Před 60 lety - přesně30. ledna 1939 - pronesl Adolf Hitler v Říšském sněmu jeden ze svých obvyklých velkohubých projevů, ale zařadil do něj poněkud neobvyklé proroctví
. K němu se pak mnohokráte vracel v úzkém kruhu svých nejvěrnějších, ale také ve veřejných projevech. Vždy si přitom pochvaloval, jak se jeho proroctví
naplňuje, a vysmíval se Židům, kteří se prý kdysi jeho prorockým předpovědím smáli
Hitlerovo proroctví znělo takto: Dnes chci být opět prorokem: Kdyby se mezinárodnímu finančnímu židovstvu v Evropě a mimo ni podařilo uvrhnout národy ještě jednou do světové války, pak výsledkem nebude bolševizace zeměkoule, a tím vítězství židovstva, nýbrž zničení židovské rasy v Evropě.
V protokolu je po těchto Hitlerových slovech zaznamenáno: Neutuchující bouřlivý potlesk.
Hitlerova hrozba, zahalená do podoby proroctví, byla pronesena před celým světem. Jen málo komentátorů světového tisku však vzalo tuto hrozbu na vědomí jako reálný program konečného řešení židovské otázky
v Evropě. Většina chápala proroctví
jako pouhé Hitlerovo propagandistické silácké gesto, kterým chtěl radikálně urychlit vystěhovalectví německých a rakouských Židů, předtím důkladně ožebračených, působit na probíhající mezinárodní jednání o rozšíření imigračních možností pro židovské vystěhovalce z Německa a Rakouska, a zejména vyvinout tlak, aby mezinárodní společenství přijalo rozsáhlé německé finanční požadavky v této souvislosti prosazované. Takové poslání Hitlerova slova samozřejmě také měla, ale především byla smrtelnou hrozbou Židům, kteří v době války zůstanou v moci hitlerovského Německa nebo se pod tuto moc dostanou.
Opakovala se však historie s Hitlerovým programem agresí, vyjádřeným veřejně v jeho knize Mein Kampf
. Základní zahraničněpolitické Hitlerovy cíle byly v této knize více méně otevřeně formulovány, ale nebyly brány vážně, dokud je svými výboji nezačal realizovat.
Světovou válku nerozpoutalo světové židovstvo, ale byla s dlouhodobou perspektivou připravena a rozpoutána hitlerovským Německem. V jejím průběhu se Hitlerovo proroctví
začalo realizovat a končilo s výsledkem vyhlazení šesti milionů evropských Židů. Tomu, aby nebylo vyhlazeno všech jedenáct milionů, jak je vypočetl pro Heydricha Adolf Eichmann, zabránil vývoj války, zcela odlišný od Hitlerových představ a plánů. V historiografii konečného řešení
však již dlouhou dobu probíhá spor o výklad Hitlerova projevu z 30. ledna 1939.
Tři stupně tajemství
Jiný výklad dávají projevu historikové, kteří se nazývají intencionalisté, jiní funkcionalisté. Měl prorokující Hitler tehdy v lednu 1939 už na mysli konečné řešení
v podobě fyzického vyhlazení, anebo se do této podoby konečné řešení
dostalo teprve tehdy, když vývoj války znemožnil jiné cesty konečného řešení židovské otázky
?
Úvahy o tom, co se 30. ledna 1939 odehrávalo v Hitlerově hlavě, považuji za bezvýchodné. Jak známe z pamětí šéfa německého válečného námořnictva velkoadmirála Ericha von Raedera, Hitler podle vlastního přiznání rozeznával tři stupně tajemství. Nejnižší byla tajemství, která sděloval mezi čtyřma očima lidem jeho nejvyšší důvěry, jakým byl Raeder. Vyšším stupněm tajemství byla taková, která si ponechával Hitler jen pro sebe. A nejvyšším stupněm byla tajemství, která se Hitler ani sám nesnažil domýšlet.
