Šéfem u Edisona

T. A. Edison a E. Kolben při zahájení tramvajového provozu v Schenectady (USA).

U příležitosti 135. výročí založení Českomoravských strojíren a 110. výročí vzniku elektrotechnické firmy Kolben a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech (29. října 1896) je ve Vysočanské radnici od 19. září otevřena výstava věnovaná osobnosti ing. Emila Kolbena a růstu jeho firmy v pozdější koncern Českomoravská- Kolben-Daněk, akc. spol., vedle Škodových závodů nejvýznamnější strojírenské a elektrotechnické firmy v republice. Výstavu je možno ve staré Vysočanské radnici (Sokolovská 324/14, stanice metra Vysočanská) navštívit do 12. října 2006.

Ze Strančic do světa a zpět

Emil Kolben se narodil 1. 11. 1862 ve Stránčicích v rodině obchodníka s malým hospodářstvím. Měl osm sourozenců, jeden z bratrů vlastnil statek v Petrovicích, kde společně s Emilem zkoušeli zvyšovat úrodnost polí pomocí elektřiny. Bratr Jindřich žil v Americe a řadu let byl ředitelem administrace českých novin Svornost v Chicagu. Nejbližší Emilovi byl bratr Alfred, s nímž spolupracoval na konstrukci elektrických strojů, pozdější ředitel průmyslové školy v Brně. Sestry Marie a Kamila zůstaly v rodném domě ve Stránčicích, kde jejich životy skončily společnou sebevraždou před deportací.

Emil Kolben studoval na německé technice v Praze. Rok po absolutoriu mu Český zemský výbor udělil Gerstnerovo cestovní stipendium na dva roky (1200 zlatých), které zásadně změnilo jeho další život. Budoucí vynálezce navštívil německá průmyslová centra, Paříž, Londýn a New York, odkud podnikal studijní cesty po USA. Brzy se skvěle uchytil: získal zaměstnání v konstrukční kanceláři Edisonových podniků v Schenectady, za rok už byl šéfinženýrem technického oddělení a často spolupracoval s T. A. Edisonem.

Elektromobil Emila Kolbena.

Edison byl vždy laskavý, ale měl vlastnost bránit se novým známostem, vzpomínal Kolben později. Nejraději ze všeho dělal dobré vtipy a originální žerty rád poslouchal. Stalo se, že se dobrému nápadu smál třeba čtvrt hodiny. Měl zvláštní zálibu v tom, když mohl pověsit bulíka na nos některému z novinářských reportérů. Vypravoval jim pokaždé o svých plánech vymyšlené věci, dělal fantastické kombinace a měl nehoráznou radost z toho, když byly vytištěny... Řekl bych, že byl knižně a v teorii slabý. Byl samorostlý, vyšlý z tvrdého života, luštil hravě nejtěžší problémy tváří v tvář. Pokaždé, když se zabýval uskutečněním nějakého z těžkých projektů, měl jeho štáb inženýrů, konstruktérů a dílovedoucích krušné časy. Tak jedenkráte pracovali jsme pět neděl v pravém smyslu ve dne v noci. Sám Edison se z továrny nehnul. Jedl ve své pracovně a spal v ní na pohovce pouhé tři až čtyři hodiny. Vydržel tak pracovat několik týdnů, neboť na každou svou novou ideu dovedl soustředit mysl jedinečným způsobem.

Ve Spojených státech Kolben zůstal čtyři roky, stal se Edisonovým asistentem a nakonec šéfinženýrem a vedoucím veškerých technických kanceláří a laboratoří Edison General Eletric Company. V době svého amerického angažmá zažil prudký rozvoj silnoproudé techniky a elektrických pouličních drah ve městech Nového světa. Původní Edisonova dynama, stavěná dosud převážně na základě empirických zkušeností, byla s pomocí Kolbenových výpočtů úspěšně zdokonalována a rekonstruována. Tehdy vznikly např. série standardních typů dynam a motorů a série dalších mnohopólových strojů, stejně jako velkých nízkootáčkových dynam vhodných k přímému spojení s parními stroji.

Kolbenka před 1. světovou válkou.

