V rámci festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran proběhla 25. června ve vinohradském kině Illusion přednáška a diskuse na téma nové formy antisemitismu v dnešním světě. Přednášející, američtí historici Deborah Lipstadtová a Daniel Goldhagen, patří k největším znalcům daného tématu. S jejich názory se čtenáři našeho časopisu již mohli podrobněji seznámit (viz rozhovor s D. Goldhagenem Rch 5/1997, 12/2001 a rozhovor s D. Lipstadtovou 9/2003), proto si je dnes připomeneme jen ve stručnosti.
Deborah Lipstadtová se věnuje především fenoménu antisemitismu a popírání holocaustu. Do povědomí světové veřejnosti vstoupila poté, když ji zažaloval britský popírač holocaustu
historik David Irving za to, že ho označila za lháře a fabulátora. Svou úspěšnou, široce medializovanou obhajobou přispěla významně v boji proti antisemitským revizím historické pravdy o holocaustu. Dr. Lipstadtová přednáší moderní židovské dějiny a dějiny holocaustu na univerzitách ve Spojených státech a v Evropě, je konzultantkou německé vlády v otázkách vzdělávání o holocaustu a řídí Institut rabiho Donalda A. Tama pro židovská studia. Její zatím poslední kniha Popírání holocaustu: Rostoucí útok na pravdu a paměť(viz recenze) byla oceněna Národní židovskou literární cenou.
Daniel Goldhagen je prvním historikem holocaustu, který se začal věnovat tématu Němců, kteří se fyzicky podíleli na konečném řešení
. (Jeho kniha Hitler's Willing Executioners, česky Hitlerovi ochotní katani: Obyčejní Němci a holocaust byla přeložena do patnácti jazyků a autor za ni získal prestižní německou Cenu demokracie). Velký ohlas měla i jeho zatím poslední práce:Morální účtování - Úloha katolické církve v holocaustu a její nenaplněná povinnost opravy, která vyšla dosud v osmi jazycích.
Debatu moderoval spisovatel Arnošt Lustig, prezident festivalu Devět bran. Přivítal přítomné a zničehonic - ke značnému údivu hostů - napadl český židovský tisk, který se k festivalu vždy stavěl nevraživě, festival úplně ignoruje kromě chvil, kdy ho napadá
, což je nedemokratické, arogantní, přímo nepřátelské a čiší z toho závist
. Přihlásila jsem se, že zde ten nepřátelský židovský tisk
reprezentuji. Pan Lustig mě zahrnul chválou, a poté z nezájmu o festival osočil také Židovskou obec v Praze. Ředitele Židovského muzea v Praze, pana Lea Pavláta, který se za obec hrdě hlásil, že se tedy o festival zajímá, odbyl mávnutím ruky. Zatímco doktor Pavlát způsobně supěl, A. Lustig upustil od invektiv, kterými zmátl diváky nezasvěcené do dnes již v podstatě nerelevantní animozity mezi pořadatelem festivalu Pavlem Chalupou a ŽOP. Připravil diváky o minimálně dvacet minut debaty s historiky, kvůli níž přišli. Nakonec se vrátil k tématu nového antisemitismu a vyzval hosty, aby se k němu vyjádřili.
Ne Shylock, Rambo
Slova se ujala paní Lipstadtová: Na nový antisemitismus poprvé upozornil historik Michael Marrus, nyní o něm mluví všichni, ale ve velké většině nejsou s to ho odlišit od tradičního antisemitismu. Často slyším od židovských lídrů v Americe, že antisemitismus nikdy nebyl horší než teď. Myslím, že opak je pravdou. Židé jsou akceptováni většinovou společností a v jejím rámci zaujímají klíčová místa. Také procento smíšených manželství dokládá, že Židé jsou akceptováni. Tradiční antisemitismus z obývacího pokoje je na ústupu,
říká Lipstadtová a pokračuje: Je ovšem pravda, že jsme v poslední době zaznamenali zvýšený počet fyzických útoků na Židy v Evropě, za nimiž stojí především mladí rozzlobení muslimští radikálové. A rovněž nárůst antisemitismu metafyzického, především mezi levicovými intelektuály a novináři, kde v minulosti nebyl příliš častý. Tento antisemitismus se skrývá pod antisionismem, antibushismem a antišaronismem.