Při takovéto stupnici utajování nelze nikdy odpovědět na otázku, kdy Hitler myšlenku na fyzické vyhlazení všech židovských mužů a žen, starců i dětí udržoval v nejvyšším stupni utajení, tj. že se to ani netroufl domýšlet, ani kdy už tento cíl domyslel, ale ponechal si jej pro sebe, a posléze, kdy už svůj Führerbefehl
sdělil mezi čtyřma očima např. Himmlerovi, Heydrichovinebo Goebbelsovi.
Intencionalisté ze skutečného vývoje protižidovské politiky dokazují, že Hitlerovo proroctví
bylo reálným dlouhodobým programem konečného řešení
, který se uskutečňoval postupně, ale cílevědomě v souvislosti s postupujícími agresemi a při respektování potřeb vedení války a okupační politiky v té které zemi.
Funkcionalisté naproti tomu hledají jiné vysvětlení. Válka znemožnila třetí říši
pokračovat v politice násilného vystěhovalectví do zámoří a po ztroskotání bleskového východního tažení na podzim1941 odpadla také možnost vysídlit evropské židovské obyvatelstvo na východ a usídlit je před Uralem nebo za Uralem. Když bylo zmařeno konečné řešení
ve vystěhovalecké verzi, dostalo podobu fyzického vyhlazování - plynovými komorami, hromadnými exekucemi, smrtí hladem a mnoha jinými prostředky.
Byla však skutečně nacistická politika násilného vystěhovalectví alternativou konečného řešení
v té konečné, vražedné podobě, jak ji svět prožil, anebo byla jen jednou etapou směřující k té konečné etapě Konečného řešení
v Babím Jaru, Chelmnu, Osvětimi, Treblince?
Očistění
území Německa od židovského obyvatelstva jeho vyvlastněním, vystěhováním a vyhnáním mohlo být v Hitlerových představách v určitém smyslu konečným řešením
v Německu, ale třeba rozlišovat konečné řešení
v německém, evropském a posléze světovém měřítku. Nejprve jsme je chytili ve Vídni, potom v Praze a nyní ve Varšavě. Chytili jsme v Amsterdamu a Bruselu, zítra je dostaneme do rukou i v jiných městech světa,
prohlásil v květnu 1940 Hans Frank, jeden z hlavních aktérů konečného řešení
.
V listopadu 1941 slíbil Hitler jeruzalémskému muftimu, že přijde čas, kdy německá vojska prorazí kavkazskou bránu do středního Orientu, a pak bude německým cílem vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci
.
Předtím už v létě 1941 Hitler, opojen vítězstvími, rozvíjel před Goebbelsem své plány ještě světověji. V době, kdy na okupovaných sovětských územích Heydrichova mordkomanda vyvražďovala statisíce Židů, chlubil se Hitler, že se jeho proroctví potvrzuje s téměř děsivě působící jistotou. Na východě musí Židé zaplatit svůj účet, v Německu jej zčásti už splatili a budou jej muset v budoucnu ještě více splatit. Jejich posledním útočištěm zůstává Severní Amerika a tam jej budou muset zakrátko ještě jednou zaplatit.
Do posledního dechu
Dešifrovat tento dokument není přespříliš obtížné. Zatím musí die Zeche bezahlen
Židé východní Evropy, v budoucnu zaplatí účet
i zbývající Židé v Německu a posléze i ti, kteří emigrovali do Spojených států amerických. Byl to čas, kdy Hitler ještě věřil, že východní tažení budou obdobou bleskového tažení v Polsku nebo ve Francii, a že tedy jemu ještě připadne úkol, který původně - ve své tzv. druhé knize - přisoudil až svému nástupci, aby jako vládce evropského kontinentu v mezikontinentálním střetnutí korunoval třetí říši
světovládou. Pak tedy mělo dojít i ke světovému konečnému řešení židovské otázky
.
Ještě v posledním svém politickém dokumentu, který Hitler nadiktoval 29. dubna 1945 Bormannovi a který nazval svou politickou závětí, se odvolal na své proroctví
z ledna 1939, že židovská rasa v Evropě budoucí válku nepřežije. Jako vlastní viníci války - prohlásil - si Židé museli odpykat svou vinu, byť se to stalo humánnějšími prostředky
. Za ně zřejmě považoval industrializované vraždění v plynových komorách.