V roce 1889 se Kolben setkal v Americe s vynálezcem a podnikatelem Nikolou Teslou, který také studoval na pražské technice a v letech 1882-85 pracoval pro Edisona. Tesla Kolbenovi umožnil účastnit se zkoušek elektromotorů na třífázový střídavý proud ve své newyorské laboratoři, kde byl poprvé v praxi uplatněn princip točivého elektromagnetického pole. Tato zkušenost přispěla ke Kolbenovu jednoznačnému zaměření na střídavý proud a byla základem jeho celoživotního díla a úspěchu. Využití střídavého proudu neúnavně prosazoval, a třebaže mu pozdější vývoj dal za pravdu, obhájit tuto ideu nebylo snadné: k zastáncům stejnosměrného proudu patřil skoro celý tehdejší odborný svět v čele s Edisonem.

Evropě Kolbena vrátila jeho žena, která ve Spojených státech nikdy nezdomácněla. Rodina se pak usadila ve Švýcarsku, kde Kolben s kolegy vybudoval základy pro vývoj synchronních a asynchronních třífázových motorů a pro přenos elektrické energie na velké vzdálenosti; zde vznikla i jeho základní odborná pojednání o asynchronních motorech, která měla světový ohlas. V roce 1895 se tu Kolbenovým narodil nejstarší syn Hanuš. V příštím roce se vrátili do Prahy a ubytovali se ve vile Fleissnerka ve Vysočanech. Počátkem roku 1898 se jim tu narodila dcera Gerta a o čtyři roky později dcera Lilly. Brzy poté se stěhovali do tzv. Červené vily v Hradešínské ulici na Vinohradech, provedené ve stylu folklorní secese.

Kolben a spol.

V Praze Kolben s podporou několika tichých společníků, z nichž nejvýznamnější byl Karel Bondy, založil 29. října 1896 komanditní společnost s názvem KOLBEN a spol., elektrotechnická továrna v Praze- Vysočanech. Továrna stála na periferii, ale v bezprostředním sousedství silnice a železnice, s dostatečným zdrojem užitkové vody a s možností neomezeného rozšíření. Emil Kolben byl nejen zakladatelem, ale skutečným tvůrcem a duší celého podniku. Veškeré stavební dispozice a konstrukce prvních třífázových elektrických strojů byly jeho dílem a byly zhotovovány na místě. Vlastní zaujatostí a aktivitou šířil kolem sebe výjimečné pracovní nadšení. Dispozice i vybavení továrny byly zcela moderní, umožňovaly hospodárnou výrobu a budily pozornost jako zdařilý pokus o kombinaci evropské a americké dílenské praxe. Továrna rychle rostla: počet zaměstnanců z počátečních 25 vyletěl během tří let na 400, jen za první rok bylo vyrobeno zboží v hodnotě 94 500 zl. Již pět měsíců po zakoupení pozemků byly v prodeji první třífázové alternátory, synchronní a indukční motory, dynama a náhony pro jeřáby. V roce 1899 byl provoz rozšířen o slévárnu pro vlastní potřebu, v letech 1907-8 doplněnou o několik provozů pro potřeby celého domácího strojírenského průmyslu včetně Českomoravských strojíren.

V roce 1898 byla firma s finanční podporou Živnostenské banky přeměněna na Elektrotechnickou akciovou společnost, dříve Kolben a spol. Tehdy mohla být továrna rozšířena o elektrárnu, kovárnu, modelárnu, strojovnu, výpravnu zboží se skladišti atd. a její výrobky zahájily vítězné tažení světem. V roce 1900 vyrobila EAS první lokomotivu a tisící parní stroj, dodala zařízení elektrárny v Holešovicích a na Světové výstavě v Paříži získala zlatou medaili za tisící alternátor. V dalším roce byla zahájena výroba parních válců a turbín, rok poté byly vyrobeny dva největší alternátory pro londýnskou elektrárnu a první rychlíková lokomotiva. V roce 1903 se začaly vyrábět turbogenerátory a obloukové lampy, elektricky poháněné jeřáby a výtahy. V následujícím roce bylo vyrobeno a instalováno kompletní zařízení elektrárny pro Tasmánii. Roku 1906 začala výroba světlometů pro rakouské námořnictvo a pozemní armádu. Roku 1907 EAS uzavírá smlouvu s Ringhofferovou strojírnou o stavbě automobilky Praga, z níž o dva roky později vyjely první automobily. V té době vyvezla továrna velké zakázky strojů a zařízení pro pouliční dráhy do severoanglických měst, na ostrov Man a do Lvova. Od roku 1908 se firma soustředila na vývoj motorů pro pražskou pouliční dráhu. Do roku 1910 bylo vysočanskou továrnou vyrobeno 10 000 elektrických strojů a dodáno na 70 kompletních velkých elektráren včetně rozvoden (1912 postavila EAS např. vodní elektrárnu v Praze na Štvanici).

