Protiromská opatření ze strany úřadů měla dlouhou tradici, jež předcházela období okupace českých zemí nacistickým
Německem. Zákonná opatření i praktické provádění této politiky vycházela především ze zákona č. 117/1927 Sb. z 14. července 1927 o potulných cikánech. Vzorem pro tento zákon
se stal francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 a bavorský zákon o cikánech a zahalečích
z roku 1926. Československá
úprava cikánské otázky
patřila v Evropě k nejdůslednějším a byla ve 30. letech dávána za vzor na mezinárodních
kriminalistických konferencích věnovaných této otázce. Iniciátorem k přijetí tohoto zákona se stala především
agrární strana, jejíž předseda Beran se stal v pomnichovské republice ministerským předsedou.
Na základě zákona o potulných cikánech vedlo četnické pátrací ústředí v Praze evidenci všech osob, které byly
označeny za potulné cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby, na něž se zákon vztahoval, byly charakterizovány
jako cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící
. Takto označeným osobám starším
14 let byly vydány cikánské legitimace, obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích
předpisů pak měli držitelé cikánských legitimací zakázán přístup na určitá území (např. lázně, obvody velkých
měst atp.). V tehdejší Evropě se toto opatření nejevilo nikterak mimořádným. Důvodem bylo značně rozšířené
povědomí o potulných Cikánech jako o asociálním a kriminálním živlu
. V roce 1928 byl policejními orgány uskuteněn
soupis, při němž bylo celkem evidováno 36 tisíc osob, kterým byly vydány cikánské legitimace evidované četnickým
Ústředím pro evidenci potulných cikánů. Mnohým Romům byly cikánské legitimace vydány přesto, že žili usazeně.
Důvodem byla především nechuť jednotlivých obcí poskytnout domovské právo v nich žijícím Romům.
V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi 70 - 100 tisíc Romů. Drtivá většina z nich byla usazena na Slovensku. Oficiální statistiky udávaly nižší počty Romů s domovskou příslušností na území tehdejšího Československa. Podle sčítání provedeného v letech 1922-24 bylo na území Československa celkem 56 266 Romů, z toho v Čechách 579 osob a na Moravě a ve Slezsku 2139 osob. Slovenští Romové tak tvořili největší skupinu Romů. Druhou skupinou byla skupina českých a moravských Romů. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně a byli koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Strážnice atd.), čeští Romové téměř bez výhrady kočovali a byli také početně slabší skupinou. Typickými příjmeními českých Romů byla jména Růžička, Richter atp. Na Moravě se nejčastěji vyskytovala příjmení Daniel, Holomek a dále Herák, Ištván, Kýr a Murka. Tyto skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (německými Romy), kteří se zdržovali v německy mluvícím prostředí v severních Čechách a v dalších oblastech obývaných německy mluvícím obyvatelstvem.
Domky usedlých Romů ve Strážnici, 1941. (Foto: Muzeum romské kultury, sbírka J.Skácela.)
Mezi předválečné způsoby obživy Romů patřila stále tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství, případně různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Někdy Romové kombinovali tradiční řemeslo a nádenickou práci. Vzhledem k sezónnosti těchto zaměstnání byly v některých případech prostředky pro obživu získávány drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). Podle statistických údajů byli v Čechách mezi Romy nejpočetněji zastoupeni hudebníci a drobní obchodníci. Na Moravě převládali příležitostní dělníci a nádeníci. Rozdíl v profesním zaměření souvisel s rozdílem mezi usedlým a kočovným způsobem života.
I přes diskriminační zaměření zákona č. 117/27 "o potulných cikánech" probíhala na mnohých místech přirozená integrace Romů do společnosti. Nejvýznamnějším dokladem tohoto procesu může být skutečnost, že v roce 1936 ukončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku.
Na konci 30. let se i v Československu projevily důsledky pronásledování německých Romů nacisty, které začalo okamžitě po nástupu nacistů k moci v roce 1933 a stále se stupňovalo. Protiromská opatření v Německu a od roku 1938 i v zabraném Rakousku měla za následek útěk mnoha romských rodin na území Československa. Odtud byli tito pro úřady nežádoucí migranti vyhošťováni na základě zákona č. 117/27 Sb. "o potulných cikánech" zpět. Situace se zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu 1938.
Německé úřady na zabraném území začaly okamžitě aplikovat nacistické zákony včetně všech dosavadních protiromských
opatření. Především vykazovaly na území okleštěného Československa romské rodiny, které nemohly prokázat domovskou
příslušnost na zabraném území. České policejní orgány část takto vyhoštěných Romů vracely zpět na zabraná
území a některé romské rodiny v této době několikrát překračovaly - legálně i ilegálně - státní hranice.
Dobový tisk tuto situaci komentoval slovy: A snad všichni se nastěhovali k nám. Velké množství dobrovolně, další
část nuceně, neboť byli přivedeni k hraniční čáře a běžte: tak zněl rozkaz? Tím se stalo, že cikáni zaplavili
všechny české kraje
.
Atmosféra v pomnichovském Československu nabývala stále více antidemokratický charakter. Dobová žurnalistika zveličovala
kriminalitu romských skupin, především těch kočovných. Další podněty k pronásledování Romů přicházely ze strany
obecních zastupitelstev. Ozývaly se hlasy volající po zavedení podobných protiromských opatření, jaká platila v
nacistickém Německu, především po zřízení pracovních táborů. Např. obecní zastupitelstvo ve Svatobořicích tak
ve své petici z 5. února 1939 adresované tehdejšímu předsedovi vlády Beranovi napsalo: I nám nesmí býti vytýkáno,
budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni
.
Vyvrcholením pronásledování Romů za druhé republiky bylo přijetí nařízení o kárných pracovních táborech, do kterých měli být umístěni práceschopní muži starší 18ti let, kteří nemohli prokázat řádný způsob obživy. Zákonná norma byla sice vládou druhé republiky schválena, ale její realizace se posunula až do období protektorátu. 28. dubna 1939 bylo nařízení v pozměněném znění protektorátní vládou zveřejněno. Posledním úředním opatřením přijatým před okupací byl oběžník z 13. března 1939, který shrnul dosavadní praxi a zdůrazňoval především nutnost vyhoštění Cikánů bez domovské příslušnosti a omezení kočování.