Veřejné slyšení představuje nástroj, který Senát používá při obzvlášť vypjatých příležitostech - zatím se tak stalo pouze ke krizové situaci v České televizi a ke kalamitě v našem školství. Předmětem třetího slyšení, k němuž došlo 4. října, se stala dvě vzájemně propletená témata: neonacismus (a jeho stíhání) a rasismus a netolerance ve společnosti.
Antisemitismus jako další, samostatný okruh se do programu ke značné škodě věci prosadit nepodařilo. Přes genezi slyšení, kterou zdůraznil předseda Senátu Petr Pithart: Byli to jeho dnešní účastníci z pražské židovské obce, kteří spolu s kolegou senátorem Egonem Lánským přišli s myšlenkou takové veřejné slyšení uspořádat. Protože je o nich známo, právě tak jako o rabínovi Karolu Sidonovi, že při mnoha veřejných slyšeních nemluví jenom o problémech antisemitismu, ale také o romském problému a vůbec o projevech rasismu a xenofobie u nás, nepochybovali jsme, že pomohou Senátu veřejné slyšení dobře připravit. Tak, aby tu z nejpovolanějších úst zaznělo, co má zaznít právě na této svrchovaně veřejné půdě.
Angažmá ŽoP přímo navazovalo na květnovou výzvu v rámci terezínské tryzny: Doba hájení nacismu v ČR musí skončit.
Senátor Lánský, který pro myšlenku slyšení získal své kolegy napříč politickým spektrem, označil již jeho pouhý fakt za nejzávažnější krok, který se v dané oblasti od listopadu učinil. Krok nicméně přišel spíš pět minut po dvanácté. Společnost trpí vážnou ztrátou imunity k projevům nesnášenlivosti i v jejích nejbrutálnějších podobách. A znepokojení lidé jsou až překvapivě často okřikováni jako přepjatci.
Na tuto skutečnost úvodem setkání zvlášť naléhavě upozornil předseda Pithart: Dodatečně jsou pamětníci fascinováni, šokováni tím, co všechno jako současníci neviděli a neslyšeli, a když už viděli a slyšeli, pak podceňovali. Autor "Mého boje" ještě jako obskurní a okrajový politický začátečník řekl všechno, co pak jako diktátor udělal.
Předseda České rady pro oběti nacismu Oldřich Stránský jako Žid prošel čtyřmi koncentračními tábory, jeho rodina se stala obětí šoa. Na osobním příběhu dokumentoval, že nacismus se také zpočátku projevoval jen bezvýznamným omezováním lidských práv a svobod.... až došel k plynovým komorám v Osvětimi. Jestliže necháme neonacisty se bez omezení rozmáhat, pak je pravděpodobné, že se vše bude opakovat znovu.
Podle Stránského se tak ovšem nemusí stát právě ve střední Evropě a stejným způsobem. Terorismus může být novou formou nacismu. Obě ideologie jsou si podobné. Mají stejnou neúctu k lidskému životu a k budování hodnot.
Možno dodat, že právě v těchto souvislostech zní pochmurně zcela čerstvé zjištění agentury AISA: celospolečenské nebezpečí neonacismu si uvědomuje jen třetina mladých lidí mezi 15 až 24 lety, a to i po událostech z 11. září, kdy zástupci českých neonacistů exemplárně ukázali, že jim nejsou cizí ani sympatie k teroristickým skupinám. Číslo jen umocňuje volání řady účastníků po radikální změně vzdělávacího systému včetně osnov a doškolování učitelů zejména v oblasti xenofobie a antisemitismu - například Felix Kolmer z Terezínské iniciativy vyjádřil naději, že se problematika dostane do učebních osnov a nejen jako nepovinný předmět.
