Plakát na představení v Kennedyho centru, 2010.
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Jednoho krásného dubnového dne jsem v Minneapolisu procházel kolem knihkupectví a zastavil se u venkovního pultu, na kterém byla vyložena řada knížek. Jen tak náhodou jsem do ní sáhl a vytáhl jednu s názvem Hudba v Terezíně od jakéhosi Joži Karase. Otevřel jsem ji a narazil na pasáž o Rafaelu Schächterovi, který v době okupace sestavil z terezínských vězňů stopadesátičlenný sbor a s ním šestnáctkrát provedl Verdiho Requiem...
Takhle vzpomíná známý americký dirigent Murry Sidlin na začátky projektu, známého jako Defiant Requiem - Verdi in Terezín (Requiem navzdory - Verdi v Terezíně). O projektu jsme již několikrát psali, s Murrym Sidlinem jsme také přinesli rozhovor (více v Rch 5/2009). Připomeňme tedy jen, že od konce devadesátých let, kdy se Murry Sidlin s obrovským zanícením pustil do shromažďování podkladů a vyhledávání pamětníků, se podařilo předvést jeho nastudování na několika místech ve Spojených státech. První byl Portland v Oregonu, kde Murry působil dlouhodobě jako šéfdirigent místního symfonického orchestru. Před osmi lety se stal děkanem Hudební fakulty Katolické univerzity ve Washingtonu a také zde nastudoval se svými studenty - ale i mnoha dalšími dobrovolníky - celé Requiem, včetně doprovodu symfonického orchestru. Představení doplnil svým komentářem (vzorem mu je jeden z jeho učitelů Leonard Bernstein) a ukázkami z nechvalně známého nacistického propagandistického filmu o Terezínu a také filmovými dotáčkami vzpomínek pamětníků. Takto jsme jej mohli poprvé zažít přímo v Terezíně před dvěma lety.
Stu jako manažer
V červnu loňského roku se konala v Praze konference o osudu židovského majetku, které se zúčastnilo několik stovek delegátů z téměř padesáti zemí světa (více v Rch 8/2009). Její organizátoři zcela záměrně trvali na tom, aby závěrečný dokument konference byl přijat v Terezíně a místo diplomatického ceremoniálu bylo předvedeno Requiem navzdory v nastudování Murryho Sidlina. Chtěli tak dodat politickému rozsahu konference také lidský rozměr a přiblížit jejím účastníkům v emotivní formě tragédii terezínského ghetta v celé její hloubi a šíři. To se zřejmě podařilo. Většina delegátů odcházela ze závěrečného koncertu, který se konal v autentickém prostoru bývalé terezínské jízdárny, skutečně s velkým dojetím.
Byl mezi nimi i velvyslanec Stuart Eizenstat, jeden z nejvýznamnějších amerických právníků a politiků, který se otázce restitucí židovského majetku věnuje dlouhodobě. Hlavním zmocněncem pro tyto otázky ho jmenoval ještě prezident Bill Clinton, do stejné pozice ho však opět uvedla po svém nástupu do funkce i nynější ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Stu - jak je přáteli nazývám - se svou manželkou Fran byli terezínským představením tak ohromeni, že si předsevzali dostat jej na jedno z nejprestižnějších míst ve Spojených státech, a sice do washingtonského Kennedyho centra. A podařilo se jim to v obdivuhodně krátkém čase.
Dojetí v Kennedyho centru
A tak letošního 6. října praskala tato hudební síň doslova ve švech. Nenašlo se jediné prázdné místečko. A jak se dalo předpokládat, americké publikum bylo představením zcela uneseno. Závěrečný hvizd lokomotivy a postupný odchod sboru a orchestru z potemnělého pódia za tichého houslového doprovodu melodie modlitby Ose Šalom je vskutku působivý. Dojati byli jak hudební kritici, nadšenci, kteří tuto prestižní scénu navštěvují pravidelně, tak mnozí politici a diplomaté, kterých byla v auditoriu celá řada (navzdory tomu, že Kongres před několika dny z politických důvodů předčasně rozpustil své zasedání a většina jeho členů odjela z města).
Shodou okolností se v hlavním městě USA ocitl také český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Ten na následném ceremoniálu připomněl podporu české vlády jak konferenci, tak Evropskému institutu paměti šoa (pan ministr jako jeden z mála politiků používá zásadně termín šoa), ale vyjádřil i obdiv celému projektu a samotnému představení. Obdobně se vyjádřil i izraelský velvyslanec Michael Oren či německý ambasador Klaus Scharioth. Koncert se konal také pod záštitou Americké biskupské konference a byl velmi vysoce hodnocen jejím newyorským předsedou arcibiskupem Timothym Dolanem.
Představení se zúčastnili také čtyři z bývalých protagonistů terezínských provedení Requiem, Edgar (Eda) Krása, paní Mariánka Zadikow- May, paní Věra Schiffová a paní Eva Ročková. Všichni se dva dny předtím podíleli na úspěšném průběhu sympozia na Americké univerzitě, věnovanému Terezínu a památce jeho vězňů. Prostor byl dán také představitelům současných českých institucí, Památníku Terezín a FŽO, svůj příspěvek přednesl i prof. Felix Kolmer, místopředseda Mezinárodního osvětimského výboru.
Murry Sidlin: Je to mé životní poslání
V průběhu příprav koncertního provedení byly pod vedením Stuarta Eizenstata shromážděny dostatečné finanční prostředky. Jejich správy se ujala nově vytvořená nadace se stejným názvem jako samotné představení Defiant Requiem. Ta je nyní registrována podle amerického právního řádu a zdá se, že její činnost uskutečněním koncertu zdaleka nekončí. Ba právě naopak. Na následném zasedání správní rady byl do jejího čela zvolen jako prezident Murry Sidlin, Stuart Eizenstat se stal předsedou správní rady. A jaké jsou jejich bezprostřední plány? Letní škola v Terezíně pod vedením Murryho Sidlina věnovaná studiu terezínských skladatelů a pak provedení Requiem v Praze. Jak říká Murry Sidlin - všichni tehdy snili o tom, že příště budou zpívat v Praze. A tak musíme tenhle jejich sen splnit.
Ale ani tím by nemělo vše skončit. Příští zastávkou by mohl být zcela logicky Vatikán.
Je to mé životní poslání
, říká Murry Sidlin. Kdo jiný by měl mít větší pochopení pro Židy zpívající katolickou zádušní mši než židovský děkan Katolické univerzity...
více na www.defiantrequiem.org