Rituální vražda jako politikum II.

Jak jsme již konstatovali, přispělo k nárůstu antisemitismu v českých zemích politické štěpení a ideologické pnutí mezi různými politickými proudy. Pokud jde o antisemitské tendence, vyhranily se u nás v průběhu 80. a na počátku 90. let dva takové proudy. Přívrženci katolické politiky založili v září 1894 českou křesťansko-sociální stranu, jejímž programem bylo obnovení křesťanského řádu ve společnosti, odstranění liberálního individualismu a materialismu. Nedílnou součástí křesťansko-sociální ideologie a praxe byla teorie spiknutí a silný antisemitismus. Druhý, nacionální proud českého antisemitismu zdůrazňoval již od počátku 80. let nutnost ekonomického a politického semknutí národa a ukazoval Židy jako nepřátele českých národních snah.

Svůj k svému!

Největší vyostření antisemitské agitace a vášní obou zmiňovaných proudů způsobil úspěšný vstup sociální demokracie do české politiky. Boj proti zžidovštělé, materialistické a protispolečenské sociální demokracii byl pevnou součástí ideové a agitační výbavy křesťansko-sociální strany. Vyhrocení mladočeské protisocialistické propagandy přinesly především volby do říšské rady v únoru a březnu 1897, při nichž bylo poprvé - v omezené míře - využito všeobecné volební právo. Mladočeská strana ve volební kampani vyhlašovala boj všem stranám a živlům, které podle ní rozkládají jednotu národa a rozeštvávají jeho jednotlivé třídy proti sobě. Největší pozornost na sebe přitahovaly volby v pražském volebním obvodu, kde za mladočechy kandidoval vyhlášený radikál a antisemita Václav Březnovský, který měl silné postavení mezi pražskými řemeslníky a který kromě jiného pěstoval styky s rakouským křesťansko-sociálním antisemitou Ernstem Schneiderem, známým propagátorem teorie židovské rituální vraždy. V důsledku toho velká část pražských Židů hlasovala pro sociálního demokrata Václava Dědice.

Již během volební kampaně a voleb volitelů začaly Národní listy a další noviny přinášet zprávy o tom, že Židé na mnoha místech aktivně podporují sociální demokraty a agitují pro ně. Poté, co v Praze mezi mladočeským a sociálnědemokratickým kandidátem muselo proběhnout druhé kolo voleb, v němž nakonec zvítězil Březnovský, zaměnili mladočeští propagandisté mírné narážky za přímá nařčení ze spolčení Židů a sociálních demokratů. Atmosféru ještě více vyhrotilo protistátoprávní prohlášení pěti čerstvě zvolených sociálnědemokratických poslanců při otevření říšské rady.

V době vzedmutých protižidovských vášní se oživila činnost českých antisemitských skupin, konalo se množství antisemitských schůzí s velkou účastí a za nebývalého zájmu českého tisku. V letech 1897-98 vycházelo několik čistě antisemitských periodik, jako houby po dešti se množily různé antisemitské publikace. Byla založena nová antisemitská organizace Národní obrana, usilující především o propagaci hesla Svůj k svému! Ve stejné atmosféře a ve stínu protižidovské rétoriky byla zakládána organizace národních dělníků - antisemitismus doprovázel národněsociální stranu i v pozdějších letech. Kvůli vztahu k sociální demokracii ve volbách se rozpadlo pokrokové hnutí a redakci Radikálních listů ovládlo radikální nacionalistické a antisemitské křídlo kolem Aloise Rašína, Karla Stanislava Sokola a Karla Baxy.

V podmínkách české politické scény konce 19. století nebylo sice možné - po vzoru vídeňských křesťanských sociálů - sjednotit na bázi antisemitismu většinu nesocialistických politických proudů, jeho vliv ve společnosti však rozhodně nebyl zanedbatelný. To se projevilo například v tzv. prosincových bouřích po pádu Badeniho vlády na přelomu listopadu a prosince 1897, kdy se protiněmecké demonstrace v Praze zvrhly v protižidovské výtržnosti, byly rabovány židovské obchody, podniky i byty. Antisemitská agitace se osvědčila jako volební nástroj, jako prostředek k vyvolávání a udržování krizových nálad v české společnosti. Čeští radikálové, nacionalisté a klerikálové se tyto pocity krize a antisemitské nálady snažili udržovat i nadále. Rok 1898 byl ve znamení různých protižidovských incidentů, verbálních i skutečných útoků na židovské obyvatele či například na židovské školy. Počátkem dubna 1899 přerostla stávka v náchodské továrně Jakuba Picka v protižidovské výtržnosti a rabování. O pozadí těchto nepokojů a o možném vlivu antisemitských (například národněsociálních) agitátorů na jejich vyvolání se stále můžeme jen dohadovat.