Bagatelizace
Kriminalita českých extremistů vzrůstá. V roce 1996 bylo evidováno jejich 131 trestných činů, vloni již 364. V kvantitativních rozměrech to není mnoho, nezanedbatelné jsou však kvalitativní dopady do života společnosti,
konstatoval Jan Souček z ministerstva vnitra. Počet příznivců hnutí skinheads policie odhaduje na 6200, tvrdé jádro čítá na šest set osob. Zástupci nevládních organizací, například Stanislav Penc z HOSTu, oficiální údaje zpochybňují jako podhodnocené.
Markus Pape z Evropského střediska pro práva Romů vidí hlavní problémy v oblasti neonacismu v bagatelizování trestných činů a zároveň v zamlžování celého problému ze strany ústředních orgánů. Zvlášť alarmující jsou dvě nové skutečnosti, které sdělil Ondřej Cakl ze spolku Tolerance, jenž sleduje extrémně pravicovou scénu. Neonacisté prorůstají do regulérního politického života. Přejmenovali polorozpadlou politickou stranu a hodlají kandidovat v příštích volbách. To již samozřejmě nepůjde řešit represívními prostředky. Zároveň si začínají cílevědomě budovat finanční zázemí.
Násilí ze strany českých neonacistů si od roku 1990 vyžádalo životy nejméně dvaceti lidí, z toho dvanácti Romů a dvou cizinců. To samozřejmě představuje jen vrcholek ledovce. Jak uvedl vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab, v poslední době se zvýšila snaha o represi, a to zejména pokud jde o trestné činy spojené s propagací nacistické ideologie a symboliky. Daleko menší pokrok, pokud lze vůbec o nějakém hovořit, vidím v oblasti těch závažných trestných činů, jimiž jsou útoky proti jednotlivcům. Platí to zejména tehdy, jsou-li napadenými Romové, které většinová veřejnost včetně orgánů činných v trestním řízení vnímá často paušálně jako nespořádané a delikventní.
Druhý kritický problém vidí Jařab ve snaze po bagatelizaci rasistických útoků, v jejich hodnocení jako klukovin či obyčejných hospodských rvaček
.
Společnost včetně policie vnímá hlavně závažné případy, útoky s následkem smrti nebo těžké újmy na zdraví. Na každý z nich ale připadá mnohonásobně větší počet napadení méně závažných, která nejčastěji skončí jako odložené přestupky, pachatel se nezjistí a za neprokázanou se nakonec považuje i motivace. Ale ani neonacisty nestačí primitivně odsoudit. Pokud nepochopíme kořeny hluboké frustrace a nespokojenosti, která z obyčejných mladých můžů činí skinheady, tak nebudeme schopni účinné prevence,
soudí vládní zmocněnec. I po selhání primární prevence by pak pro ty, kdo se stanou skinheady, měla existovat prevence sekundární. Pro ty, kdo se dopustí trestných činů, by měla být dostupná prevence terciární v podobě resocializačních programů.
(Rámcovou představu těchto programů zpracoval vládní odbor lidských práv na základě německých zkušeností již před dvěma lety, nic se však nerealizuje.) Důrazná represe by pak měla být vyhrazeno pachatelům závažných násilných činů.
Aplikace
Podle prof. Kolmera nás nesmí mýlit menší míra antisemitismu než před sto lety. Místo něj totiž v české kotlině panuje podstatně větší averze vzhledem k Romům. Vztah společnosti vůči Romům je jen předzvěstí vztahu vůči občanům jiné pleti a vůči Židům.
Z obdobné úvahy vyšel i projev předsedy Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeňka Růžičky. To, co dnes my Romové prožíváme, můžeme bez nadsázky porovnat se situací českých Židů koncem 30. let, kdy se začali politicky organizovat tuzemští příznivci nacismu a Židé byli ze společnosti vytlačováni do neviditelného ghetta,
uvedl Růžička. Romové ztrácejí víru ve spravedlnost a v účinnost zákonů.
