Příměří

Vyšli jsme následujícího rána za úsvitu (toto vyprávění je utkáno z mrazivého svítání) a naším cílem byly Katovice: ověřili jsme si, že je tam opravdu několik center, kde se shromažďují rozprášení Italové, Francouzi, Řekové atd. Katovice jsou od Krakova vzdálené asi osmdesát kilometrů: za normálních okolností o něco víc než hodina vlakem. V té době chybělo dvacet kilometrů kolejí, nebylo na co přesednout, řada mostů byla vyhozena do povětří, a vzhledem k špatnému stavu trati vlaky jezdily jen ve dne, a to velice pomalu, a v noci nejezdily vůbec. Byla to cesta značně složitá, která trvala tři dny, s nočními zastávkami v místech nesmyslně vzdálených od spojnice mezi oběma body: cesta plná hladu a zimy, která nás prvního dne dovedla do obce zvané Trzebinia. Tady se vlak zastavil a já jsem vystoupil na peron, abych si protáhl nohy ztuhlé mrazem. Asi jsem byl jeden z prvních zebrovaných, kteří se na této stanici zvané Trzebinia objevili: okamžitě mě obklopil houf zvědavců, kteří se mě jeden přes druhého na něco vyptávali polsky. Odpověděl jsem, jak jsem nejlépe uměl, německy; z hloučku dělníků a vesničanů vystoupil městsky oblečený člověk v plstěném klobouku, s brýlemi a koženou aktovkou v ruce: advokát.

Byl to Polák, mluvil dobře francouzsky a německy, byl velice zdvořilý a přívětivý. Zkrátka měl všechno jak se patří, abych v něm po nekonečném roce otroctví a zapomnění mohl vidět vyslance, mluvčího civilizovaného světa: prvního, kterého jsem potkal.

Měl jsem toho nekonečně mnoho na srdci, co jsem nutně musel sdělit civilizovanému světu: o sobě samém a tím i o všech ostatních, o všech těch krvavých událostech, o všem, co musí, jak se mi zdálo, otřást svědomím každého člověka až do morku kosti. Ten advokát byl skutečně zdvořilý a přívětivý: vyptával se mne a já jsem o překot vykládal o svých ještě zcela čerstvých zkušenostech z Osvětimi, která ležela tak blízko a o níž přesto zřejmě nikdo nic nevěděl, o hekatombách, kterým jsem sám unikl, o všem. Advokát překládal do polštiny pro ostatní publikum. Neumím sice polsky, ale vím, jak se řekne žid a jak se řekne politický; a brzy jsem si uvědomil, že překlad mé zprávy byl sice účastný, ale nebyl věrný. Advokát mě líčil shromáždění nikoli jako italského žida, ale jako italského politického vězně.

Udiveně a takřka dotčeně jsem ho požádal, aby mi to vysvětlil. Odpověděl mi rozpačitě: C?est mieux pour vous. La guerre n?est pas finie. (Je to tak pro vás lepší. Válka ještě neskončila.) Řekova slova.

Cítil jsem, že ta vřelá vlna radosti z nabyté svobody, z toho, že jsem zase člověk mezi lidmi a že žiju, mě rychle opouští. Náhle jsem si připadal starý, bez krve, a má vyčerpanost dosáhla přímo nadlidských rozměrů: válka neskončila, pořád je válka. Moji posluchači se trousili pryč: zřejmě pochopili. O něčem takovém se mi zdávalo, všem se nám o tom zdávalo za osvětimských nocí: že mluvíme a nikdo nás neslyší, že jsme na svobodě a jsme sami. Zkrátka brzy jsem s advokátem osaměl a za chvilku mě se zdvořilými omluvami opustil i on. Doporučil mi, stejně jako předtím farář, abych raději nemluvil německy; když jsem chtěl vědět proč, odpověděl vyhýbavě: Polsko je smutná země. Popřál mi hodně štěstí a nabídl mi peníze, jež jsem odmítl: zdálo se, že je dojatý.

