Snažil jsem se rozplétat uzly

Řada českých překladů knih italského židovského spisovatele Primo Leviho (1919-1987) - Potopení a zachránění; Je-li toto člověk; Příměří; Prvky života; básnická sbírka V nejisté hodině - se díky péči nakladatelství Paseka rozrostla o další titul, soubor nazvaný Hovory s Primo Levim. A je to knížka neméně poutavá a pro znalost osobnosti a díla autora neméně důležitá než ty jmenované.

Jádrem nové knihy je třicet rozhovorů, které vycházely v průběhu let 1961-1987 v italských a zahraničních periodikách, zařazeno je i několik interview vysílaných v rozhlase či televizi. Podle údajů v ediční poznámce poskytl Levi nejvíc rozhovorů v letech 1981-1986, což svědčí o pomalém a v jistém smyslu opožděném uznání jeho díla. (Připomeňme, že Leviho prvotina o zážitcích v Osvětimi Je-li toto člověk vyšla už roku 1947 v nákladu pouhých 600 výtisků; zájem vzbudilo až její druhé vydání o dvanáct let později.)

Rozhovory v knize jsou řazeny nikoli chronologicky, ale tematicky do oddílů Život, Knihy, Literatura, Koncentrační tábor, Judaismus, Stát Izrael. Všechna interview, ať jsou vedena na jakékoli téma, se na straně autora vyznačují základními rysy: střídmostí, snahou co nejpregnantněji postihnout problém a co nejpoctivěji na něj formulovat svůj názor. Spolu s tím zůstává Levi i v rozhovorech velkým vypravěčem, kterému se stále vybavují vzpomínky na různé životní situace, jež ochotně sděluje tomu, kdo se ho ptá. Hodnotí-li nějaký jev, vychází důsledně ze své osobní zkušenosti, ze svých experimentů - tento fakt činí z rozhovorů texty, jež ani dnes neztratily na síle a zajímavosti.

Hned v úvodním interview připraveném pro rozhlas a nazvaném Malá přehlídka paměti (1982) komentuje Levi hudební skladby, které pro posluchače sám vybral. Každá skladba či melodie v něm vyvolává vzpomínky na události, které vypráví tak živě a s takovou schopností charakterizovat na malé ploše nějakou osobu či děj, že by tyto úryvky ze života mohly být (a ostatně také jsou) součástí některé z jeho próz. Pohled na svět z pozice svědka a vypravěče je v rozhovorech stále přítomen.

Spousta otázek směřuje na vztah Leviho dvojího povolání - chemika a spisovatele. O obou mluví se stejnou úctou: ...ničeho nelituji: nemyslím si, že jsem řízením továrny [na laky] ztrácel čas. Získal jsem jiné cenné zkušenosti, které se připojily k těm osvětimským a splynuly s nimi. Levi se rád vrací k tématu práce: hovoří o osvobodivé práci, která je podle mě součástí lidské civilizace; je to činnost, která poskytuje široký prostor pro omyl. Kdo dělá práci, ve které se nikdy nechybuje, je mimo dosah lidského údělu.

V hovorech o literatuře se Levi zmiňuje o svých oblíbených autorech a o tom, jak rozporuplné pocity v něm vzbuzovala práce na překladu Procesu Franze Kafky (Agrese zvaná Franz Kafka, 1983). Přitom hovoří i o svém autorském přístupu: Protože jsem si vědom propastného rozdílu mezi mnou a Kafkou, vždycky jsem se ve svých knihách ubíral jinou cestou. Začal jsem psát o koncentračním táboře, potom jsem psal o věcech, které se mi přihodily, ale vždycky jsem se snažil vysvětlovat, rozplétat uzly. Tento můj sklon k didaktičnosti mi ostatně byl vytýkán. Polovina knihy Je-li toto člověk je věnována tomu, že se snažím vysvětlit sám sobě, a tudíž čtenáři, důvody té zdánlivé anomálie, kterou představují koncentrační tábory. V Prvcích života jsem se zase snažil vysvětlit svou obojakou, dvojznačnou pozici mezi chemií a literaturou. Nevydal jsem se nikdy - nebo skoro nikdy, v některých povídkách jsem to dělal taky - Kafkovou cestou, totiž nedal jsem volný průchod tomu, co je schováno v mých útrobách, v mém podvědomí.