D. Goldhagen vidí rozdíl mezi dřívějším a novým antisemitismem
takto: Tradiční antisemitismus byl ve své podstatě lokální, antisemité měli spadeno především na Židy ve svém bezprostředním okolí. Nový antisemitismus je globální. Antisemité napadají Židy v globálních médiích na internetu za to, že podporují Izrael. Je tu i jistý rozdíl v invektivách: Žid už není Shylock, ale - Rambo.
Po přednášce
Po přednášce ke mně přistupuje jeden Žid z Arizony, ještě stále udiven úvodní invektivou pana Lustiga na adresu redakce Roš chodeš a ŽOP, a ptá se: Odkud ta nevraživost ve vaší obci?
Vysvětluji, že Rch informoval o festivalu Devět bran v jeho začátcích, které byly provázeny značnými zmatky a organizačními a finančními nesrovnalostmi, kvůli kterým se od festivalu distancovala nejen ŽOP v Praze a další židovské instituce (např. Židovské muzeum), ale také např. Česko-německý fond budoucnosti či Kancelář prezidenta republiky (viz Rch 2/2001). Můj nový známý vytahuje z tašky červnové vydání časopisu Time In, jehož hlavním tématem jsou Židé v Praze. Listuje v něm a zastavuje se u rozhovoru s Benjaminem Kurasem: Jak je možné, že židovský novinář tvrdí, že v pražské obci vládne realitní judaismus, v rámci kterého mají jen ortodoxní přístup k financím? Chce nahnat vodu na mlýn antisemitů? A má vůbec pravdu? Slyšel jsem, že Lauderovy školy jsou otevřené i pro děti ze smíšených manželství. A že se ve Španělské synagoze modlí konzervativní. Tak proč to říká? Proč reformní Žid říká o hlavním rabínovi, že je fundamentalista a fanatik? Jeho ortodoxie je přece umírněná. Proč takhle perete své špinavé prádlo na stránkách tisku? Tohle jsem v životě neviděl. V Americe jsou Židé arevim ze leze, ručí jeden za druhého.
Nevím, co mám odpovědět, ale přece jen se zmáhám na jakousi analýzu: Tady asi Židé zapomněli, co znamená být arevim ze leze. Tradice zmizela s holocaustem. To, co z ní zbylo, zničil komunismus. Teď vládne, jak se zdá, jen heslo rozděl a panuj. Židovské to určitě není.
Tu ke mně přichází pan Lustig. Objímá mě a říká: Tebe rádi máme, ale ty ostatní v redakci ne.
Stydím se i za něj.
Debata s Lipstadtovou a Goldhagenem pokračuje v sobotu. Přicházím pozdě, společně s dalším panelistou, dr. Z. Zbořilem z Filosofické fakulty UK, který se okamžitě ujímá slova, omlouvá se za zpoždění ctěným hostům Deboře Lipstadtové a Danielu Goldhagenovi, jehož jméno komolí. Poté náruživě vykládá cosi, ještě stále udýchán, o nevhodnosti termínu extremismus atd. Posléze se znovu omlouvá za zpoždění a znovu komolí Goldhagenovo jméno. Lustig ho za to kárá. Potom Zbořil hájí svou praktiku zvát na akademickou půdu antisemity a popírače holocaustu. Prý se nimi musí mluvit, jinak nás dostanou. Paní Lipstadtová, zjevně znepokojena, mu důrazně oponuje a říká: Pozvání takových lidí na akademickou půdu je jejich legitimizací.
Diskuse se stáčí k antisemitismu v tisku. Ne každý, kdo kritizuje Izrael, je ipso facto antisemitou,
říká Lipstadtová. Stává se jím však, používá-li při své kritice Izraele antisemitské stereotypy, když přirovnává izraelské vojáky k nacistům apod.
To se nelíbí Lustigovi, který tvrdí, že u nás je to jinak. Český tisk je propalestinský a jakákoli kritika Izraele v českém tisku je antisemitská.
V publiku to vře. Jeden z hostů Lustigovi oponuje. Musím vám říct, že se velmi mýlíte. Český tisk je až na několik výjimek vcelku proizraelský. Napadat ho z antisemitismu je projev ignorance.
Na to A. Lustig nereaguje.
Po přednášce mluvím s hosty. Paní Lipstadtová mi říká: Nějak se to zvrhlo. Spíš než o novém antisemitismu se hovořilo o tom, co se děje tady u vás. Začínám mít pocit, že Praha není jen krásný sen.