Ve stejné době se v důsledku antisemitské agitace stala z kriminálního případu vraždy v Polné antisemitská aféra, která uchvátila pozornost celé české veřejnosti. Ve stínu polenské vraždy se také v českých zemích vyrojila řada nových obvinění z rituální vraždy, například v červenci 1899 v Ústí nad Orlicí, v lednu 1900 v Náchodě a ve Chvojnu. Díky pozornosti místních i státních orgánů byla však všechna tato obvinění objektivně vyšetřena.

Antisemitská propaganda

Jaká byla funkce obvinění z rituální vraždy v antisemitské propagandě? Na všech sledovaných případech obvinění z rituální vraždy bylo možné pozorovat jejich mimořádně silný emotivní dopad na prostý lid (například v případě kolínského obvinění několik pozorovatelů informovalo o zvláštní náladě mezi obyvatelstvem či o tom, že se ženy, shromážděné na pohřbu utopené dívky, praly o její šaty jako o skutečné relikvie). Iracionální prvky politické propagandy, mezi něž antisemitismus patří, mají velký význam pro agitaci a působení na lidi s malým zájmem o politické dění a na prvovoliče. Na konci 19. století se navíc politická propaganda zaměřovala na všechny společenské vrstvy a skupiny a neomezovala se pouze na oprávněné voliče či na mužskou populaci.

Propagandistická atraktivnost pověry o rituální vraždě spočívala v tom, že nikoli skrze racionální argumentaci, ale prostřednictvím obrazů a symbolů vyvolávala pocit ohrožení a ukazovala na nepřítele, který tajně působí uvnitř nevinného českého národa. Senzační vražda, která sama o sobě přitahovala lidovou pozornost, byla prostřednictvím antisemitské interpretace včleněna do nacionalistické a protisocialistické agitace, stala se jedním z nástrojů soudobého rozštěpení české politické scény.

Představa o rituální vraždě shrnovala překvapivé množství stereotypů a symbolů vlastních tradičnímu i modernímu antisemitismu. Především dokazuje tezi o židovské zločinnosti, o tom, že Židé nejsou v chování ke křesťanům vázáni žádnými morálními zásadami. V českém tisku konce 19. století lze najít nepřeberné množství článků dokazujících nadměrnou kriminalitu Židů, a to i přesto, že statistika hovoří o opaku. Dva tajemní Židé, kteří měli být Hilsnerovými spoluviníky, pověsti o zásilkách vysušené krve, zprávy o tom, jak se Židé snaží překazit vyšetření polenského zločinu - to vše zároveň demonstrovalo existenci pevné a tajné židovské organizace a podporovalo teze o židovském světovém spiknutí zaměřeném proti křesťanským národům. Popisy polenského zločinu zdůrazňují jeho krutost a to, že byla provedena typicky židovským způsobem. Jako ilustrace židovského barbarství se zároveň v českém tisku začínají objevovat články žádající zákaz košerování zvířat. Například antisemitský list Kladenské zájmy přímo pod zprávu o vyšetřování v Polné zařadil v červnu 1899 barvitý popis židovské rituální porážky. Vražda nevinné křesťanské dívky navíc tezi o nemravnosti Židů doplňovala sexuálním podtextem, obrazem zneužívání dívek, prostituce, kuplířství, ale též nemanželských vztahů a dalších stereotypů, které byly v buržoazním prostředí vnímány jako citlivé a které byly především v kato- lickém tisku přičítány Židům a jejich demoralizujícímu vlivu. Gustav Toužil, zpravodaj Katolických listů, například k jednomu svému referátu o vyšetřování polenského případu dodává, že zištní židáci lákají křesťanské ženy a matky ke službě do zahraničí, a rozkládají tak celé rodiny. Mnozí komentátoři přirovnávali vysávání krve k rituálním účelům k údajnému materiálnímu i duševnímu vysávání katolického lidu Židy. (Tak např. autor článku v deníku Čech, jehož tématem bylo kolínské obvinění z rituální vraždy z dubna 1893, sice odmítá existenci rituální vraždy, článek však končí následujícím soudem: kdyby Židé přestali píti pot křesťanů, přestalo by obvinění, že pijou krev křesťanů.) Královéhradecký biskup Brynych zase v úvodníku nazvaném Krev s odkazem na dějepisně zjištěné skutečné vraždy židy spáchané, aby dostali křesťanskou krev pro své náboženské potřeby žádá, aby se povědělo, kam ta jistá krev přišla.

Prostřednictvím obrazů a iracionálních symbolů byla polenská vražda zasazována do celku antisemitské propagandy a posilovala ji. Rituální vražda se stala symbolem, který má pro své zastánce výpovědní hodnotu bez ohledu na to, jestli skutečně věří všem podrobnostem o tom, jak měla být provedena. Důležité pro ně je, že představa rituální vraždy osvětluje rozkladné působení Židů, zžidovštělé sociální demokracie a dalších živlů, vyvolává pocit ohrožení a stmeluje národní společenství proti všem jeho domnělým nepřátelům.

První část (Rch 1/2000)