Will Eisner (1917-2005) patří k významným postavám americké poválečné kultury; je považován za jednoho ze zakladatelů nového komiksového formátu, tzv. výtvarného románu (graphic novel). Tento pojem se rozšířil po vydání jeho knihySmlouva s Bohem: výtvarný román (The Contract with God and Other Tenement Stories: A Graphic Novel, 1978). Eisnerovo dílo sehrálo klíčovou roli v tom, že si jeho autor jako první uvědomil možnosti komiksu a rozhodl se oslovit dospělé čtenáře. Eisner ovlivnil mnoho současných výrazných komiksových autorů včetně Franka Millera (Návrat temného rytíře, Sin City) nebo Arta Spiegelmanna (Maus, Ve stínu neexistujících věží), je po něm pojmenována nejprestižnější cena udělovaná komiksovým dílům: Will Eisner Comics Industry Award.
Eisnerovy výtvarné romány
se vyznačují silným humanistickým poselstvím a jsou obvykle do jisté míry výchovné. Tento rys je typický pro většinu děl amerických autorů židovského původu, obzvláště těch, kteří začali publikovat ve čtyřicátých letech (Arthur Miller, Bernard Malamud aj.). Eisner však navazuje i na tzv. autobiografické přistěhovalecké příběhy předválečných amerických židovských autorů (Abraham Cahan, Mary Antinová, Anzie Yezierská aj.), s nimiž ho spojuje nejen důraz na paměť, ale také literární využití osobních prožitků z období dospívání v židovském ghettu, jako například ve výše zmiňované Smlouvě s Bohem.
Spiknutí
Nakladatelství Academia letos vydalo poslední Eisnerovo dílo Spiknutí: Tajný příběh Protokolů sionských mudrců (The Plot: the Secret Story of the Protocols of the Elders of Zion, 2005). Autor na něm pracoval víc než dvacet let, dobře si totiž uvědomoval závažnost svého tématu: Protokoly sionských mudrců byly a dodnes jsou zneužívány mnoha totalitními režimy k šíření rasové a kulturní nesnášenlivosti. Jejich vliv neumenšila ani skutečnost, že se jedná o podvrh, což bylo mnohokrát soudně prokázáno. Eisner se rozhodl přiblížit široké čtenářské veřejnosti původ a povahu tohoto padělku formou výtvarného románu, který může oslovit více čtenářů než akademická rozprava. Neznamená to však, že by téma zjednodušoval nebo zkresloval; přestože mistrně skloubil vyprávění s dějinami, již ze samotného rozvržení knihy je patrná pečlivá práce s dějinnými událostmi a dokumenty. Součástí knihy je i rozsáhlý seznam sekundární literatury a poznámkový aparát, v němž Eisner osvětluje dějinné okolnosti zmíněné v díle. Na knize navíc spolupracovalo mnoho významných univerzitních profesorů a vědců; předmluvu napsal slavný italský spisovatel Umberto Eco.
Eisnerův příběh Spiknutí začíná ve Francii před rokem 1848 a pokračuje až do roku 2003. Kniha končí obrazem hořící synagogy a komentářem: Protokoly sionských mudrců se stále prodávají v knihkupectvích po celém světě.
Kolem hořících trosek poletují lístky papíru se zprávami o protižidovských útocích, k nimž došlo ve světě. Eisner zmiňuje i egyptský televizní seriál Rytíř bez koně, jde o volné zpracování Protokolů, které má divákům názorně ukázat, že Protokoly dodnes výstižně charakterizují politiku Státu Izrael. Podobných příkladů využití padělku je víc. Tak např. turecká novinářka Ayse Hür v článku Mein Kampf a Protokoly sionských mudrců
, otištěném v liberálním deníku Radikal (13. 3. 2005), připomíná, že se na seznamu nejprodávanějších knih v Turecku ocitly Protokoly sionských mudrců, které ovlivnily Mein Kampf
a byly v letech 1943-2004 vydány v úplné nebo zkrácené verzi více než stokrát
. (Viz http://memri.org/bin/articles.cgi?Page=archives&Area=sd&ID=SP90005)
Protokoly lze zakoupit i v českých knihkupectvích: v překladu Františka Komrsky vyšly roku 1926 (reprint 1927); roku 1991 byl publikován anonymní překlad z angličtiny; nakladatelství Votobia roku 1996 přetisklo Komrskův překlad jako přílohu studie Tazbira Janusze.
