Film režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského Musíme si pomáhat sklízí v současnosti jedno ocenění za druhým. Po nominaci na Oscara získal pět Českých lvů za rok 2000 a od svého uvedení v březnu minulého roku vzbuzoval více než kladné ohlasy. Jistě k tomu přispěla již předem posvěcená dějová zápletka - jde tu také o skrývaného Žida v době šoa! Navíc příběh v podobě úsměvné a laskavé - a to mají lidi rádi všude na světě.
Film se tak ocitl v hájemství nedotknutelnosti, jehož hranice narušil snad jen Andrej Stankovič svojí ironickou kritikou v Lidových novinách, již nazval Tvář zasmušilá , oko suché(16.3.2000). Se sobě vlastní kontroverzní razancí se kritik několikrát strefil
do slabých míst filmu, potrefený režisér pobouřeně reagoval, výměna názorů pokračovala a týkala se i širších souvislostí, takže lze snad mluvit o menším skandálu. Sami tvůrci ovšem hovoří o svém díle téměř v superlativech a prostopravdách blízkých reklamě. To je pochopitelné a snad odpustitelné. Náročný divák by však měl být k cenám z tzv. uměleckých oblastí a svalnatým výrokům autorů ostražitý.
Během posledních dvou let byly u nás natočeny čtyři celovečerní hrané filmy s židovskou tematikou: kromě recenzovaného Hřebejkova filmu ještě Hanele - podle jedné z povídek Olbrachtovy knihy Golet v údolí
(režie: Karel Kachyňa), Všichni moji blízcí (inspirované činy Nicholase Wintona, režie: Matej Mináč), Pramen života - Der Lebensborn (drama z období 2. světové války, postava Žida tu však nehraje roli ústřední, režie: Milan Cieslar). Vzhledem k mezinárodním úspěchům Spielbergova Schindlerova seznamu (1993) a Benigniho snímku Život je krásný se vtírá otázka, zda židovská tematika neláká v současné době naše tvůrce spíše z důvodů jakési oscarové příchylnosti
než z vnitřních tvůrčích pohnutek. Tomu by nasvědčovalo i poměrně akademicky nevzrušivé zpracování jmenovaných filmů. Dokázat to však nijak nemůžeme.
Hřebejk a Jarchovský se látkám z minulosti věnovali i ve svých předcházejících dílech. S podobným úspěchem - Šakalí léta (o 50. letech) i Pelíšky (o 60. letech) byly dekorovány cenami, přitahovaly diváky. Přesto o nich lze jen stěží hovořit jako o skutečně kvalitních dílech. Oba tvůrce bych zařadil do středního proudu kinematografie, pro nějž je charakteristická snaha se divákovi zalíbit tím, že ho především nenáročně pobaví. Někdy se snaží simulovat jistou míru závažnosti nebo i hlubokomyslnost, takovéto vyšší
ambice se ale často autorům tohoto druhu vymykají z rukou. Režisér si proti případným námitkám připravil neotřesitelné alibi: Velmi podstatnou složkou výpovědi se tu stává ironie - a právě v tom je možná hlavní problém filmu Musíme si pomáhat. To je totiž prostředek, který - zejména ve vztahu k dějinám - stále ještě není v domácím kontextu dost obvyklý.
(Film a doba, 4/2000.)
U Čížků ve spíži
O co ve filmu jde? Josef Čížek (Boleslav Polívka) pracuje jako vedoucí odbytu v židovské firmě. Spolu se synem svého zaměstnavatele Davidem Wienerem (slovenský herec Csongor Kassai) si dělají legraci z Josefova podřízeného, Čecha německého původu (či naopak), skladníka Horsta Prohasky (Jaroslav Dušek). Následují výjevy, v nichž Prohaska, již jako zástupce německých úřadů, řídí exekuci Wienerovic majetku. Továrníkova rodina, vyhnaná ze své honosné vily, najde na chvíli útočiště u Josefa a jeho ženy Marie (slovenská herečka Anna Šišková). Jejich cesta však záhy pokračuje, spolu s ostatními Židy, do Terezína. Odtud se rozbíhá ústřední příběh.
