V noci na 19. dubna 1943 obklíčili po zuby ozbrojení Němci varšavské ghetto: chystala se jeho konečná likvidace, pro posledních šedesát tisíc tamních Židů byly připraveny vlaky do likvidačního tábora Treblinka. Plány nacistů však zkřížila skupina dvě stě dvaceti židovských chlapců a dívek, vybavených několika pistolemi a zápalnými lahvemi. Vypukla první a nejdůležitější ozbrojená židovská vzpoura proti nacistům na okupovaných územích, krvavá bitva civilistů s cvičenými vojáky jedné z nejsilnějších armád světa. Velitel Židovské bojové organizace Mordechaj Anielewicz po několika dnech bojů napsal v dopise svému zástupci naárijské straně
Icchaku Cukiermanovi: Sen mého života se splnil. Židovské povstání se stalo skutečností. Byl jsem svědkem nádherné, hrdinské války židovských bojovníků.
Varšavské ghetto.
Na svou příležitost se mladí Židé za zdmi uzavřené čtvrti připravovali několik měsíců. Přes katastrofální nedostatek zbraní se jim pak podařilo odrazit útok německých tanků a pancéřových vozů a přivodit nacistům poměrně velké ztráty. Šokovaní Němci se po třech dnech bojů na čas stáhli. To, že se Židé mohou bít, překračovalo hranice jejich chápání,
vzpomíná Marek Edelman (82), tehdy dvaadvacetiletý velitel jedné ze skupin Židovské bojové organizace a poslední z vůdců povstání, který dnes žije.
Věděli jsme, že nemůžeme vyhrát
Mezi dvěma světovými válkami byla Varšava po New Yorku druhým největším židovským městem na světě. Každý třetí zdejší obyvatel byl židovského původu, žilo tu kolem 360 000 Židů (tolik jako v celé předválečné ČSR). Na podzim 1940 byli všichni nahnáni do jedné části města, oddělené od ostatní Varšavy tři metry vysokou zdí. Přesídlit se do ghetta byli donuceni také Židé z okolních oblastí, takže tu zakrátko bylo na pouhých tři sta hektarech natěsnáno téměř půl milionu lidí. Během prvního roku a půl z nich zemřel každý pátý na následky hladu, nemocí a vysílení z nelidských podmínek.
V lednu 1943 se Němci rozhodli deportovat osm tisíc Židů z Varšavy do koncentračních táborů v okolí Lublinu. Židovské podzemí tehdy rozšířilo leták, vyzývající obyvatele: Okupant se nás rozhodl vyhladit. Nejděte odevzdaně na smrt! Vezměte do ruky sekeru, tyč, nůž, zabarikádujte svůj dům. Bojujte!
Dva dny se Židé bránili s pomocí kamenů, nožů a železných tyčí a toto povstání mělo zásadní morální dopad na obyvatele ghetta. Začali čím dál více věřit myšlence, že je možné bojovat. Kromě toho pomohla tato první vzpoura intenzivnějším kontaktům s polským podzemním hnutím, které do té doby nevěřilo v možnost aktivního odporu v ghettech.
Odhodlání židovské mládeže vzepřít se budoucnosti řízené nacisty vzrostlo po vyhlazovací akci z léta 1942. V polovině července začali Němci varšavské ghetto likvidovat ve velkém. Po dobu šesti týdnů každý den ve čtyři hodiny odpoledne odtud v přecpaných vlacích odjíždělo šest tisíc lidí do plynových komor v blízké Treblince. Mnoho Židů se na Umschlagplatz, odkud vlaky odjížděly, dostavilo dobrovolně, zlákáno slibem, že tu dostanou jídlo na cestu do pracovního tábora
. Do vlaku směřujícího do plynové komory nastupovali dobrovolníci
s třemi bochníky chleba a kilogramem marmelády na osobu. (Edelman pracoval v nemocnici sousedící s Umschlagplatzem a podařilo se mu řadu lidí důležitých pro podzemní hnutí ze shromaždiště vyvést.) Němci usmrtili naprostou většinu Židů z ghetta - okolo 300 tisíc mužů, žen a dětí.