V oddíle Koncentrační tábor mj. analyzuje svědectví přeživších. A každé svědectví má ještě další háček: svědci jsou - už z toho titulu - ti, kdo přežili, a tudíž se všichni těšili nějakým výsadám. To je i můj případ: kdybych nebyl chemikem a neuměl trochu německy, můj osud by byl jiný. Osud obyčejného vězně nikdo nevyprávěl, protože takový vězeň nemohl fyzicky přežít. S drásavou důsledností se dotýká problémů, o kterých bývalí vězni většinou mlčí - o odlidštění trýznitelů, ale také obětí, o nedostatku solidarity mezi vězni, o tom, že vězni, kteří chtěli přežít, do jisté míry s trýzniteli kolaborovali. Říká: Není ostatně nikde řečeno, že oběť je čistá, že je zcela bez viny. Pro koncentrační tábory bylo naopak typické, že člověka dohnaly k tomu, aby se v jistém slova smyslu dopustil nějaké viny; já například tím, že jsem přistoupil na práci v laboratoři IG-Farben.

K bohužel nejkratším oddílům patří části poslední, Judaismus a Stát Izrael. Na otázku: Co pro tebe znamená být Žid? odpovídá Levi: Žida ze mě udělali. Před Hitlerem jsem byl italský chlapec z buržoazní rodiny. Zkušenost s rasovými zákony mi pomohla rozpoznat ve spoustě směrů židovské tradice ty, které se mi líbí. A na jiném místě textu: Jsem Žid, protože jsem se jako Žid narodil. Nestydím se za to, ani se tím nechlubím. K otázce víry se vyjadřuje velmi rozhodně: Myslím, že jsem extrémní případ v tom smyslu, že jsem se problematikou Boha vlastně nikdy nezabýval. Můj život je životem člověka, který žil a žije bez Boha. A dále: Závidím věřícím. Všem věřícím. Ale nemohu s tím nic dělat. Víra buďto je, nebo není. Člověk si ji nemůže vymyslet. Nemůže si vymyslet Boha pro svou osobní potřebu. Bylo by to nečestné.

Hovory o Státu Izrael jsou do značné míry ovlivněny dobovou atmosférou - byly pořízeny v první půli 80. let, tedy nedlouho po izraelské invazi do Libanonu a krveprolití v táborech v Sabra a Šatíla. Levi tehdy veřejně vystoupil a žádal demisi Menachema Begina a Ariela Šarona. Rozčarování nad tehdejší politikou židovského státu reflektoval takto: Zvykli jsme si na Izrael - zemi zázraků, na Izrael roku 1948, na sionismus, který se do jisté míry překrývá s ideou socialismu. Teď jsme svědky degradace, která není nic jiného než normalizace. Izrael se bohužel stává normální zemí. Pro Leviho znamená být Židem především závazek - střežit židovské sklony k toleranci, a z toho plyne i další autorův názor, totiž, že těžiště judaismu se vrací zpět do diaspory; řekl bych, že to nejlepší z židovské kultury je spjato se skutečností, že je rozptýlená, vícestředná. K tématu existence Izraele řekl Levi v květnu 1986 toto: Nikdy jsem nebyl sionistou, nejsem jím ani teď, ale pochopil jsem historickou nutnost Státu Izrael a mám za to, že navzdory všem obtížím, které vyvstaly, navzdory veškeré zvůli, které se dopustily některé izraelské vlády, bylo zřízení tohoto státu historickou událostí, mimořádně důležitou pro Židy z celého světa.