Hvízdání lokomotivy oznámilo odjezd vlaku. Vlezl jsem zpátky do nákladního vagonu, kde na mě čekal Řek, ale o příhodě jsem mu nic neřekl.

Nebyla to jediná zastávka: následovaly další, a na jedné z nich, právě večer, jsme si uvědomili, že Szczakowa, kde každý dostane teplou polévku, je nedaleko. Bylo to sice směrem na sever, kdežto my jsme měli jet na západ, ale protože ve Szczakowé každý dostane teplou polévku a my jsme neměli na práci nic jiného než ukojit hlad, proč si to nenamířit do Szczakowé? Tak jsme vystoupili, počkali jsme si na správný vlak a pak jsme se znovu a znovu hlásili u pultu Červeného kříže; myslím, že polské sestry mě s jistotou poznaly a že si mě pamatují dodnes.

Když nastala noc, uložili jsme se k spánku na zemi, uprostřed čekárny, protože všechna místa podél stěn už byla obsazená; o několik hodin později se objevil polský četník, vousatý, kníratý, ruměný a tělnatý. Moje oblečení v něm zřejmě vzbudilo soucit a zvědavost. Marně se mě pokoušel vyptávat ve svém rodném jazyce; odpověděl jsem první větou, kterou se člověk v neznámém jazyce naučí, totiž nie rozumiem po polsku. Připojil jsem německy, že jsem Ital a že trochu umím německy. Dostavil se zázrak! Četník začal mluvit italsky.

Byla to italština velmi špatná, hrdelní a s těžkým cizím přízvukem, prošpikovaná naprosto moderními nadávkami. Naučil se ji, a to vysvětlovalo všechno, v jednom údolí blízko Bergama, kde pracoval několik let jako horník. I on, a byl už třetí, mi doporučil, abych nemluvil německy. Zeptal jsem se ho proč: odpověděl mi výmluvným gestem, přejel si totiž ukazovákem a prostředníkem jako nožem po krku mezi bradou a ohryzkem a dodal celý rozveselený: Dnes v noci všichni Němci kaput.

Bylo to jistě přehnané, ale byl to názor vyslovený s nadějí: a vlastně hned druhý den jsme se setkali s nákladním vlakem s vagony uzavřenými zvenčí; mířil na východ a zamřížovanými okénky bylo vidět množství lidských tváří lapajících po vzduchu. Tento výjev, vyvolávající otřesné vzpomínky, vzbudil ve mně změť protichůdných pocitů, které bych ještě dnes sotva dokázal rozmotat.

Četník velice laskavě nabídl mně a Řekovi, abychom zbytek noci strávili v teple v místní šatlavě; rádi jsme přijali a probudili jsme se v tomto zvláštním prostředí po posilujícím spánku až pozdě dopoledne.

Ze Szczakowé jsme se vypravili na poslední etapu naší cesty. Bez potíží jsme dorazili do Katovic, kde opravdu existoval sběrný tábor pro Italy a jiný pro Řeky. Rozešli jsme se bez dlouhých řečí: ale ve chvíli loučení jsem na okamžik, ale zřetelně pocítil, jak se ve mně vzdouvá náhlá vlna přátelství, v níž se mísila trocha vděčnosti s pohrdáním i obdivem, nevole se zvědavostí i s lítostí, že už ho víckrát nepotkám.

Na sever

Během několika málo dnů, které jsme prožili ve Žmerince, jsme klesli na úroveň žebráků: to ovšem samo o sobě nebylo nic tak tragického ve srovnání s mnohem horšími vyhlídkami na brzký odjezd k neznámému cíli. Jelikož jsme postrádali Gottliebův improvizační talent, brzy se nás citelně dotkla ekonomická nadřazenost Rumunů: ti byli schopni zaplatit za jakékoliv zboží pětinásobek, desetinásobek toho co my, a také to dělali, protože i oni tušili, že pocestujeme do míst, kde peníze nebudou mít valnou cenu a bude zbytečné je schovávat.

