Jako častokrát, byla i letošní Nobelova cena za literaturu překvapením: získal ji - jako vůbec první maďarský spisovatel - budapešťský rodák Imre Kertész a převezme ji ve Stockholmu letos 6. prosince. Kertész se narodil v Budapešti 9. 11. 1929, jako mladík prošel Osvětimí a Buchenwaldem. Po návratu se živil jako novinář či autor her a muzikálů, ale také překládal přední evropské myslitele a spisovatele: Nietzscheho, Freuda, Wittgensteina, Canettiho aj. V polovině 50. let se odhodlal k vlastní tvorbě (posledním impulzem mu byl podle jeho slov zážitek revoluce v roce 1956). Pro svůj první román, jehož název se do češtiny překládá jako Člověk bez osudu (doslovný překlad by zněl: Bezosudovost - pod tímto názvem vyšel loni na Slovensku, lepší by asi bylo: Osudu zbavený
), našel nakladatele až v roce 1975. Do literatury tak, se zpožděním, vstoupil jeden z nejvýznamnějších maďarských autorů poválečné doby.
Imre Kertész obdržel Nobelovu cenu za dílo, v němž staví křehkou zkušenost jedince proti barbarské svévoli historie,
píše ve svém zdůvodnění Švédská královská akademie, která cenu uděluje. Ve svých knihách zkoumá možnosti života a myšlení jedince v období, kdy je člověk zcela podřízen společenským silám.
Neustále se vrací ke klíčové životní zkušenosti: k času, který strávil v Osvětimi, kam byl jako patnáctiletý chlapec deportován. Pro Kertésze není Osvětim něčím výjimečným, co jako cizí těleso ční mimo normální dějiny západní Evropy. Je nejhlubší pravdou o degradaci člověka v moderním světě.
Kertészův první román Člověk bez osudu líčí příběh mladíka, který je zatčen a odvezen do koncentračního tábora; dokáže se podřídit podmínkám a přežije.
Člověk bez osudu
Skutečnost tábora je v knize brána jako cosi běžného, jako všední existence, jež se ničím neliší od normálu, jako svět, v němž panují nemilosrdné podmínky, ale jsou tu i chvíle štěstí. Mladík hledí na události kolem jako dítě, úplně je nechápe, ale současně se kvůli nim nijak neznepokojuje. Šokující věrohodnost takového líčení pramení právě z naprosté nepřítomnosti jakéhokoli morálního rozhořčení či metafyzického protestu. - Účinek tohoto Kertészova triku je přímo šokující,
napsal přední český hungarista prof. Petr Rákos, sám bývalý osvětimský vězeň (k jeho úmrtí viz Rch 10/2002). Nic z hrůz lágru nezůstane čtenáři odepřeno, zato je vše umocněno objevem nebetyčně naivního dítěte: dobro v našem světě je nepochopitelnou a nezdůvodnitelnou anomálií, zato zlo nepotřebuje výkladu. Lágr není děsivý, je prostě samozřejmý.
Autor sám o svém prvním románu říká: Chtěl jsem vylíčit proces a následky totalitní moci právě prizmatem stavu bezosudovosti. Když nacistický, komunistický či kterýkoli jiný teror nabývá na dynamičnosti a události začnou akcelerovat, dochází k hromadnému zasahování do lidských osudů a vědomí postižených jedinců je degradováno na takřka infantilní úroveň.
Romány, které následovaly po Člověku bez osudu - Fiasko (1988) a Kadiš za nenarozené dítě (1990), bychom mohli charakterizovat jako komentáře a dodatky ke Kertészovu klíčovému dílu a tvoří další díly jakési volné trilogie. V románu Fiasko líčí pocity stárnoucího autora, který čeká, že mu nakladatel odmítne vydat životní knihu - text o Osvětimi. Autor tráví dny tím, že píše současný román ve stylu Franze Kafky, klaustrofobický obraz socialistické východní Evropy. Nakonec se dozví, že kniha o Osvětimi přece jen vyjde; nedokáže se však radovat z úspěchu, cítí jen prázdnotu.
Román Kadiš za nenarozené dítě (1990) je nepřetržitý proud úvah a vzpomínek na dětství a koncentrační tábory. Hlavním motivem knihy je radikální odmítnutí možnosti zplodit dítě, v němž by jen pokračoval osud nevyžádaného a stále ohroženého židovství.
Kertészův postoj k židovství je zajímavý. Vnímá ho jako pojem, označení, které mu dali nepřátelé; díky němu však dostává možnost dobrat se nejhlubšího poznání lidskosti a doby, v níž žije.
Tento Kertészův vztah charakterizoval P. Rákos v doslovu k dílu Kadiš za nenarozené dítě: Drasticky konfrontován se svým židovstvím zahlédl zároveň za mystickou ozvláštněností původu a údělu cosi obecnějšího a hlubšího - problém univerzálně lidský... S faktem svého židovství se smířil, nic míň, nic víc; ví, ba dokonce doufá, že tím pobouří židovské i nežidovské antisemity... nedokážu své židovství využít jinak než jako krajně nepříjemný a hlavně nepříliš pochopitelný stav věcí, který je navíc čas od času i životu nebezpečný. A proto z tohoto hlediska je úplně fuk, jestli jsem, nebo nejsem žid, ačkoli v tomto ohledu je židovství velkou výhodou, a z tohoto hlediska - rozumíš, co říkám?! řval jsem - pouze z tohoto jednoho hlediska jsem ochoten být žid, výhradně z tohoto jediného hlediska pokládám za štěstí, dokonce za mimořádné štěstí, ba za milosrdenství - ne to, že jsem žid, protože na to já kašlu, řval jsem, ale to, že jsem jako ocejchovaný žid mohl prožít Osvětim a že skrze mé židovství jsem přece jen cosi prožil, pohlédl jsem čemusi přímo do tváře a vím, jednou provždy a neodvolatelně vím něco, z čeho už neslevím, nikdy, rozumíš?
Holocaust je všudypřítomný
Holocaust je podle Kertésze evropský stav, který dosud nedozněl. Je všudypřítomný. Osvětim jsme dosud nevstřebali
. Hungaristka Lucie Szymanowská soudí, že autor skutečnost, že přežil Osvětim, nepovažuje za vítězství či zásluhu, ani za prohru či hřích. Má ji za daný fakt, z nějž plyne jen povinnost neustálé reflexe, bez ambice dosáhnout cíle...
Kertészova zdánlivě negativní univerzalita vede jeho dílo krutou a neúprosnou cestou ke katarzi. Uznáme-li, že zlo je univerzální, nezbude než se mu postavit vždy, v každém dějinném okamžiku...
Šíři svých intelektuálních schopností prokazuje Kertész i v dalších textech: ve sbírce povídek Anglický prapor (1991); souboru črt a poznámek z posledních třiceti let, který vyšel s názvem Galejníkův deník (1992); svazku tří studií Holocaust jako kultura (1993); sbírce próz z let 1991-95 Kdosi jiný (1997) a studii Vyhoštěný jazyk (2001). Imre Kertész získal řadu význačných literárních cen: Cenu Georga Söröse za dosavadní životní dílo (1992); Lipskou knižní cenu za přínos evropskému porozumění (1997); cenu Welt-Literaturpreis; rakouskou Herderovu cenu (2000 - spolu s Milanem Kunderou). Jeho díla vycházejí v desítkách překladů. Česky zatím vyšel jen román Kadiš za nenarozené dítě v překladu Dany Gálové.