V červnu 1997 předal velvyslanec Státu Izrael pan Rafael Gvir další titul Spravedliví mezi národy
, který uděluje památník hrdinů a obětí šoa Jad vašem v Jeruzalémě. Od roku 1990 je to již 24. takové ocenění, které Izraelské velvyslanectví v Praze českým občanům udělilo. (O lidech, kteří titul získali před znovunavázáním diplomatických styků s Izraelem, má přesnou evidenci jen Jad vašem.) Toto vyznamenání získávají lidé, kteří v době německé okupace pomohli zachránit životy svých židovských spoluobčanů. O několika Spravedlivých jsme na stránkách Roš chodeš již psali (viz např. R. ch. 9/1995).
Za svou statečnost a obětavost byli tentokrát vyznamenáni in memoriam paní Růžena Šmídová a pan František Makovský (medaili a čestné ocenění převzal jeho syn, František Makovský), a také adoptivní syn paní Šmídové pan Bohun Bohdan. Zde jsou jejich příběhy:
František Makovský pocházel z rodiny chudého krejčího v Borové u Poličky. Ve čtrnácti letech odešel za prací do Německa, vyučil se zde krejčím, pak pracoval jako havíř v Porúří. Po návratu z první světové války nastoupil k československému četnictvu a byl odvelen na Podkarpatskou Rus. Po okupaci území Maďary v roce 1939 byl nějaký čas vězněn v koncentračním táboře v Niregyháze. Počátkem roku 1942 byl vzhledem k dobré znalosti němčiny odvelen ke zvláštnímu četnickému oddílu v terezínském židovském ghettu.
Poslední snímek Františka Makovského. Foto Fr. Makovský ml., 1974.
V Terezíně František Makovský zachránil v rozmezí let 1942-1943 život nejméně 35 židovským ženám a mužům. V seznamu vězňů, kteří měli být deportováni 6. září 1943, vynechal některá jména (Židé z tohoto transportu zahynuli v březnu 1944 v Osvětimi). Jména zachráněných byla připravena na základě svědectví, která tito lidé poskytli památníku Jad vašem. František Makovský také předával vězňům ghetta dopisy od příbuzných a posílal zpět jejich odpovědi, poskytoval potřebným léky a potraviny, které obstarával s pomocí své manželky a dalších českých občanů.
Nakonec byl zatčen a vězněn v Terezíně na Malé pevnosti. Válku přežil. Ale čekalo ho ještě jedno vězení, tentokrát komunistické, ve kterém si po roce 1948 odpykal další rok. Zemřel roku 1974 ve Vysokém Mýtě.
Bohun Bohdan s Růženou Šmídovou ukryli ve svém rodinném domku v Řevnicích u Prahy Maxe Neumanna, jeho bratra Honzu Neumanna a paní Teu Kimlovou, kterým se podařilo uprchnout ze sběrných středisek. Po několika měsících, v dubnu 1943, se k nim připojila Dora Kaftalová, které se podařilo za pomoci árijských dokladů a převaděčů dorazit z Varšavy do Krakova a odtud do Řevnic.
Řevnický domek byl obklopený zděným plotem. Pod podlahou byl vyhlouben bunkr, z něhož vedla úniková cesta na dvorek. Zde trávili uprchlíci celý den. Nad vstupem do úkrytu byl rozprostřen koberec a na koberci stál stůl. Vykopanou hlínu pan Bohun každý den vynášel po troškách ven a sypal ji po okolí. Pro uprchlíky obstarával spolu s matkou jídlo i šatstvo.
V srpnu 1943, pravděpodobně na udání sousedů, přišlo gestapo a zatklo Růženu Šmídovou. Bohun nebyl náhodou doma a čtyři židovští uprchlíci utekli v noci do rodného domu bratrů Neumannových. 28. srpna 1943 byli zatčeni gestapem a po krátkem věznění v Kladně byli převezeni do Malé pevnosti v Terezíně, a odtud do Osvětimi. Bohuna Bohdana zatkli 30. srpna, deportovali jej nejprve do Terezína, pak do Buchenwaldu.
Setkání po půl století: Bohun Bohdan, Dora Kaftalová a její dcera, Řevnice, červen 1997. Foto Jiřina Matoušková.
Všichni jako zázrakem přežili. Paní Dora Kaftalová (nyní Dvora Kaspel) odjela v květnu 1945 do Švédska a odtud do Izraele, kde žije dodnes. Do Izraele emigroval i Honza Neumann (bohužel již zemřel). Jeho bratr Max Neumann žije v Karlových Varech a paní Kimlová v Melbourne v Austrálii. Růžena Šmídová zemřela před dvaceti lety.
Když se novináři pana Bohdana ptali, jak dokázal přemoci strach z možných následků a riskovat život, odpověděl: Potřeboval jsem k tomu jen své srdce.