Má rád piráty
Český překladatel Eisnerova posledního díla Viktor Janiš do autorových poznámek k textu vsunul vlastní poznámku: Protokoly sionských mudrců jsou citovány v anonymním českém překladu, který koluje po internetu.
(s. 134) To je velký problém. Jak je možné, že překladatel pracuje s pirátským překladem, o němž navíc prohlašuje, že koluje po internetu
? Je nepřijatelné, aby překladatel zcela ignoroval publikovaný překlad, který prošel redakčními úpravami, obzvláště jedná-li se o takto citlivý text. Janiš navíc na žádnou konkrétní internetovou stránku neodkazuje. Pokud by se jednalo o překlad s kritickým komentářem, zveřejněný na stránkách důvěryhodných organizací, jistě by zdroj uvedl. Jak plyne již z pojmu pirátský
překlad, jedná se o nepublikovaný převod textu, v němž není zaručen profesionální přístup ani odborné kvality. Je tu velké nebezpečí chyb, které text zkreslují, navíc se často nepřekládá z jazyka originálu, ale z jiného nelegálního překladu. Viktor Janiš je svou otevřenou podporou pirátských překladů znám (nekvalitní a zkreslující překlad románu Totožnost Milana Kundery dokonce označil za buditelský čin
, Mladá fronta Dnes, 2. 9. 2006). V souvislosti se Spiknutím jde navíc o mnohem hlubší etický problém. Eisner v knize neustále zdůrazňuje, že se snaží pracovat s co nejpřesnějším anglickým překladem. Janiš jistě ví, nakolik je v tomto případě každé slovo důležité, přesto opsal část svého překladu z internetu. Jeho obecný odkaz koluje po internetu
vlastně čtenáře vybízí, aby si celý text vyhledal sám.
Pirátské verze Protokolů je možné nalézt na internetových stránkách převážně ultrapravicových skupin. Internetový vyhledávač čtenáři nabídne hned na první straně tři verze Protokolů: Na stránkách Tomáše V. Odahy, a to hned vedle anglické verze Protokolů a knihy Mein Kampf Adolfa Hitlera. Další kopie je umístěna na stránkách tzv. Národně vzdělávacího institutu (NVI) ing. Fabiana, nechvalně proslulého zveřejněním seznamu Židů, kteří působí v české politice od roku 1989. Fabianovi věnovaly pozornost i Britské listy: Národně vzdělávací institut je klasická, povrchně maskovaná, národněsocialistická organizace. Její hlavní cíl je šíření takzvané revizionistické myšlenky a 'výuka' místní hnědé mládeže.
Na stránkách NVI se Protokoly nalézají vedle známého antisemitského textu Henryho Forda Mezinárodní Žid (International Jew, 1923, česky již 1924), který se na Protokoly často odvolává.
Třetí kopii lze najít na stránkách Rádia Islám, kde se objevují i další antisemitské texty. Právě internetová verze Protokolů Rádia Islám byla jedním z důvodů, proč se Eisner rozhodl Spiknutí napsat. Janišův překlad se bohužel s touto verzí shoduje, stejně jako s verzí Odahovou.
Překladatel a potažmo odpovědní redaktoři se neobtěžovali opravit v takto přejatém
překladu ani hrubé stylistické nesrovnalosti (jejich rozbor a výčet je mimo záměr tohoto článku), stejně jim zřejmě nedochází, že český překlad Protokolů odkazuje na internetové stránky radikálních organizací a tím svým způsobem potvrzuje jejich legitimnost. Tímto návodem
na podobné stránky nadále šíří nejen představy o pravosti Protokolů, ale spolu s nimi i různé teorie tzv. revizionistů
holocaustu, mezi něž patří články francouzského profesora literatury Roberta Faurissona: Příběh Anny Frankové dokazuje, že holocaust neexistoval
, Prominentní falešný židovský svědek Elie Wiesel
, nebo příspěvek historikaMarka Webera Holocaust: Vyposlechněme si obě strany
.
Janišův český překlad Eisnerova Spiknutí takto proti autorově záměru vede čtenáře k četbě textů, které obsahují otevřené projevy rasové a národnostní nesnášenlivosti a jejichž zveřejňování je trestné. Nejde jen o amorální přístup překladatele, svou část viny nesou i odpovědní redaktoři Richard Podaný a Petra Královcová a nakladatelství Academia.