Další omezení židovského obyvatelstva se týkala cestování a používání veřejných, ale i soukromých dopravních prostředků. Spolu se zákazy vycházet z bytu po 20. hodině a chodit na určitá veřejná prostranství ve městech, tvořila opatření oklešťující možnosti dopravy Židů další hradbu jejich styku s okolním světem.
V říjnu 1940 vydalo policejní ředitelství v Praze vyhlášku, podle které Židé směli i jen přechodně změnit místo trvalého bydliště (tedy cestovat mimo tuto oblast) jen s povolením pověřeného úřadu.
Židé byli vylučováni také z městské hromadné dopravy. V Praze z jízdy tramvajemi, v Brně a dalších městech autobusy nebo trolejbusy.
Od 5. července 1940 nesměli Židé jezdit nájemními auty nebo autodrožkami (taxíky) a 23. ledna 1941 vyšlo nařízení, na jehož základě byli Židé povinni odevzdat své řidičské průkazy.
Ve vlacích nesměli Židé od srpna 1941 jezdit ve spacích a lůžkových vagonech. Od 14. října 1941 byly pro Židy vyhrazeny pouze nejnižší třídy a cestovat vlakem směli jen s povolením německého nebo protektorátního úřadu. Nesměli používat rychlíky a zrychlené vlaky.
Na budějovické pouliční dráze smějí židé jen na plošinu
Článek z novin Svoboda ze dne 22. listopadu 1940.