Utábořili jsme se na nádraží a často jsme se vydávali do obce. Nestejnorodé nízké domky, vybudované s podivuhodným a současně legračním pohrdáním geometrií i veškerými zvyklostmi: průčelí téměř rovná, zdi skoro svislé, úhly takřka pravé; ale tu a tam nějaký výstupek v podobě sloupu s domýšlivou hlavicí zdobenou volutami. Převažovaly doškové střechy, v temných a začouzených světnicích bylo možno zahlédnout uprostřed obrovskou pec, nahoře se slamníky, na nichž se spalo, a černé ikony v koutě. Na rozcestí zpíval lidový zpěvák, mohutný, bělovlasý, bosý: vyhaslé oči upíral k nebi a chvílemi skláněl hlavu a palcem si dělal křížky na čele.

Na hlavní třídě, na dvou kůlech zaražených do blátivé země, byla připevněna dřevěná tabule a na ní byla namalovaná Evropa, takřka vybílená sluncem a mnohaletými dešti. Sloužila zřejmě k tomu, aby se na ní mohly sledovat válečné zprávy, ale byla udělaná zpaměti, jako z veliké dálky: Francie vypadala každopádně jako kávová konvice, Iberský poloostrov jako hlava z profilu s nosem, který vyčníval z Portugalska, a Itálie byla nefalšovaná holínka, jen nepatrně hrbolatá, s podrážkou a podpatkem pěkně hladkými a rovnými. V Itálii byla vyznačena pouze čtyři města: Řím,Benátky, Neapol a Dronero.

Žmerinka byla velká zemědělská obec, v níž se kdysi odbývaly trhy, jak tomu nasvědčovalo rozlehlé nedlážděné ústřední náměstí s řadami železných zábradlíček, ke kterým se mohl přivazovat dobytek za uzdu. Teď bylo náměstí nemilosrdně prázdné: jen v jednom rohu se ve stínu dubu utábořil kmen nomádů, zjevení přišlé z dávných tisíciletí.

Muži i ženy byli oblečeni do kozích kožek, připevněných k údům koženými řemínky: na nohou měli láptě z březové kůry. Bylo to několik rodin, celkem asi dvacet lidí, a jejich domovem byl obrovský vůz, bytelný jako obrněný transportér, vyrobený z téměř neopracovaných klád, navzájem sroubených a spočívajících na čtyřech mohutných kolech s masivními plnými kotouči: pro ty čtyři chlupaté koně, co se pásli opodál, to musela být pěkná námaha, táhnout takový vůz. Kdo byli, odkud přišli, kam měli namířeno? Nevěděli jsme: ale v těch dnech jsme cítili, že nám jsou obzvláště blízcí, tak jako my vydáni napospas větru, tak jako my závislí na vrtkavém rozmaru kohosi vzdáleného a neznámého, pro něhož kola, která vezla nás i je, představovala symbol, pitomou dokonalost kruhu bez začátku a bez konce.

Nedaleko náměstí, při trati, jsme narazili na jiný osudový výjev. Sklad dřeva s kládami masivními a hrubými jako všechno v této zemi, kde není místa pro jemnost a propracovanost: mezi kládami se povalovalo na slunci asi tucet německých zajatců, dohněda opálených a zcela volných. Nikdo je nehlídal, nikdo jim nevelel ani se o ně nestaral: vypadalo to, jako by tu byli zapomenuti, ponecháni vlastnímu osudu.

Na sobě měli vybledlé hadry, v nichž však přece jen bylo možno rozpoznat pyšné uniformy wehrmachtu. Ve vychrtlých tvářích měli vyhaslé, zdivočelé pohledy: navyklí žít, konat a bojovat v duchu železných pořádků Vrchnosti, své opory a chlebodárkyně, byli najednou bezmocní a bezduší, když už tato vrchnost neexistovala. Tito dobří poddaní, dobří vykonavatelé všech rozkazů, dobré nástroje vyšší vůle neměli ani ždibeček vůle vlastní. Byli neteční a bez života jako suché listí, zahnané větrem do zapomenutého kouta: nedbali o své zdraví, nesnažili se o útěk.