Zbídačelý David, který uprchl z koncentráku, se plíží potemnělou ulicí známého městečka. Narazí tu na Josefa, který ho hned, bez váhání, jak se sluší na kladného hrdinu, ukryje v tajné komoře u nich doma. David ve spíži není sám - nad jeho kavalcem se ještě houpají uzeniny a půl prasete. Čížkovi nejsou však pouhými hrdiny, ale mají i lidské vlastnosti, jako například strach z odhalení. Kolem se vyskytují Němci, fanatičtí Němci, esesmani, lékař s temným pozadím, udavači, čeští pokrytečtí strašpytlové a zejména kolaborant Horst Prohaska. Ten pro Čížkovy ztělesňuje nebezpečí nejbližší. Dřívější podřízený Josefa zastává jakousi úřední funkci a do domácnosti Čížkových se, pod různými záminkami, neomaleně vtírá. Brzy pochopíme, že hlavním důvodem Horstova vetřelectví je erotický zájem o Marii. Aby Josef zmírnil nebezpečí odhalení, stane se na oko kolaborantem. Rovněž je později nucen předstírat, že s Marií čeká dítě. Všichni však v okolí vědí, že Josef je neplodný. K pomoci v tomto směru se nechá přemluvit ukrývaný David. Přicházejí dny osvobození. A také katarze - porod, nad nímž se setkává roztodivná galerie vedlejších i hlavních postav - sudiček
, které mají symbolizovat tehdejší rozporuplnou společnost. Postavy jsou dramaticky vypjatou situací, na pozadí střelby, dohnány k vzájemnému odpouštění, protože je to lidské a navíc každý se nějak namočil a vůbec musíme si pomáhat
. Dítě se rodí do svobodné doby, která však bude poznamenána stíny a hříchy minulosti. Je to řečeno hodně vzletně - ale i tak vyznívá symbolika závěru. Hřebejk, který přiznává, že byl scénářem dojat, to interpretuje takto: Myslím, že ten závěr je pocitový happy end. Po smíření následuje úleva, že všichni neumřeli, ale zároveň je tam přítomná určitá dávka hořké ironie. Vždyť my víme, co znamenají sudičky nad novorozencem, kam se doba ubírala a co následovalo - a že to následovalo právě z těchto příčin. Dala by se nalézt jistá paralela s rokem 1989, kdy smíření přináší taky hořké důsledky, ačkoli si samozřejmě nikdo nepřál, aby tekla krev. Právě tuhle analogii jsem měl na mysli: je to nesporně vysoké pravidlo, že lidé si mají odpouštět, jenže se za to platí nevyhnutelná daň.
Je to teorie celkem zajímavá, ale...
Rozporuplná tragikomedie
V čem tkví zásadní problém této tragikomedie? Podle mého názoru komické scény, gagy, nejsou dobře načasované, působí vesměs prvoplánově, jako by byly do scény naroubované - nejsou obklopeny správnou situací, nebo možná tvůrci nevědí, jak s nimi nakládat. Po správně užitém gagu v tragikomedii musí divákovi zmrznout usměv na rtech, takový gag by měl vyvolat další, hlubší významy. Fakt, že tyto efekty gag a humor Hřebejkových filmů nemá, naznačuje, že není něco v pořádku nejen s humorem
, ale ani se samotným příběhem a jeho postavami. Postavy a jejich vztahy tu působí jednorozměrně, je snadné je popsat čítankovou charakteristikou blízkou karikatuře (kolaborant
, oportunista
, esesák
, zlotřilý lékař
apod.). To podporuje i obsazení herců podle typů - klišé. Samozřejmě, že komedie přílišnou plastičnost postav nesnáší nejlépe - kvalitní tragikomedie by však z vícevrstevnatosti měla přímo těžit. Film navíc působí vcelku vykonstruovaně - jednání postav je spíše než lidskou přirozeností a dobovou skutečností posouváno tvůrčí svévolí. (Na to poukazoval již Stankovič.) Případná dramatická proměna hrdinů (například v závěru) působí tezovitě, odehrává se ve jménu honby za vtipností
. Není divu, že samotný děj - drama klopýtá od jedné více či méně povedené anekdoty či gagu ke druhé - jako by vyplňoval prostor mezi smíchem
. Dialogy, které mají osvětlit historická fakta zasahující do osudů hrdinů, šustí papírem. Potenciálně dramatické situace nevytvářejí napětí - to je jim příznačně dodáváno zvnějšku - patřičně napínavou
hudbou a obrazovým trikem, který rozfázuje pohyb aktérů, a tak upozorňuje méně chápavé diváky: Tady byste se měli cítit stísněně!
