Slovenská židovská komunita žaluje Spolkovou republiku Německoo sumu, kterou válečný Slovenský stát platil ze zkonfiskovaných židovských majetků třetí říši za každého deportovaného Žida do nacistických vyhlazovacích táborů. Jak řekl vedoucí kanceláře Ústředního svazu židovských náboženských obcí v SR Jozef Weiss, berlínský zemský soud stanovil datum jednání na 28. března příštího roku. Německo musí převzít odpovědnost vůči Slovensku a konkrétně jeho židovské komunitě jako nejslabší skupině slovenského obyvatelstva,
uvedl Weiss. Případným gestem mohlo prokázat, že si je vědomo své zodpovědnosti, zvláště v tomto drastickém případě, kdy inkasovalo peníze za Židy, kteří vzápětí byli zavražděni.
Židovskou komunitu k žalobě vedou i vlastní existenční starosti, protože zdecimovaná obec není s to hradit své základní potřeby, například provoz jediného útulku pro přeživší oběti holocaustu.
Celý příběh podle Weisse začal tím, že SRN jako nástupce třetí říše, jenž se zavázal odškodnit postižené za utrpěné křivdy, odmítla se Slovenskem vůbec jednat o odškodnění obětí nacismu, i když Bonn dříve sliboval, že Bratislava přijde na řadu hned po urovnání této otázky s Prahou, jak se stalo zřízením Fondu budoucnosti. Přestože dnešní SR je nástupcem Československa, Bonn argumentuje existencí válečného Slovenského státu s vlastním rasistickým zákonodárstvím. Slovensko bylo vyloučeno z odškodňování, jímž Německo s ostatními evropskými státy uzavřelo otevřené otázky druhé světové války, a židovská komunita na Slovensku tím byla postižena nejvíce,
vysvětluje Weiss úsilí obce, jež se zaměřilo na platby, které válečný Slovenský stát na základě mezistátní dohody z roku 1942 hradil Německu za vystěhování
Židů, 500 říšských marek za každého deportovaného. Celkem bylo v roce 1942 deportováno 57 800 slovenských Židů. 99,5 procenta z postižených velmi rychle zahynulo. Ale když už byli po smrti, německá strana se začala handrkovat o další zvýšení příspěvku, protože prý tyto peníze nestačily na usazení a rekvalifikaci deportovaných,
poznamenává předseda svazu František Alexander. Jde o slovenskou zvláštnost, žádná jiná země za deportace Židů do nacistických koncentračních táborů neplatila. Třetí říše podle dokumentů z Národního archivu a archivu ústřední banky zinkasovala celkem 200 milionů korun přes clearingový účet, jímž se převáděly na říšské marky. Tehdejší kurz mezi markou a korunou se pohyboval okolo poměru 1:10. Židovská obec ve své žalobě ponechává na berlínském soudu, aby případně sám určil dnešní přepočet tehdejší částky a sumu odškodnění.
Po ztroskotání rozhovorů se spolkovým ministerstvem financí na začátku roku a po odpovědích prezidenta Johannese Raua a kancléře Gerharda Schrödera, odkazující slovenské Židy na nedávno zřízený fond Vzpomínka, odpovědnost, budoucnost
, se svaz rozhodl prostřednictvím berlínské advokátní kanceláře podat žalobu na SRN. Soud žalobu přijal a vytyčil termín prvního jednání. Weiss připouští, že židovská komunita má především morální nárok na poplatky za deportace, vedoucí k zániku většiny slovenského židovstva. V minulosti již s podobnou snahou uspěla, při vyplacení kompenzace za židovské zlato
z České republiky.
Dokumentace případu je ale tak podrobná, že sahá i k slovensko-německému válečnému sporu o majetek slovenských Židů, kteří žili v Říši a v protektorátu. Původně se tento zabavený majetek měl převést Slovenskému státu, a proto byla uzavřena smlouva o poplatcích za vystěhování
. Pak však nacistické Německo odmítlo zkonfiskované jmění Bratislavě vydat. Slovenský stát se proto domáhal vrácení poplatků za deportované, což však Říšská banka odmítla. Slovenská židovská komunita se neobává, že by nynější spor mohl zkomplikovat odškodňování z fondu Vzpomínka, zodpovědnost, budoucnost
. Podle Alexandra jde o fond německého průmyslu, dotovaný i německou vládou, který nemá s nárokem židovské obce na poplatky za deportace nic společného - to připouštěli i zástupci spolkového ministerstva financí. Navíc fond je již víceméně rozdělený a momentálně se zdá, že vyplácení odškodného bude "náramně dlouhá záležitost".