V té době byly v ghettu položeny základy podzemní bojové organizace, která navázala bližší styk s polským odbojem - cílem bylo získat jeho pomoc, především zbraně. Podzemní organizace pořádaly odvetné akce proti kolaborantům z Judenratu, vylepovaly plakáty obviňující židovskou policii ze spolupráce na vyhlazovací akci a prováděly atentáty na její příslušníky. Na podzim vznikla Židovská bojová organizace, zastřešující různé podzemní skupiny v ghettu. Marek Edelman byl jedním z pěti jejích čelných představitelů. Začalo vojenské vyškolování židovských bojovníků. Byli si samozřejmě vědomi obrovské nerovnováhy sil a neodvratných následků jakéhokoli odporu proti Němcům, ale byli rozhodnuti riskovat válku za svobodu a lidskost
.
Když nacisté přistoupili v dubnu 1943 ke konečné likvidaci ghetta, čekaly na exekutory - Němce a kolaborující oddíly Ukrajinců, Litevců a Lotyšů - skupiny ozbrojených Židů. Marek Edelman vzpomíná: Bylo nás přesně tolik, kolik jsme měli pistolí. Odhodlaných bojovat bylo mnoho, jen zbraně chyběly. Zbraň byla tehdy nejdůležitější věc. Od začátku jsme věděli, že nemůžeme vyhrát. Ale byli jsme mladí a těšilo nás, že jsme Němcům překazili plán. Že lidé nejdou pokorně na smrt, že nikoho z nás bojujících nedostanou živého.
Nacisté si v ghettu razili cestu ohněm. Tisíce lidí uhořelo zaživa, nad městem se vznesl obrovský oblak dýmu. Vojenské oddíly prohledávaly hořící město dům od domu a vyhazovaly je do povětří, bombardovaly čtvrť z letadel. V ghettu se ukrývaly poslední skupiny bojujících Židů, kteří za žádnou cenu nechtěli padnout Němcům živí do rukou. Jejich útočištěm se staly bunkry ve sklepech, na střechách a v jiných izolovaných částech domů. 8. května Němci objevili bunkr na ulici Mila 18, kde sídlilo hlavní velitelství Židovské bojové organizace. Usilovný boj trval dvě hodiny. Když Němci zaútočili na obránce plynovou bombou, většina z přítomných v zoufalé situaci zvolila sebevraždu. Mezi nimi také velitel bojovníků Mordechaj Anielewicz a velká část aktivních účastníků povstání.
Povstání končí.
Teprve po třech týdnech bojů se obrovské přesile vojáků SS vyzbrojených těžkou vojenskou technikou podařilo situaci ovládnout a generál Stroop, který velel likvidační akci, mohl oznámit svým nadřízeným: Židovská čtvrť ve Varšavě už neexistuje.
Neklidný mír
Několika málo bojovníkům ghetta se podařilo kanály dostat na árijskou stranu
. Většina z nich se připojila k některému z židovských partyzánských oddílů bojujících v polských lesích. Patřil k nim i Marek Edelman.
Klidný život mu nepřinesla ani poválečná léta. V roce 1946 uspořádal polský dav ve městě Kielce hon na Židy, kteří se vrátili z nacistických lágrů. Edelman a Icchak Cukierman odjeli na místo pogromu a Židy, kteří zůstali naživu, odvezli do bezpečí. Dvaačtyřicet mrtvých z pogromu v Kielcích ovšem nebylo výjimkou: podél železničních kolejí po celém zemi bylo v poválečné době možné vidět stovky mrtvol Židů, které zavraždili během jízdy vlakem příslušníci polských krajně pravicových skupin. O dvacet let později, v roce 1968, rozpoutal komunistický režim mohutnou antisemitskou kampaň. Tehdy z Polska vycestovali téměř všichni zbylí Židé. Marek Edelman však zůstal v Lodži, přestože ho z politických a rasových důvodů několikrát vyhodili z nemocnice, kde jako kardiochirurg pracoval. Zůstal i poté, co se o dva roky později pro emigraci do Paříže rozhodla jeho žena s dvěma dětmi, která už v Polsku nedokázala žít. V 70. letech spolupracoval s KOR (Výbor na obranu dělníků), později se stal členem Solidarity, a když byl v polovině prosince 1981 v Polsku vyhlášen výjimečný stav, ocitl se spolu s tisíci dalších členů ve vězení. V roce 1989 patřil k představitelům polské opozice, kteří zasedli k tzv. kulatému stolu, jednání s komunistickou vládou o ukončení polského totalitního režimu. Do veřejného a politického života zasahuje i po pádu komunismu.