Samostatným problémem je epilog filmu, který navazuje na tezovitý happy end - při vší snaze o trpkost a víceznačnost. Šťastný Josef tu tlačí kočárek s nevlastním synem ruinami města. V pozadí se objevují čilé postavičky pracantů, kteří počínají odstraňovat škody. Zahlédneme tu i zhmotnělé fantómy některých obětí válečného běsnění, jako například členy Davidovy rodiny - má to pravděpodobně působit jako nebeská idyla, v níž vedle sebe žijí v harmonii živí i mrtví. (Podezřele podobný je i závěr filmu kvalitativně nesrovnatelného Obchodu na korze.) To vše je doprovázeno velebnou, osudovou árií Slituj se, můj Bože
z Matoušových pašijí
J. S. Bacha, která má zřejmě film katapultovat k uměleckým výšinám. Zázrak zrodu umění se v tomto případě nekoná. Vzniká pouze pocit nepatřičně patetického symbolična
. (Neodpustím si poznámku:Andrej Tarkovskij rovněž použil stejnou Bachovu árii ve své Oběti
z roku 1985. Porovnávat raději nebudu.)
Žid za kredencí
Pravděpodobně nejkřiklavějším prohřeškem filmu je postava Žida Davida Wienera. Jeho úloha je eliminována na nejnutnější minimum. Jeho ústy se dozvíme povinnou dávku informací o koncentrácích a pronásledování Židů - síla této výpovědi odpovídá didaktickému exkurzu. Díky tomu pochopí i nejtupější divák, že povinností kladného hrdiny je Žida ukrýt a že to nebude jen tak. Další úkol, který mu tvůrci přisoudili, je oplodnění ženy Josefa - Marie, poslední důvod pro existenci nešťastníka vězí v závěrečných peripetiích některých postav. Ale i v tomto případě jde o figurku jakoby vedlejší - slouží k demonstrování činnosti ostatních, či finální proměně zápornějších postav. K ničemu jinému tu David není. O jeho individualitě se nedozvíme nic. Tvůrci se této postavě buď úmyslně vyhnuli - řekněme z ostychu, nebo si s ní prostě nevěděli rady. Ať je to jakkoliv, tímto vytěsněním postavili uprchlíka na dramatickou roveň uzeného, které je stejně jako David skryto ve spíži. V tomto okamžiku se objevuje zásadní otázka, zda tvůrci na motivu šoa pouze neparazitují a svého Žida za kredencí
nevyužívají jako osvědčenou spektakulární atrakci - musíme si pomáhat
. Tímto přístupem by se sami autoři dostali do blízkosti vlastních smyšlených postav a jejich vymezování k Židovi
. Odpověď, na tuto již etickou otázku, ponechám na divákovi.
Rád bych ještě připomněl, že podobné téma či jednotlivé motivy Musíme si pomáhat se objevují u několika filmů československé kinematografie, které dnes již patří ke klasice - například Weissův Romeo, Julie a tma (1960), Brynychův ...a pátý jezdec je strach (1964), Kadárův aKlosův Obchod na korze (1965), Kachyňova Ať žije republika (1965). Je nutné doznat, že žádný z těchto režisérů se nepokoušel o tragikomedii, i když některé momenty v Obchodu na korze jsou tomuto žánru velmi blízké. Zde však problém jistě nevězí. Hřebejkem deklarovaná ironická složka vlastního díla se zdá být vratkým alibi. Jeho film sám a nechtěně vzbuzuje ironické poznámky. Křížení závažného tématu se zábavou
, které je pro mnohé tvůrce tak lákavé, se vesměs vymstí - zejména, když jde o tvůrce méně šikovné. Výsledek pak zní podezřele dutě - schematičnost se snoubí s povrchním humorem. Zaručený recept pro skutečný úspěch pochopitelně neexistuje. To však sběrače cen Hřebejka a jeho druhy nemusí trápit, protože podobně nepovedený snímek (Život je krásný) si svoji cestu k Oscarovi našel.
Myslím, že ti, kdo filmem nejsou nadšeni, si mohou naivně postesknout: Jaký je to svět a jaká doba, která prohlašuje průměrnost za zářný vrchol uměleckého snažení?!