a podruhé na desce umístěné na břehu Dunaje u mostu Svobody. Na tom místě byla Sára Salkaházi 27. 12. 1944 zastřelena a vržena do Dunaje. Od letošního 17. září je tato postava spojena také s budapešťskou svatoštěpánskou bazilikou, v níž byla toho dne prohlášena za blahoslavenou katolické církve.
Sára Salkaházi (původní jméno Schalkház, pocházející zřejmě z německého Schalkhass, si pomaďarštila roku 1942) dnes vzbuzuje úctu svou mučednickou smrtí a postoji, které jí předcházely - odvahou a praktikovanou láskou k bližnímu. Její osobnost však musela vyvolávat údiv už dlouho před završením jejího života. Dívka z dobré košické rodiny (otec vlastnil košický hotel, který nesl rodové jméno), nadaná intelektuálka, učitelka, novinářka a publicistka orientovaná na sociální a národnostní problematiku, vehementní osobnost upoutávající pozornost bohémským stylem, žena, která po zasnoubení dokázala sama ukončit vážnou známost, se ve druhé polovině 20. let sblížila s košickými příslušnicemi nově založené (1923) Společnosti sester sociální pomoci. Když se v budapešťském centru společnosti zajímala o možnost přijetí do noviciátu, bylo konstatováno, že má přehnaně moderní
vystupování, její žádosti však bylo roku 1929 vyhověno. Řádové sliby složila o šest let později v Budapešti. Tam mezitím přesídlila, aby mohla získat maďarské občanství a vydat se s benediktiny na misijní cestu do Brazílie. Její plány však změnila 2. světová válka.
Průsečík
V době sílících protižidovských perzekucí se Společnost sester sociální pomoci zaměřila na pomoc pronásledovaným. Stalo se tak pokyn její zakladatelky a představené Margit Schlachty (její jméno figuruje na desce v budapešťské Hlavní synagoze vedle Sářina). Roku 1943 cestovala matka představená do Říma, jednala ve věci Židů s newyorským arcibiskupem Spellmanem, přijal ji i papež Pius XII. Budapešťské sestry opatřovaly falešné doklady, křestní listy, skrývaly židovské ženy v budapešťských dělnických ubytovnách, jež provozovaly, židovské děti ukrývaly v rekreační vile u Balatonu. Záchranily na tisíc lidských životů. Asi sto z nich přímo sestra Sára. U vědomí rizika při záchraně životů složila roku 1943 se souhlasem představených neveřejný slib, v němž svůj život nabídla Bohu na vykoupení svých spolusester, pokud bude společnost vystavena nebezpečí. Její nabídka byla vyslyšena. 27. prosince 1944 dělnickou ubytovnu, již Sára vedla a v níž ukrývala židovské ženy, přepadl po udání jedné z pracovnic oddíl maďarských fašistických Šípových křížů. Sára byla mezi zatčenými. Okolnosti její smrti se začaly objasňovat až po letech, během procesů s příslušníky Šípových křížů.
V promluvě před závěrečným požehnáním beatifikační mše upozornil přítomný emeritní rabín Budapešti József Schweitzer, že dcera jedné z židovských žen, popravených spolu se sestrou Sárou, iniciovala roku 1968 řízení v jeruzalémském Jad vašem, v jehož důsledku byla Sára už roku 1972 zapsána mezi Spravedlivé mezi národy. Rabín se věnoval také nejhlubším pohnutkám Sářina jednání: plnila podle jeho názoru přikázání lásky a sílu ke svému jednání čerpala z víry, jakou vyjadřují starozákonní žalmy. Toto vidění naplněného a posvěceného lidského života koresponduje s jinou interpretací, tentokrát z pera katolického teologa Jánose Székelye: Sára Salkaházi nedala jednoduše svědectví statečnosti: tajemství její osobnosti se skrývá hlouběji. Když rok před mučednickou smrtí zasvětila Bohu svůj život, řekla rozhodné ano neznámým Božím úmyslům v jisté víře, že utrpení a oběť hluboce náleží k životu, který sám Bůh s člověkem sdílel. Čin sestry Sáry nebyl projevem odvahy, ale víry.
Oba znalci písma mluvili o jedné ženě, a jako by mluvili také o jedné podstatě víry, která se zjevila v jednom z průsečíků svých dvou větví, na dunajském nábřeží v Pešti, 27. prosince 1944.