Nikomu nedovolím, aby mi diktoval, kde mám žít,
vysvětluje Marek Edelman, proč jako jeden z mála Židů, a na rozdíl od svých přátel, Polsko nikdy neopustil. Dlouho jsem chodil ozbrojený, ale rozhodl jsem se zůstat. Někdo tu přece musel být se všemi těmi, kteří zahynuli...
Po šedesáti letech
Polsko si letošní kulaté výročí povstání ve varšavském ghettu připomínalo během dubna několika akcemi. Dne 19. dubna v poledne, šedesát let poté, co padly první střely z pistolí mladých židovských povstalců, se pod varšavským pomníkem Hrdinů ghetta shromáždilo několik desítek lidí, aby neoficiálně uctili památku obětí varšavského ghetta. Hlavní postavou setkání byl - tak jako každý rok - Marek Edelman. Po boku členů své rodiny a přátel (mj. Jacka Kuroně a spisovatelky Hanny Krallové) šel v čele průvodu směrem k místu, kde se nacházel hlavní bunkr Židovské bojové organizace, a na Umschlagplatz, někdejší shromaždiště transportů z ghetta do Treblinky.
Stejnou cestou se o několik hodin později vydali účastníci oficiální části oslav 60. výročí povstání. Vedle představitelů polské vlády a města Varšavy se tu po šabatu ve 21 hodin sešlo několik set místních obyvatel a turistů. Účastníci položili k pomníku věnce a květiny a zapálili svíce. Zástupci varšavské židovské obce se pomodlili kadiš. Toho večera uspořádalo varšavské Státní židovské divadlo E. R. Kamińské představení věnované výročí povstání. Na programu byla Píseň o zamordovaném židovském národě
z pera slavného jidiš básníka Icchaka Kacenelsona, kterou napsal během války právě ve varšavském ghettu. V Národní filharmonii v téže době zaznělo oratorium Sedm bran Jeruzaléma
, které skladatel Krzysztof Penderecki napsal před osmi lety na objednávku jeruzalémského starosty u příležitosti oslav 3000 let Jeruzaléma.
V sobotu 19. dubna vyšla také v největším polském deníku Gazeta Wyborcza samostatná osmistránková příloha, kterou sestavili přední polští historici a publicisté věnující se tématu varšavského ghetta.
Tryzna
Hlavní událostí dubnových jubilejních oslav povstání ve varšavském ghettu byla tryzna 30. dubna. Hold židovským bojovníkům a obětem vzdali prezidenti Izraele a Polska Moše Kacav a Aleksander Kwaśniewski, doprovázeni posledními žijícími účastníky židovského povstání a dalšími přeživšími z Polska i zahraničí. Před pomníkem Hrdinů ghetta zavlály vlajky obou států. Přinesli je izraelský a polský běžec, kteří zde zakončili bezmála stokilometrový Běh života
z Treblinky do Varšavy.
Marek Edelman (uprostřed), Varšava 2003.
Posledního dubnového dne také prezident Kacav předal varšavské synagoze novou Tóru a pěti Polákům diplom Spravedlivý mezi národy
za to, že během války ukrývali Židy.
Večer byl opět věnován hudbě: Národní opera představila mj. kantátu Krzysztofa Knittla El male rachamim
, kterou autor složil před dvěma lety pod vlivem odhalení zločinu v Jedwabném. Prezident Kwaśniewski před koncertem slavnostně udělil čtyřem přítomným účastníkům povstání v ghettu hodnost důstojníka Polské armády. Završením večera bylo vystoupení premiéra Leszka Millera: ten mimo jiné veřejnosti představil projekt pomníku, který má v budoucnu stát na místě vyhlazovacího tábora v Belžeci.
O den dříve se v souvislosti s 60. výročím povstání konal v Osvětimi už dvanáctý Pochod živých
. Zvuk šofaru zahájil průvod dvou a půl tisíce lidí z tábora v Osvětimi do nedalekého Birkenau. Moše Kacav ve svém projevu vyjádřil potěšení, že se pochodu účastní mladí Poláci i Židé, kteří společnými silami zvedají břímě paměti šoa a z něho vyplývajícího ponaučení
.