V posledních měsících Roš chodeš čtenáře pravidelně informuje o tom, jak se vyvíjí situace kolem humanitárních projektů, které by měly sloužit ku prospěchu obětem nacistické perzekuce. Doslova v posledních dnech loňského roku došlo k několika převratným rozhodnutím ve všech třech oblastech, jimiž se Federace židovských obcí (Fžo) dlouhodobě zabývá. Jakkoli to byla rozhodnutí jednoznačně pozitivní, okamžitá řešení tohoto vleklého a palčivého problému opět nepřinesla. Zdá se však, že ti, kdo přežili holocaust, mohou s finančním přispěním počítat již v roce 1998. Nyní už bude záležet snad jen na rychlosti a operativnosti kompetentních úřadů.
Švýcarský fond
Jak jsme psali již v č. 11/1997, zaslala Fžo do Bernu seznam 1814 jmen těch našich občanů, kteří se - podle daných kritérií - mohou ucházet o příspěvek Švýcarského fondu (příjem přihlášek není časově omezen a lze je tedy podávat i nadále).
Vedení Švýcarského fondu mezitím pověřilo realizací celého projektu Světovou židovskou restituční organizaci (Wjro), sídlící v Jeruzalémě. Wjro poslala do Prahy v polovině ledna návrh znění dotazníku v nesprávné češtině a žádala o korekturu. Po opravách budou formuláře zvláštního formátu vytištěny v Izraeli, zaslány do ČR k distribuci jednotlivým žadatelům, ti je vyplní a znovu odešlou. O přiznání nároku bude rozhodovat komise, v níž bude zastoupena Fžo, Terezínská iniciativa, americký Joint a Sochnut (Židovská agentura). Fžo poukázala na zdlouhavost takového postupu a na fakt, že žádosti byly shromažďovány již od září 1997, a jsou tedy ihned k dispozici. Wjro však trvá na tom, že data je třeba zpracovat počítačově, a proto bude třeba navržené kroky dodržet. Oproti původním příslibům pak Světová židovská restituční organizace oznámila, že částka 1000 US dolarů bude rozdělena do tří splátek, první ve výši 400 dolarů.
Fžo se pokusí celou věc co nejvíce urychlit.
Fond budoucnosti
Přes poměrně příznivé vyznění návštěvy zástupců nacistických obětí v Bonnu v listopadu 1997 (viz Rch 12/97) hrozilo v závěru roku, že Fond budoucnosti nezačne fungovat k 1. lednu 1998, jak bylo mnoha oficiálními činiteli - včetně německého ministra zahraniční Kinkela - přislíbeno. Kancléř Kohl totiž, zaneprázdněn vánočními svátky, nestačil projednat nominace do správní rady Fondu se všemi politickými subjekty, zejména pak se zástupci sudetských Němců. Při summitu v Lucemburku se to údajně snažil vysvětlit prezidentu Havlovi, jehož letmé přikývnutí pak bylo interpretováno německými úřady jako souhlas s ustavením Fondu až v roce 1998. Proti tomuto výkladu se ihned ohradil nejen pan prezident, ale zejména český ministr zahraničí Jaroslav Šedivý. Pokud by se totiž registrace Fondu odložila až na rok 1998, musela by proběhnout podle nového českého nadačního zákona, který stanovuje daleko složitější podmínky, a první zasedání správní rady by se odsunulo až na jaro.
O tom všem informovala velmi obšírně česká i německá média. Méně znám je fakt, že klíčovou roli v jednáních nakonec sehrála American Jewish Committee, která navrhla řešení přijatelné pro obě strany: Fond byl zaregistrován k 29.12. 1997. Dne 26.1.1998 byla jmenována správní rada. Za českou stranu v ní zasedají: kandidát Fžo, bývalý čs. a český velvyslanec v Izraeli Miloš Pojar (dnes ředitel Kulturního a vzdělávacího centra Židovského muzea), kandidátka Českého svazu bojovníků za svobodu (Čsbs), bývalá předsedkyně Čnr Dagmar Burešová, Miloš Rejchrt aMiroslav Kunštát. Za německou stranu: Anton Rossbach (odcházející velvyslanec Srn v Praze), Max Stadler, předseda bavorské Fdp, a dva zástupci sudetských Němců - sociální demokrat Volkmar Gabert a předseda bavorského zemského sněmu Johann Böhm (Csu).
Na svém prvním zasedání (zřejmě na počátku února 1998), by se správní rada měla zabývat nejdříve projektem, který společně předložily Čsbs a Fžo. Projekt předpokládá, že bývalé nacistické oběti - a to nejen Židé - budou moci z prostředků Fondu získat určité finanční částky, které jim pomohou vylepšit zdravotní a sociální situaci. Počítá se s tím, že tato částka bude vyplácena nejméně jednou ročně (zpravidla dvakrát), a to předem. Její výše by měla být závislá na délce perzekuce. Počítá se nejen s bývalými vězni, ale například i s těmi, kdo se ukrývali, nebo i s lidmi, kteří jinak nesplňují kritéria osvědčení
podle zákona č. 255/1946 Sb. Určitá částka by pak byla - systémem individuálních účtů - vyhrazena pro čerpání prostředků na léky, lázně apod.
Realizací projektu bude podle navržené dohody pověřena Všeobecná ZP, která bude také jeho předkladatelem.
Fond Claims Conference
Pesimistické závěry článku Na houpačce (Rch 1/98) se naštěstí nevyplnily a prosincové jednání dr. Israela Singera s vedoucím úřadu německého kancléře Friedrichem Bohlem vyústilo v téměř senzační oznámení, že německá vláda je ochotna vyčlenit od r. 1999 během čtyř let až 200 milionů marek pro přeživší oběti holocaustu ve střední a východní Evropě. Podle předběžných informací by se jednalo o měsíční splátky ve výši 250 marek. Claims Conference nechce čekat až na rok 1999, ale hodlá zřídit příslušný fond nejpozději letos v létě a vložit do něj své vlastní prostředky. Prozatím však - stejně jako u již existujícího Fondu podle článku 2, z nějž jsou financovány příspěvky obětem žijícím na Západě
- platí poměrně přísná kritéria: 6 měsíců věznění nebo 18 měsíců tzv. ghetta. Claims Conference si je vědoma, že by část postižených takto nebyla uspokojena, a proto se na svém únorovém zasedání hodlá znovu touto věcí zabývat.
Německá strana zprvu vyhlásila ještě jednu podstatnou podmínku pro žadatele o odškodnění: nesměl obdržet žádný podobný příspěvek z německých zdrojů. Tím by byli ze hry vyřazeni zejména ti, kdo se hodlají ucházet o příspěvek z projektu Fondu budoucnosti. Podle dalších informací tato německá podmínka již padla, avšak Fžo si v této věci vyžádá jasné stanovisko.
Zdá se tedy, že několikaleté úsilí se chýlí k úspěšnému závěru. Fžo vždy připomínala historickou odpovědnost Německa, závazky, k nimž se Spolková republika přihlásila, a fakt, že opomíjení českých a slovenských obětí holocaustu je nutno chápat jako neuzavřenou kapitolu v celkových vztazích obou států. Snad se tato kapitola opravdu uzavírá. Škoda jen, že se tak nestalo o pár let dřív.