Nejlépe to prý dokumentuje skutečnost, že přestávají podávat trestní oznámení tehdy, kdy se stali oběťmi rasistického násilí, což opět zpochybňuje oficiálně zveřejňované statistiky. Skoro se mi zdá, jako by vyšetřování mařila jakási neviditelná síla jenom proto, aby se skutečný stav věcí nedozvěděl pan Verheugen,
vyhrotil diskusi romský aktivista. Další problém tkví v tom, co orgány činné v trestním řízení vůbec za rasistické činy považují, zrovna tak jako podle Romů nepřiměřeně nízké tresty nebo nepoužívání některých paragrafů. Jako Roma mě deprimuje fakt, že v této zemi již přes deset let existují vysoce nebezpečné neonacistické skupiny, avšak ani jeden z jejich zakladatelů ještě nebyl obviněn, natož odsouzen za účast na zločinném spolčování, a už vůbec ne za organizování zločinných aktivit.
Právě fatální ekonomický a sociální propad menšiny a její nerespektování ze strany majority se pak prý podílí na obecné toleranci vůči skinheadům. Kdyby Romové měli stejné šance jako ostatní, nemuseli by spoléhat na pomoc státu nebo emigrovat. Pak by také skinheadi neměli tolik argumentů, které v nějaké podobě sdílí část společnosti, pro neonacistické teze, že jsme občany jakési nižší či druhé kategorie.
Řešení Růžička spatřuje v zavedení pozitivní vyrovnávací akce včetně kvót.
Velmi ostře vystoupil bývalý vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl: Zjišťuji, že zákony jsou nedostečné a že navíc nejsou příliš uplatňovány anebo že jsou špatně uplatňovány.
Ještě poměrně dobře je podle Uhla upraveno to, co je a co není trestný čin. Přes to, že chybí antisegregační legislativa, přes neúplnost a roztroušenost legislativy antidiskriminační. (S trestními paragrafy je zde třeba sladit to, co říká zákon o zaměstnanosti, menšinový zákon či značně nešikovný spotřebitelský zákon. Zároveň je legislativu třeba upravit pro školství, pro věznice, pro zdravotnictví, pro bydlení a pomocí podobných nástrojů zabránit kupříkladu ghettoizaci měst.) Největší nedostatky Uhl spatřuje v proceduře, zejména v tom, že po zrušení zákona o prokuratuře je naprosto neaktivní státní zastupitelství, které je zbaveno jakýchkoli nástrojů
. Práci státního zastupitelství i policie prý do značné míry paralyzuje zrušení trestního stíhání ve věci. Je ostuda, že jsme si tímto způsobem nechali zdeformovat právní řád.
Těžko uvěřitelného paradoxu českého práva si povšiml rabín Karol Sidon. Fakticky neexistuje zákon, který by od samého počátku znemožňoval organizovat hnutí s nacistickým ideovým nábojem - stíhatelní a stíháni jsou jenom ti, kteří ideologii veřejně propagují a šíří. Výrobu drog může policie postihovat už od jejího samého základu, tedy organizace této činnosti. Proč to nemůže udělat ve velmi podobném případě výroby a organizace nacistického hnutí?
Podle předsedy ŽoP Tomáše Jelínka jsou postupy uplatňování práva státními orgány stále často vedeny právním pozitivismem, dochází k mechanické aplikaci práva bez uvědomění si jeho smyslu a účelu. Takováto aplikace se pak spíše stává nástrojem absurdity. V případech uplatňování zákona na protiprávní jednání neonacistických skupin často dochází k nedostatečnému nebo chybnému využití i stávající právní úpravy pro důsledný postih. U některých případů, kdy dochází k projevům sympatie či přímo propagace neonacismu, vyvstává otázka, zda benevolentní přístup policie není v rozporu s platnými právními předpisy.