V roce 1921 se sloučila EAS s Českomoravskými strojírnami v koncernu Českomoravská- Kolben, akc. spol. v Praze a Emil Kolben tu působil jako vedoucí ředitel elektrotechniky. Pro další pokrok elektrotechnické výroby měla velký význam smlouva o technické spolupráci s americkou firmou Westinghouse v Pittsburghu v roce 1922. O pět let později došlo ke sloučení s firmou Breitfeld-Daněk v Praze Karlíně v koncern Českomoravská-Kolben-Daněk, akc. spol. V roce 1930, tedy za světové hospodářské krize, zahajuje ČKD v Karlíně výrobu letadel, od r. 1932 se podílí na elektrifikaci Slovenska a v Praze staví lanovku na Petřín. V roce 1935 začala ČKD s výrobou myček nádobí a pro ministerstvo národní obrany dodala první tanky, začalo se s výrobou velkých Kaplanových turbín, měřicích transformátorů a komorových pecí. V roce 1936 se rozjela úspěšná výroba vozu Aero 50 a roku 1937 byly vyrobeny první trolejbusy pro Prahu.

Okupace a Terezín

Od podzimu 1938 doporučovalo Emilu Kolbenovi mnoho přátel, aby včas emigroval. Jeho stereotypní odpověď zněla prý vždy stejně: Mně, Kolbenovi, nesmí a nemůže nikdo ničeho zlého učiniti.

Tím každá diskuse končila. Jeho syn Hanuš a mladší dcera Lilly s rodinami nechtěli opustit otce v nejisté situaci. Pouze starší Greta emigrovala s rodinou v květnu 1939 do Anglie. Hned po okupaci se musel Emil Kolben vzdát všech funkcí, v průběhu roku následoval nucený prodej rodinných firem Káblovky v Hostivaři a Elektroizolační společnosti v Hloubětíně, které dosud vedli syn a zeťové. V srpnu 1940 zemřela Emilova manželka Malvína. V roce 1942 byl zatčen a deportován jeho zeť Vilém Lieder-Kolben a dva vnuci. Dne 6. června 1943 byl ve věku 81 let deportován také Emil Kolben spolu se synem Hanušem a vnukem Jindřichem do Terezína. O tři týdny později, 3. července 1943, zemřel v Podmokelských kasárnách.

Pocty a zapomění

Za svého života se ing. Emil Kolben dočkal mnoha poct. V roce 1908 mu za tvůrčí přínos rozvoji elektrotechniky a elektrotechnického průmyslu pražská německá technika udělila čestný doktorát a byl zvolen předsedou Svazu rakouských průmyslníků. V roce 1910 mu císař udělil Řád železné koruny a přijal ho na osobní audienci; v roce 1912 se stal předsedou Zemského svazu strojírenského průmyslu v Českém království a v roce 1919 členem Československé státní obchodní rady. Vrcholem jeho jedinečné životní dráhy se staly velké oslavy u příležitosti jeho 70. a 75. narozenin. K vedoucím zaměstnancům ČKD tehdy přednesl projev, v němž vzpomenul na počátky své podnikatelské činnosti: Vyzbrojen rozsáhlými vědomostmi a zkušenostmi ve všech odvětvích silnoproudé elektrotechniky a drže krok s tehdejším nejmodernějším pokrokem ve výrobě elektrických strojů a zařízení, pomyslel jsem v srpnu 1896 na to, že dám své bohaté znalosti a zkušenosti do služeb své české domoviny. V tehdejším Rakousku bylo jen málo menších elektrotechnických výroben, a to pouze v počátečním stadiu vývoje. Zdálo se mi nejlepším, abych sám zřídil moderní elektrotechnickou továrnu ve středu velké průmyslové oblasti, v tradičním sídle vysoce rozvinutého strojírenství: v Praze. Tak vznikla ... továrna, která se stala základem dnešního největšího elektrotechnického podniku československého.

Zatímco tato továrna patřila k sloupům českého průmyslu a strojírenství i v době poválečné, o jejím zakladateli a tvůrci se jako o kapitalistovi nesmělo vůbec hovořit. Teprve po roce 1989 se Kolbenovi dostává satisfakce: jeho jméno nese jedna ze stanic metra trasy B a také ulice v Praze 9, Stránčice mu vrátily čestné občanství (zrušené nacisty) in memoriam, 26. září 2006 mu byla odhalena pamětní deska na Vysočanské radnici a uděleno čestné občanství Prahy 9.