Uviděli nás a někteří z nich se pohnuli směrem k nám nejistým krokem robotů. Prosili o chleba: ne svou vlastní řečí, ale rusky. Odmítli jsme, protože náš chleba byl vzácný. Ale Daniele neodmítl: Daniele, kterému Němci zahubili zdravou ženu, bratra, rodiče a neméně než třicet příbuzných. Daniele, který jako jediný přežil razii benátského ghetta a který ode dne osvobození byl živ jen bolestí, vyndal chléb, ukázal ho těm přízrakům a položil ho na zem. Chtěl, aby se pro něj připlazili: a oni to pokorně učinili.

To, že se před několika měsíci bývalí vězňové - příslušníci spojeneckých armád - nalodili v Oděse, jak nám někteří Rusové tvrdili, muselo být zřejmě přece jen pravda, protože ve stanici Žmerinka, našem dočasném neútulném domově, po nich ještě zůstaly stopy: slavobrána, vyrobená z ratolestí již uvadlých, s nápisem Ať žijí Spojené národy a obrovské příšerné portréty Stalina, Roosevelta a Churchilla s hesly oslavujícími vítězství nad společným nepřítelem. Ale kratičké období svornosti tří velkých spojenců se už teď zřejmě chýlilo ke konci, protože portréty byly vybledlé a opršelé a během našeho pobytu byly odstraněny. Přišel lakýrník: přes celé nádražní průčelí postavil lešení a bílou barvou zalakoval nápis Proletáři všech zemí, spojte se; na jeho místě jsme s jemným mrazením viděli vznikat písmeno za písmenem heslo zcela nové: Vperjod na zapad, Vzhůru na západ.

Repatriace západních spojenců už byla téměř u konce, ale přijížděly další konvoje a před našima očima směřovaly na jih. Byly to rovněž ruské vojenské vlaky, ale úplně jiné než pověstné rodinné vlaky, jaké jsme viděli projíždět Katovicemi. Byly to transporty ukrajinských žen, které se vracely z Německa: pouze žen, protože muži odešli bojovat jako vojáci nebo partyzáni, nebo je Němci zabili.

V cizině se octly za docela jiných okolností než my a než váleční zajatci. Nikoli všechny, ale z velké části opustily svou zemi dobrovolně. Byla to dobrovolnost vynucená, byly vydírány a křivě obelhány rafinovanou a vytrvalou nacistickou propagandou, která strašila i lákala z plakátů, z novin, z rádia; došlo k tomu nicméně dobrovolně a s jejich souhlasem. Ženy od šestnácti do čtyřiceti let, stovky tisíc žen, vesničanky, studentky, dělnice, které pro chleba okupantů opustily zpustošená pole, zavřené školy, zničené dílny. Mnohé z nich byly matky a kvůli chlebu opustily své děti. V Německu našly chléb, ostnaté dráty a tvrdou dřinu, německý pořádek, otročinu a hanbu: a obtíženy touto hanbou vracely se dnes domů, bez radosti, bez naděje.

Vítězný Sovětský svaz s nimi neměl slitování. Vracely se domů nákladním vlakem, často v otevřených vagonech, horizontálně přepažených prkny, aby bylo možno lépe využít prostoru. Šedesát, osmdesát žen na jeden vagon. Cestovaly bez zavazadel: pouze v obnošených, vyrudlých šatech, co měly na sobě. Mladá těla, ještě pevná a zdravá, ale tváře nepřístupné, zatrpklé, vyhýbavé pohledy, zarážející zvířeckou pokorou a odevzdaností; ani hlásek se neozval z té spleti údů, která se lenivě rozvolňovala, když vlak ve stanici zastavil. Nikdo je nečekal, nikdo jako by si jich ani nevšiml. Taková netečnost, osamělost a skličující nedostatek studu jsou vlastní jen ztýraným, zkroceným zvířatům. My jediní jsme se soucitem a smutkem sledovali jejich transport, nové svědectví a novou podobu morové nákazy, která postihla Evropu.