Extremismus
Jako červená niť se slyšením táhly střety o obsah jednotlivých pojmů. Včetně pojmu extremismus, který v žargonu státních úředníků zastřešuje širokou paletu od neonacismu přes anarchismus až třeba po sprejerství. Jablko sváru má v první řadě filosoficko-politickou rovinu. Tak vládní zmocněnec Jařab se obává, že přiřazení neonacismu pod hlavičku tzv. pravicového extremismu souřadně ke komunismu či anarchismu jako extremismu levicovému, či dokonce k delikventnímu chování mládeže by tvořilo nepřípustnou relativizaci, přičemž se neonacismus vůbec vymyká běžným škatulkám pravolevé
osy. Nacistická ideologie se svou adorací násilí a kultem smrti je tím nejotevřenějším popřením humanistických hodnot. I v našem relativistickém světě bychom ji proto měli považovat za absolutní hodnotu zla.
Podle senátorky Ireny Onderkové je však levicový extremismus stejně nebezpečný jako pravicový, což se prý jasně ukázalo při demonstracích proti zasedání MMF v Praze.
Vymezování pojmů je ovšem nutné pro účely policie a soudů. Nikoli chybné, ale zcela zavádějící je hovořit o neofašistech tehdy, kdy je třeba mluvit o neonacistech. Pojem fašismus se v sovětském bloku používal i pro nacismus z průhledných důvodů (podle P. Pitharta především kvůli nežádoucím asociacím se slovem socialismus). Jak upozornila předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová, nacismus představoval ideologii postavenou především na nerovnosti lidí z důvodu antropologicky chápané rasy - přesto byl 40 let vykládán z hlediska ekonomicko-třídní podstaty režimu. Otázka rasovosti
byla od roku 1948 až do roku 1989 zamlčována, nehovořilo se o ní. Naše společnost tak v roce 1989 vkročila do prostředí, které bylo poměrně nevybavené, aby si poradilo s pojmem rasově motivovaný trestný čin. Podle Wagnerové nelze navazovat na biologizující chápání pojmu, které bylo vlastní Třetí říši. Naopak: musíme rasu chápat ve významu etnika, které je definováno kulturně, v širokém slova smyslu.
Především o policejních aspektech extremismu hovořil policejní prezident Jiří Kolář. I extremismus svými primárními projevy vlastně není ničím jiným než naplňováním ústavních práv, která jsou garantována každou demokracií - právo na shromažďování a petice, svoboda projevu, slova, tisku.
Pro policii nemůže být indikátorem extremismu jeho radikální vyjadřování - dělítkem je až okamžik, kdy se extremisté chopí nelegálních prostředků komunikace, ať se již jedná o trestné činy verbální, anebo o násilnou kriminalitu, útoky na majetek či konfrontaci s pořádkovými policejními silami. Objasněnost těchto činů představuje 80 %, což je vysoký nadstandard. Při celkové kriminalitě se jedná jen o 46 %.
Politických prohlášení už bylo dost
Politických proklamací již máme dostatek. Proto v závěru položil Václav Trojan z Helsinského občanského shromáždění otázku, která asi napadla většinu účastníků: Jaké důsledky slyšení může mít?
Je jasné, že jednoduché recepty neexistují. Účastníci se snad shodli na tom, že by bylo velmi účelné, kdyby Senát - a také Poslanecká sněmovna - vyvolaly v rámci příslušných výborů pracovní skupiny nebo komise, jejichž práce by se zúčastnili také zástupci akademické obce a nevládních organizací. Ty by důsledným způsobem kontrolovaly nikoli exekutivu, ale to, jakým způsobem postupují legislativní změny. O způsobu a zda vůbec se podobné návrhy prosadí, je zatím, po dvou měsících od slyšení, předčasné hovořit. Zvlášť obtížné je spekulovat, jakou odezvu vzbudí v Poslanecké sněmovně: slyšení se nezúčastnil jediný poslanec (což už je ale výrazem celkového napětí mezi oběma komorami Parlamentu). Jinak se na slyšení objevilo 51 účastníků a 21 senátorů.
-
Odkazy:
-
Plné znění zápisu z veřejného slyšení je možné nalézt na internetových stránkách Senátu.